Co by klavírista Rudolf Firkušný řekl na to, že se po něm jmenuje hudební festival? "Bezpochyby by to bral jako čest a asi by se trochu styděl," tvrdí dnes jeho dcera Véronique Firkušný. "Byl velmi skromný, něco podobného by si nikdy ani nepředstavil, natož aby to sám navrhl."

Je-li řeč o Firkušném jako pianistovi, což se vzhledem k zaměření festivalu nabízí, je třeba říct alespoň několik věcí. Zaprvé: Firkušný byl bez nadsázky jedním z největších klavíristů 20. století. Měl elegantní styl, byl úzkostlivě pečlivý a široce rozkročený ve výběru repertoáru, osobně neuvěřitelně vřelý. Firkušného vliv ale klavír přesahuje − v exilu, kde Firkušný strávil čtyřiačtyřicet roků, neustále připomínal ideály rodného Československa a fungoval coby jakýsi ambasador české hudby, jak dnes bývá nazýván.

"Hudba v něm ztratila jednoho ze svých nejlepších synů. Ti, kdo ho znali osobně, přišli o jemného, vřelého člověka s tichým humorem a otevřenou myslí, která nám bude navždy chybět," napsal britský muzikolog a někdejší čestný poradce Pražského jara Graham Melville-Mason v nekrologu, když Firkušný v červenci 1994 zemřel.

Firkušný, rodák z Moravy, se už v mládí stal žákem Leoše Janáčka. Studoval nejprve v Praze, později u Artura Schnabela v Německu, dále v Itálii a především u Alfreda Cortota v Paříži. Tam se přidal ke skupině českých krajanů včetně skladatele Bohuslava Martinů, který se stal jedním z jeho nejbližších přátel.

V Paříži Firkušný zůstat původně nechtěl. "Už nepotřebuješ učitele, jen publikum," poradil mu po jednom koncertu Cortot.

◼ "Rudolf Firkušný zásadně přispěl k interpretaci českého repertoáru. Uváděl skladby, které nikdo jiný nehrál, a dělal to s ojedinělým odhodláním a autenticitou projevu," vzpomíná muzikolog, nositel medaile Společnosti Leoše Janáčka a dnešní profesor na New York University Michael Beckerman. "Mluvit s Firkušným osobně bylo jako ocitnout se ve stroji času. Vzpomínal na lekce u Janáčka, na večeře s Čapkem a Masarykem, na setkání s Bohuslavem Martinů," vypočítává Beckerman.

◼ Jedním z pamětníků Firkušného vystoupení je houslista Philip Setzer, zakládající člen dnes proslulého Emerson Quartetu. Protože vyrůstal v Clevelandu, s rodiči chodil na vystoupení tamního Cleveland Orchestra vedeného maďarským dirigentem Georgem Szellem. "Díky tomu jsem Firkušného slyšel prakticky každou sezonu. Vypadal jako filmová hvězda, neuvěřitelný elegán, a hrál s nenapodobitelným rázem a stylem. Také náš Emerson Quartet s ním ve dvou případech mohl spolupracovat. Byla to radost a ohromný zážitek," vzpomíná Setzer.

◼ V dobrém na Firkušného vzpomíná i jeho někdejší student, klavírista Eduardus Halim. "Jako učitel byl skvělý – promíjející, chápavý a inspirativní zároveň," říká a vzpomíná, jak Firkušného jednou potkal v Juilliardu, zrovna když si Halim z knihovny odnášel nahrávku Dvořákova koncertu pro klavír a orchestr v podání Sjvatoslava Richtera a Carlose Kleibera. "Firkušný mi jen tak mezi řečí řekl, že ta jeho nahrávka je lepší. A nemyslel to nafoukaně. Když jsem pak konečně slyšel, jak Dvořáka natočil s Václavem Neumannem a Českou filharmonií, došlo mi, že měl pravdu. Firkušný ten klavírní koncert pochopil mnohem lépe než Richter."

Jenže Firkušného publikum se radikálně změnilo poté, co byl po nacistické invazi v Praze roku 1939 nucen opustit zemi. Nejprve se vrátil do Paříže, kde ho exilová vláda vysílala na propagační koncerty české hudby, pak se nastálo přesunul do New Yorku, kde také později získal americké občanství. Do rodné země se vrátil až na první ročník festivalu Pražské jaro v roce 1946, kde odehrál tři koncerty včetně toho závěrečného s Českou filharmonií a dirigentem Rafaelem Kubelíkem − jedním z těch, kdo v Československu zůstali a přežili nacistickou okupaci.

