Marie Kučerová: Řídit orchestr je náročnější než pracovat v televizi

V genech Brna byla vždy moderna, vysvětluje ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, kde se bere zaměření jejího orchestru na současnou a moderní hudbu.

Je to asi nejvýraznější poznávací znamení tělesa, které tento měsíc oslavilo 60. výročí a mezi předními českými symfonickými orchestry vytrvale stoupá. A stoupat ještě bude: do čtyř let by filharmonie měla hrát v novém Janáčkově kulturním centru, tedy nejmodernějším koncertním sálu ve střední Evropě. Jak by právě tomuto orchestru slušelo a patřilo.

„Brno je obecně moderně nastavené. Spíš jde dopředu, než by se ohlíželo. Je to patrné v jeho architektuře, ulicích a bylo to vždy i v jeho hudbě. Ať už šlo o Leoše Janáčka nebo skladatele Jana Nováka, Vítězslavu Kaprálovou či třeba Miloše Štědroně,“ vypočítává Marie Kučerová. 

HN: Kdy jste začala poslouchat moderní vážnou hudbu?

Relativně pozdě. Klasiku jsem objevila v nějakých třinácti čtrnácti letech, na koncerty jsem začala chodit krátce poté. V rodině jsme hudbu nijak zvlášť nepěstovali. Jako většina citlivějších dětí jsem na to šla „oklikou“ – přes Chopina, pro mě vyloženě intimní muziku. Pak mě to strhlo k baroku a mnohem později třeba k etnické hudbě a jazzu. K současné hudbě jsem si postupně vypěstovala vztah.

HN: Ale jako muzikoložka se specializujete na renesanci? 

Kdysi dávno, to už dnes neplatí. Čistě posluchačky je pro mě baroko doteď vrcholem „populární hudby“. Ta současná mi nic neříká.

HN: To je věčný handicap muzikologů, ne?

Asi ano. Jakmile slyším něco, co má pravidelný rytmus, mohla bych vyletět z kůže.

HN: Co dramaturg vašeho orchestru Vítězslav Mikeš?

Ten je pro naše zaměření na moderní a současnou hudbu klíčový. Přišel k nám před čtyřmi roky z Hudebního fóra Hradec Králové, což je skvělý festival současné hudby. Vítězslav, kterého nejčastěji vídáme se sluchátky na uších, dnes vytváří dramaturgii celé sezony Filharmonie Brno i našeho festivalu Moravský podzim. A dělá to svědomitě. Aby se hrála dobrá hudba, aby se na koncertě kombinovala s klasičtější muzikou, aby k ní měl sólista či dirigent vztah. Je to úplně jiný způsob uvažování než ve většině orchestrů.

HN: Ne že se nejprve pozve dirigent a pak se řeší, co bude hrát?

Ne, tak to u nás nefunguje. Dirigenty či sólisty zveme proto, aby byli co nejvhodnější pro náš program. Třeba sólistka letošní sezony, houslistka Alina Pogostkina – to není nějaký prvoplánový marketingový tah, abychom mohli na plakát umístit pohlednou hudebnici. Houslový koncert předního současného německého skladatele Jörga Widmanna s námi bude v květnu hrát proto, že má na něj silnou osobní vazbu. A takto Vítězslav přemýšlí o každém koncertu.

HN: Už pozice dramaturga je v tuzemském prostředí spíš výjimečná.

Ne každý orchestr má dramaturga. Ale já jsem čtvrtstoletí pracovala v České televizi jako dramaturgyně hudebních pořadů, takže vím, jak je ta profese důležitá.

HN: Když orchestr hraje moderní a současnou hudbu, omlazuje to i jeho posluchače?

Věkový průměr našich zhruba tří tisíc abonentů je okolo pětapadesáti let, asi jako všude. V posledních třech sezonách počet abonentů lehce klesá a naopak přibývá lidí, kteří si nárazově koupí lístek. Což je logické: mladí lidé nejsou abonenty, nebudou si kupovat vstupenku na půl roku dopředu. Jinak přemýšlí, jsou zaneprázdnění, jejich čas je drahý. Není důvod se tím znepokojovat. Naopak máme radost, že na nás chodí čím dál víc studentů, kteří si prostě mezi sebou řeknou: „Pojď na filharmonii!" – a opravdu jdou.

