Od našeho spolupracovníka z Berlína – Nechť si čtenář představí, že dirigent Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky doprovází 4. B z jeho základní školy ve zpěvu písně Běží liška k Táboru. Ne pouze těch pět či šest nadaných dětí, ale celou třídu.

Ty děti však česky nikdy předtím nemluvily ani nezpívaly žádnou jinou českou píseň. A teď stojí na jevišti s operními hvězdami, jako jsou basbarytonista Gerald Finley, basista Willard White nebo sopranistka Lucy Croweová, a vše řídí nejslavnější americký operní režisér Peter Sellars.

Pravda, běží liška musí být v aranži Leoše Janáčka a dětský koncert musí být součástí opery Příhody lišky Bystroušky – ale přesně to se uplynulé tři večery dělo v sále Berlínské filharmonie.

Česká opera se opět vrátila do německé metropole. Ve velkém stylu. Po loňské Juliettě Bohuslava Martinů, kterou nastudoval dirigent Daniel Barenboim s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a tenoristou Rollandem Villazónem, se letos dočkal Janáček.

Nejednalo se o tradiční operní představení. Nebylo inscenováno v klasickém divadle, ale v supermoderním sálu Berlínské filharmonie – brzy bude jeho záznam k vidění ve webové Digitální síni orchestru.

Ve své poslední sezoně, kdy je šéfdirigentem Berlínských filharmoniků, si anglický rodák Rattle plní svá přání. Publikum ho následuje. A orchestr je mu vděčný.

Byl to Rattle, kdo za uplynulých 15 let převedl berlínský orchestr do digitalizované a globalizované éry nového tisíciletí. V rámci svých reforem posílil hlas členů orchestru a zajistil přechod na vícezdrojové financování. Těleso se z příspěvkové organizace stalo nadací a nádavkem k těm uměleckým zažívá také ekonomické úspěchy.

Na nynější uvedení Příhod lišky Bystroušky si Rattle ke spolupráci opět pozval dávného přítele – nejextravagantnějšího z extravagantních amerických režisérů Petera Sellarse. Právě on stál za uvedením opery Johna Adamse zvané Nixon v Číně nebo Lásky na dálku od finské skladatelky jménem Kaija Saariaho.

Obojí zhlédlo také deset tisíc českých diváků v rámci přenosů z newyorské Metropolitní opery do tuzemských kin, druhou operu navíc vidělo i publikum ve strhujícím představení letos v brněnském Janáčkově divadle.

Sellars se ve svých dřívějších mozartovských inscenacích neubránil nařčení z toho, že páchá „umělecký vandalismus“. Například největší z německých sopranistek 20. století Elisabeth Schwarzkopfová prohlásila, že Sellarsovo jméno v její blízkosti nikdo nesmí vyslovit.

Dona Giovanniho a Leporella nechal režisér bydlet v newyorském ghettu, brát heroin a v Leporellově šampaňské árii se házelo pravými láhvemi o stěnu.

Přátelství Petera Sellarse se Simonem Rattlem se táhne po celých 30 let jejich kariér. Sellars vzpomíná, že v polovině 80. let viděl všechny Rattlovy večery na anglickém festivalu Glyndebourne. Teprve v posledních letech však měli možnost konečně spolupracovat: s Berlínskými filharmoniky provedli kupříkladu Matoušovy i Janovy pašije od J. S. Bacha, v Londýně a letos v únoru i v Berlíně uvedli geniální Ligetiho partituru La Grand Macabre.

Dirigent Rattle v rozhovorech často uvádí, že má Sellarsovy režie rád, protože je čte přímo z partitury. Toto čtení ostatně Sellars v nynější Lišce Bystroušce realizoval na projekcích.

Chvílemi až domácká videa mohla neznalého diváka zaskočit – všechny ty projekce vážek, pulců a datlů se však jasně objevují jak v partituře, tak i v libretu. A pomáhaly režisérovu situování příběhu do panelákového bytu na sídlišti.

Na jednom rozmazaném videu se objevila také moravská chasa v doprovodu cimbálové muziky Radošov u Veselí nad Moravou.

Co však tvůrce vedlo k uvedení Lišky Bystroušky? Pokud by se člověk podíval z Obřan Magdaleny Kožené severním směrem, uvidí jižní svah hory Lišky Bystroušky. Nalevo spatří panelové domy brněnského sídliště Lesná, napravo pod kopcem Hády sídliště Líšen a Vinohrady. A pokud by se vydal vlakem či pěšky ty čtyři kilometry až k bílovické hájence, našel by pomník s bronzovým Leošem Janáčkem a nápisem: Ó, jak je les divukrásný!

