Přestože debutovala teprve před sedmi lety, americká zpěvačka Lana del Rey teď vydala už pátou desku. Také nová nahrávka Lust for Life je zahalená zvukově rozostřenými odkazy na šedesátá léta, "vychovaná" školou někdejšího beatlesovského producenta Phila Spectora a utopená v opiové imagi i líné atmosféře. Díky ní se Lana del Rey stala jednou z nejzajímavějších osobností současného "chytrého" popu.

Někdy se píše, že proslulost Lany del Rey roste úměrně s počtem zneužitých lékařských receptů na Vicodin, generační drogu amerických teenagerů, k nimž zpěvaččina hudba promlouvá nejvíc.

Ani v tomto směru se nová deska jádrem či provedením příliš neliší od toho, co už má Lana del Rey za sebou. Naopak to ještě umocňuje titulní skladbou. V ní plnohodnotně hostuje kanadský zpěvák s pseudonymem The Weeknd, který má podobně naladěné publikum jako Lana del Rey.

Dle titulní písně − v níž společně zpívají o tom, že odhodí oblečení a nazí budou tančit na písmenech slavného nápisu Hollywood − by se mohlo zdát, že se Lana del Rey posune blíž běžnému tanečnímu popu. A to zejména kvůli účasti švédského producenta Maxe Martina, jehož práce už pomohla k úspěchům zpěvačce Britney Spearsové či skupině Backstreet Boys.

Jenže přes všechnu epickou rozmáchlost a opravdu chytlavý refrén s retro harmoniemi ve vokálech zrovna titulní skladba o nové desce příliš nevypovídá. Je pouze malým zavířením vzduchu v parné atmosféře tvorby Lany del Rey, která má od dosud nepřekonané desky Born to Die poměrně pevnou krustu: na jedné straně z neodbytného vnitřního smutku, na straně druhé tvořenou nostalgickým ohlížením se do minulosti.

Nepřekvapí, že na novém albu Lana del Rey znovu zpívá o Americe, jejím snu, plážích, slunci či lásce a "nádherných lidech s nádhernými problémy".

Sama ostatně svůj svět i tvorbu trefně definuje hned v úvodu písně Love, která desku otevírá. "Jste součástí minulosti, ale teď jste budoucnost," zpívá s odkazem na "starou" hudbu, která se k mladým posluchačům dostává prostřednictvím satelitů. Ale je to evidentně Lana del Rey a právě na desce Lust for Life, kdo chce být budoucností, přitom však zůstávat alespoň jednou nohou v minulosti.

Nemůže být náhoda, že novou desku a její titulní píseň zpěvačka pojmenovala stejně jako Iggy Pop v roce 1977 své druhé sólové album a jeden ze svých nejslavnějších hitů. Zvlášť když je na novince Lany del Rey také skladba nazvaná Heroin, přitom však nejde o coververzi ikonické písně The Velvet Underground z roku 1967.

Album

Lana del Rey
Lust for Life
Polydor/Interscope 2017

Své provokativní hrátky s hudebními odkazy pak Lana del Rey na několika místech dotahuje až do absurdity: například ve skladbě Tomorrow Never Came, kterou s ní nahrál a od zvuku kytar až po melodické a harmonické změny beatlesovsky zprodukoval Sean Ono Lennon, syn Johna Lennona a Yoko Ono. Především ale v závěrečné Get Free, jejíž sloky mají takřka totožné akordy a stavbu jako kultovní hit Creep od britských Radiohead.

Jako by Lana del Rey hlásala, že ničeho skutečně nového − snad kromě těch několika hiphopových odboček − se od ní posluchači už nedočkají.

Přesto není Lust for Life špatná deska a už vůbec ne proto, že na ní Lana del Rey čerpá a derivuje ze "starých" zdrojů. Ani na moment je nepřekonává, přesto se jí daří být výraznější, snad i živelnější než na posledních dvou albech. Znovu na desce vybudovala vtahující atmosféru, která je i přes jistou afektovanost v kontextu současného popu nevšední.