HN: To se jen domníváte, nebo to víte?

Studenty na koncertech vidíme. Je to pochopitelné, Brno má zhruba 400 tisíc obyvatel a dalších 100 tisíc tvoří právě studenti. Nezapomínejte, že ve městě je pět univerzit! Rovněž ale víme, že část naší klientely pracuje ve velkých technologických parcích nedaleko od města. Tam máme partnery. A z návštěvnických průzkumů vyplývá, že spousta našich posluchačů jsou technicky orientovaní lidé – inženýři, doktoři, vědci.

HN: Až bude mít Filharmonie Brno nový sál, může „přetáhnout“ posluchače Vídni nebo polským Katovicím?

Nejbližší moderní sál podobný tomu, jaký vyroste v Brně, je dvě hodiny autem právě v Katovicích. Další až v Budapešti. V tomto ohledu máme, řekla bych směle, evropský potenciál.

HN: Jste uprostřed druhé sezony, za kterou jste plně zodpovědná. Jak moc plánujete dopředu?

Zhruba tuším, kam půjdeme v dalších dvou letech. Naše hrací dny ale citelně omezí chystaná rekonstrukce Janáčkova divadla, už teď víme, že minimálně s jednou abonentní řadou se do něj během oprav nedostaneme. Odpadnou abonenti, tedy klesnou tržby, rok dva možná budeme trochu méně vidět. S tím se nedá nic dělat. Je to další důkaz, jak moc Brno potřebuje Janáčkovo kulturní centrum, náš nový sál pro klasickou hudbu. Doufáme, že ho otevřeme na podzim 2019.

HN: Jak se vlastně tenhle brněnský „evergreen“ podařilo prosadit?

Hovořilo se o něm desítky let, když jste v Brně řekli nový sál, všichni se už dávali do smíchu. Soutěž na lokalitu vedle Besedního domu byla vypsaná a zafinancovaná před deseti lety. Ale už minulé vedení města s tehdejším primátorem Romanem Onderkou budově položilo základ, když rozhodlo o stavbě podzemních garáží a zároveň vydalo územní rozhodnutí na vrchní stavbu. A když pak do vedení Brna přišel stávající primátor Petr Vokřál a jeho náměstek pro kulturu Matěj Hollan, kteří jsou hudbě a obecně kultuře velmi naklonění, spatřili v tom projekt, který je pro město strategicky důležitý.

HN: Ale nějak jste si to pojistila už před volbami?

Ano, chodili jsme za politiky už před volbami a všechny politické strany nám podepsaly memorandum, že sál chtějí. Což je výtečné, protože teď nemohou couvnout. Navíc jsme získali podporu osobností, patronkou sálu je Magdalena Kožená.

HN: Než ten sál bude – během rekonstrukce Janáčkova divadla vás třeba Sono Centrum nezachrání?

Sono Centrum je výtečné na určitý typ koncertů, před Vánoci jsme tam vystoupili s rockery Plastic People of the Universe, ale ten sál je příliš zatextilovaný, příliš zakobercovaný, příliš připomíná velký klub – na běžný provoz orchestru se zkrátka nehodí.

HN: Na Facebooku jste nedávno měli anketu, zda opět nekoncertovat v Adam Gallery.

Ano, a posluchači jasně dali přednost druhé možnosti – zkusit se i s  „velkými“ koncerty vmáčknout do nízkokapacitního, ale akusticky vhodnějšího Besedního domu.

HN: Tedy to nějak přežijete. A v roce 2019 bude Filharmonie Brno fungovat jak?

Janáčkovo divadlo opustíme, svých aktivit má dost a volné dny mu zbývat nebudou. Na komorní koncerty si ponecháme sál v Besedním domě, s nímž bude Janáčkovo kulturní centrum spojeno. Vznikne jeden komplex. Kochám se myšlenkou, že některé večery budou paralelně probíhat dva koncerty, jako je tomu třeba ve Vídni. O přestávce se setkají lidé, jedni byli na jazzu v Besedním domě, druzí na filharmonii v nové budově… Po tolika letech mám pocit, že už to není jen představa, ale opravdu blízká budoucnost.