Přesně to nyní v Berlíně zpíval revírník v podání kanadské operní hvězdy Geralda Finleyho. Postupně se rozezpíval, nejvíc sil si ponechal právě na tento závěrečný výstup.

Uvedená dětinská slova ještě za zvuků harfy nechal pouze jako podkres pro Janáčkovu hudbu, ale pak se odhodlal jednoznačně dopovědět režijní a hudební koncepci. Stárnoucí muž vypráví svůj příběh, ohlíží se za láskami i pijatikami, jemná psychedelie se střídá se sentimentem a opravdovým citem.

Bystrouška v podání anglické sopranistky Lucy Croweové v sobě hlasově měla jiskru někdejší slovenské operní hvězdy Lucie Poppové, ale režisér Sellars z ní v průběhu večera navíc i herecky dostal niterný příběh a hravou komediálnost.

Hlas jamajsko-anglického sira Willarda Whita již možná není, co býval. Ale basová role dvojrole Faráře a Jezevce je psána přesně pro obor bývalých basbarytonistů a White dokázal, že operní zpěv není jen záležitostí síly hlasu, nýbrž také výrazu.

Jak známe v této roli už z nahrávek a inscenací Charlese Mackerrase: co zpěvák nemá na hlase, to dá do výrazu. A když se k tomu přidala jeho herecká zkušenost, s přehledem se Geraldu Finleymu a Croweové vyrovnal.

Stejným překvapením však bylo i vystoupení německé sopranistky Angely Denokeové. Jako slepice Chocholka a hlavně jako Lišák předvedla nejen srovnatelný pěvecký výkon, ale též nejlepší češtinu ze všech na jevišti. Bylo na ní vidět, že se na textovou složku připravovala nejpečlivěji. Nejspíš proto, že má ostřejší hlas, který do role ideálně sedl.

Jihoafrická sopranistka Pauline Malefaneová jako Revírníková, tenorista Burkhard Ulrich jako Rechtor a Komár, mezzosopranistka Anna Lapkovskaja jako Pásková i basbarytonista Hanno Müller-Brachmann napomohli těmto sólistům realizovat dva hlavní cíle inscenace.

Před berlínským publikem se uskutečnil hudební sen Simona Rattlea. Filharmonici jako by začali až u „Stravinského obsesivnosti a preciznosti“ a skončili někde u „straussovské opulentnosti“.

Opera

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky

Režie: Peter Sellars

Berlínská filharmonie

Simon Rattle – dirigent Simon Rattle

12., 13. a 14. října 2017

Rattle si to velmi užíval, stejně jako možnost zapojit vedle nejlepších operních zpěváků ochotných nastudovat roli česky také naprosté hudební laiky ze 4. B místní základní školy, dát jim prostor a nechat je dosáhnout maximálního možného výsledku.

Z omezení moderního sálu Berlínské filharmonie režisér učinil přednost. Zpěváci byli v jednotném civilním oblečení. Místo scény pouhý praktikábl, tedy pomocný přenosný podstavec. Jediné rekvizity představoval ten nejobyčejnější stůl a dvě židle.

Zato sbor procházel celým členitým sálem, a když se shůry zpod střechy ve třetím dějství snášel sborový hlas lesa, bylo vidět, jak vypadá režie sloužící hudbě. Odkaz na ochotnické praktiky měl jasný cíl: odvyprávět psychedelický příběh lidského života jako příběh naděje vyprávěné hudbou.

Dirigent Rattle si splnil své hudební přání. Není zas tak podstatné, jestli čeština lidí, kteří česky nikdy předtím nemluvili, má, či nemá ještě nějaké slabiny. Není zas tak podstatné, jak dobré "ř" či "r" má Angela Denokeová, jako že její "r" by se mohl učit i Karel Höger. Nebo jestli se mezi členy orchestru vyskytuje nějaký našinec, jako že fagotista Václav Vonášek hrál.

Stejně tak není natolik důležité, v čem se to páteční ze tří představení Příběhů lišky Bystroušky nepovedlo. Simon Rattle zkrátka má formu a plní si své sny. Přední světový orchestr mu vrací, co do něj dirigent vložil. A publikum může být u toho.