Na Pražském jaru Kněžíková zazpívá s hlasivkami vyčištěnými Mozartem

Jasný a pohyblivý soprán se skvělým technickým vedením ji předurčuje k vrcholným rolím sopránového oboru, jako jsou Verdiho Violetta, Donizzetiho Adina nebo Mozartovy postavy Zuzanky, Zerliny či Despiny. Repertoár Kateřiny Kněžíkové, sólistky Národního divadla v Praze, však zahrnuje i party barokních oper a oratorií a úlohy 20. století. Pro Pražské jaro, kde 20. května vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy, Kněžíková přichystala recitál s milostnými písněmi 19. století.

„Jsem šťastná, že mohu posluchačům představit třeba známé Dvořákovy Milostné písně, cyklus písní Roberta Schumanna Láska a život ženy či méně uváděné zkudebnění Petrarkových sonetů od Franze Liszta. Za skvostné považuji dílo Richarda Strausse, bez kterého by žádný písňový recitál nemohl existovat,“ přibližuje Kněžíková volbu repertoáru. Jejím klavírním partnerem bude pianista a dirigent David Švec, kterého si jako doprovazeče zvou například Eva Urbanová nebo Adam Plachetka. „Má láska k písním vznikla již na konzervatoři, kde jsem se s mnohými z nich setkala,“ vysvětluje Kněžíková. „Tato má posedlost pak přerostla ve shromažďování notového materiálu, nákupu nahrávek a studia takzvaně do šuplíku.“

Je pravda, že žánr písňového recitálu, takzvaný Liederabend, jaký se pěstuje v Německu či Rakousku a který je pro pěvce zrovna tak náročný jako opera, u nás nezakořenil. Vystoupení Kateřiny Kněžíkové a také například písňový večer Romana Janála na Pražském jaru jsou ojedinělou příležitostí k setkání s tímto komorním druhem koncertu.

Kateřina Kněžíková pochází z Bohumína a s hudbou díky rodinnému zázemí vyrůstala. Základní studium absolvovala pod vedením Margit Koláčkové, poté vystudovala Pražskou konzervatoř a HAMU ve třídě Jiřiny Přívratské.

Publikum Národního divadla ji mělo možnost slyšet poprvé v roce 2005 jako Zerlinu v Mozartově Donu Giovannim. „Mozart je nejen dobrou hygienou, ale také určitou kontrolou, zda pěvec zpívá i ostatní party, převážně romantické, dobře,“ vysvětluje sopranistka. „Pro můj hlas i temperament je Mozartova hudba naprosto ideální a dost dobře si umím představit, že se interpretaci jeho hudby budu věnovat celý život.“

Už jako řádná členka souboru Národního divadla tato cílevědomá interpretka nastudovala kromě dalších mozartovských rolí také Almirenu v Händelově Rinaldovi, Adinu v Nápoji lásky, Barče (Hubička), Terinka (Jakobín) a mnoho dalších. Hostuje v Divadle J. K. Tyla v Plzni (Markétka v Gounodově Faustovi) či v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tam se zaskvěla jako Mirandolina v inscenaci stejnojmenné opeře Bohuslava Martinů, která se setkala s neobyčejně vřelým ohlasem. „Náročný pěvecký part zvládla s hravostí a bravurou. Její Mirandolina je plná italského temperamentu, a pěvkyně si doslova užívá komického potenciálu postavy,“ napsal server Operaplus.cz.

Představila se v Theatre de Caen a v Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu, v Opéra de Dijon. Z dirigentů, s nimiž spolupracovala, na prvním místě jmenuje Serge Bauda. S Jiřím Bělohlávkem natočila například oficiální verzi české hymny. Do svých projektů, které mají mezinárodní dosah, ji zve Václav Luks.

Jejím manželem je operní pěvec Adam Plachetka. Co považuje mladá pěvkyně a čerstvá maminka za vlastnosti, které jsou předpokladem úspěchu? „Tvrdohlavost spojená s umanutostí a usilovnou prací. Pak pokora, vytrvalost a v neposlední řadě obrovská oddanost a láska k profesi,” odpovídá.