HN: V této sezoně Filharmonie Brno vyhlásila několik konkurzů. Kdo se přihlásil?

Velmi nečekaně – z osmi hráčů, které jsme přijali, byli jen dva Češi. Zbytek tvoří jedna Slovenka, jeden Němec, tři Japonci a jeden Rumun maďarské národnosti. Historicky vzato jsme byli z 98 procent český, nebo chcete-li moravský orchestr. Třeba v Německu je ale dnes ve filharmoniích taková konkurence, že tamním hudebníkům se i přes nižší plat vyplatí zkusit štěstí u nás, jestliže si chtějí zahrát. A za to jsme rádi. Časy se mění.

HN: V brněnské filharmonii hrávali muzikanti z cimbálek, ne?

Pořád to platí, a také žestě leckdy obsazovali lidé s kořeny na východní Moravě, muzikanti, kteří měli blízko k folkloru. Historicky na to má vliv i unikátní síť základních uměleckých škol, kterých je po České republice přes čtyři stovky a dohromady na nich studuje okolo 100 tisíc dětí. Odsud pak ty největší talenty chodí na konzervatoře, pokračují na JAMU a ty nejlepší končí u nás.

HN: Orchestr má dnes 112 hráčů. Už všechny znáte?

Už ano, ale pořád je to pro mě relativně nová zkušenost. Dokud jsem pracovala v České televizi, měla jsem v týmu pár dramaturgů a produkčních, které jsem navíc úplně neřídila. Když pak najednou musíte rozhodovat o stodvanáctičlenném orchestru, deseti lidech v managementu a dalších desítkách pracovníků, je to trochu jiný druh zodpovědnosti. Občas cítím, jaká na mně leží tíha.

HN: Jak často si stoupnete před celý orchestr?

Docela často, zhruba jednou měsíčně, když se zkouší ve velkém obsazení. Je to příležitost, jak lidem rychle sdělit vše, co nelze vykomunikovat přes nástěnky, e-maily a kalendáře.

HN: S hudebníky si vykáte?

Ano. Když jsem prvně stanula před orchestrem, uvědomila jsem si, že s tolika lidmi si nemám šanci potykat. Nicméně s hráči se setkáváme i osobně, každý týden mám pravidelnou hodinu, kdy za mnou mohou chodit, a mimo to chodí o pauze při zkouškách.

HN: Před vámi Filharmonii Brno řídili snad výhradně hudebníci?

Ano, pan Zbyněk Matějů je skladatel, pan Bohuš Zoubek hornista, i pan David Mareček, který pak odešel dělat ředitele do České filharmonie, je klavírista. Bála jsem se, jestli to nebude můj handicap, ale myslím, že jde naopak o výhodu. Spoustu detailních hráčských věcí nemusím řešit, což mi rozvazuje ruce. A vztah k hudbě mi nechybí, jsem vášnivá posluchačka, muzikoložka s historickým vzděláním. Jen jsem k orchestru přišla z mediálního světa, a tak se na věci dívám trochu jinak, určitě s daleko větším rozhledem.

HN: Projevuje se na orchestru nějak, že ho vede žena?

Asi ne. Napadá mě jedině speciální koncert Mozartův efekt, který pořádáme už potřetí a letos se koná koncem ledna. Tam zveme nastávající rodiče, zejména těhotné maminky, a zdůrazňujeme, jak je blahodárné, když se pozitivní hudební vibrace směrují do nenarozeného miminka.

HN: Když jste v roce 2013 dělala konkurz na ředitelku, v radě seděla i psycholožka. Proč?

Bylo to rozhodnutí města. Když jsem při testu vyplňovala barvy a zodpovídala tunu otázek, byla to pro mě nečekaná zkušenost. Ale dnes chápu, že dělat ředitelku tak obrovského tělesa je značná zátěž na psychiku. Člověk je neustále v jednom kole. Zvykla jsem si, že mám den rozdělený po půlhodinách. A osobní život zorganizovaný do poslední minuty

HN: Čili řídit orchestr je hektičtější než pracovat v České televizi?

Samozřejmě. To se nedá srovnat!