Život prožila Květa Legátová jako učitelka na venkovských štacích a na literární výsluní vstoupila až v pokročilém věku. Autorka baladických próz i lehce absurdních rozhlasových her, psala sice od studentských let, ale minulý režim její tvorbě nepřál. Knihy Želary a Jozova Hanule, které ji proslavily, tak mohly vyjít až po roce 2000.
Provídková kniha Želary tehdy již víc jak osmdesátileté autorky se ukázala být prozaickým objevem. Ač byla publikovnána až v roce 2001, napsala ji Legátová před takřka čtyřiceti lety. Kniha obsahuje ucelený cyklus osmi povídek navzájem propojených jednotlivými postavami. Námětem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary (fiktivní vsi, nejspíše inspirované Starým Hrozenkovem) v době první republiky. Za soubor povídek získala v roce 2002 Státní cenu za literaturu.
Novela Jozova Hanule, vydaná v témže roce, uzavírá želarský cyklus. V centru vyprávění je osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním. Podle této předlohy natočil režisér Ondřej Trojan v roce 2003 úspěšný film Želary, který byl nominován i na Oscara.
Čtenáře zaujaly její popisy tvrdých, tragických osudů, pokřivených často bídou a těsnými obzory malého světa, realistické, nesentimentální a současně poetické a plné pochopení lidské touhy po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu. Téměř všechny postavy jejích románů prý mají reálnou předlohu, vycházející z jejích letitých zkušeností učitelky na valašských i slováckých oblastech, kterým se říká Kopanice.
Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová) pochází z venkovské učitelské rodiny. Narodila se v Podolí u Brna 3. listopadu 1919. Vystudovala češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Po krátkém válečném intermezzu na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou.
"Kritiky odmítnutá"
Krátce po válce jí vyšla první sbírka Postavičky a po roce 1948 už pouze novela Korda Dabrová, kritikou odmítnutá. Koncem čtyřicátých let psala texty a hry pro Československý rozhlas (literární kritika ji řadí do "brněnské školy rozhlasové hry"), v padesátých letech přestala, krátce se k tvorbě vrátila na konci let šedesátých, kdy vydala román pro dívky Korda Dabrová, dále publikovala v literárním časopise Host do domu. Učila přes 40 let.Jméno Legátová si vybrala už na střední škole: "Většinou jsem to podepisovala jmény svých kamarádek. Taky Květa Legátová je moje dobrá kamarádka. Napsala jsem pod jejím jménem rozhlasovou hru a když se to ujalo, tak už jsem u toho jména zůstala."
Stále dobře naladěná spisovatelka se nikdy neprovdala. Miluje lidi, humor, svobodu, několik svých koček, neuznává jakýkoli diktát či masovou módu. A o inspiraci nouzi nemá: "Je mi líto všech postav, které znám, že už je nebudu moci dopsat, protože bych musela zbytek života od rána do večera sedět a psát a psát." Příběhy k ní prý "samy přicházejí".
Její dílo zahrnuje i několik desítek dramatických textů, které představila ve svazcích Pro každého nebe a Posedlá a jiné hry, ironické skeče i pohádky. A nejnověji v roce 2006 vydala detektivní titul s názvem Nic není tak prosté.