Jenže dva roky nato se k moci dostali komunisté a tentokrát prchal nejen Firkušný, ale i Kubelík. Oba se odmítli do vlasti vrátit, dokud nepadne režim, dobře si vědomi, jak by je zneužila sovětská propaganda. V exilu každý vystupoval trochu jinak: Kubelík ostřeji, například zorganizoval bojkot zemí Varšavské smlouvy po invazi v srpnu 1968. Firkušný, jak zdůrazňuje jeho dcera, se s krajany vždy viděl rád.

"Můj otec se považoval za československého občana," vypráví dcera. "Vyrůstal za první republiky a po celý život se řídil masarykovskými hodnotami a ideály. Kdykoliv v zahraničí potkal české hudebníky, vždy s nimi vystupoval. Ale o tom se za železnou oponou samozřejmě mluvit nesmělo."

Takřka nikdo si netroufl zmínit klavíristu, kterého chtěl režim z československé historie vymazat. Jak čas postupoval, i Firkušný se začal obávat, aby v rodné zemi neupadl v zapomnění. O to víc jej potěšilo, jakého přijetí se mu dostalo na Pražském jaru roku 1990. "Moc Prahu miloval a dlouho si myslel, že už ji neuvidí. Byl v naprosté euforii z toho, že se najednou směl vrátit, jaké na něj čekalo přijetí a kolik dávných přátel v Praze znovu spatřil," vypráví Véronique Firkušný.

V mezidobí Rudolf Firkušný rozhodně nezahálel. Silně ve světě propagoval českou hudbu, zejména Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll, stejně často ale uváděl i Janáčka, Martinů a skladatele, o nichž by zejména ve Spojených státech bylo jinak slyšet zřídka.

"Byl to Firkušný, kdo mě přivedl ke skladatelům, které jsem předtím neznal − k Fibichovi, Novákovi, Sukovi, Foersterovi," vypočítává Leon Botstein, jeden z klavíristových kolegů a nynější prezident Bard College v americkém státě New York. "Bez něj bychom na Bard College nikdy neuspořádali celé festivaly věnované Dvořákovi a Janáčkovi," dodává.

Devětadvacet let Firkušný působil na slavné Juilliard School of Music, kde tvaroval dvě generace pozdějších klavíristů a pedagogů.

Patří mezi ně i Sara Davisová Buechnerová, která dnes vyučuje na kanadské University of British Columbia a pravidelně vystupuje v USA, Kanadě a v Japonsku. "Z hodin u Firkušného mi utkvěla jeho nekonečná trpělivost a až aristokratické vystupování," vzpomíná Buechnerová. "Vždy mi přišlo, že hodina klavíru s Firkušným je něco jako sedět vedle Renoira, když člověka učí držet štětec."

Mezi Firkušného studenty nepatřily jeho děti Véronique a Igor, které se na hudební dráhu nevydaly. Oběma zato vtiskl vztah k rodnému Československu, což bylo vzhledem k okolnostem o to cennější − až ve třiapadesáti letech se Firkušný oženil s o třiatřicet let mladší moravskou rodačkou Taťánou Nevolovou. Když spolu začali vychovávat děti, Firkušný žil v Americe šestadvacátým rokem. Přesto děti vyrůstaly v české domácnosti.

"Než jsme v pěti nastoupili do školy, bratr a já jsme mluvili jen česky. Vyrůstala jsem obklopená moravskou lidovou hudbou, slavili jsme české Vánoce, rodiče nám vyprávěli české pohádky. Po otci jsem zdědila vášeň pro českou kulturu a silný vztah k ní," vzpomíná dnes Véronique Firkušný.

O to smysluplnější jí přišlo založit klavírní festival, který by nesl Firkušného jméno − coby na dědičku se na ni festival Pražské jaro, který za přehlídkou stojí, obrátil jako první. "Beru to jako stvrzení jeho celoživotního boje za českou hudbu a za to, aby se hrála na nejvyšší úrovni," dodává dcera, která před dvěma roky přijela na první ročník festivalu.

Dnes na tu návštěvu ráda vzpomíná − festival bere jako přímé pokračování Firkušného úsilí o lepší hudbu a lepší život.