Dick Francis opět vyhrává. I když s obvyklou taktikou

Otevřít nový román Dicka Francise se v mnohém podobá zhlédnutí nového filmu s Jamesem Bondem. Pro poučeného čtenáře nutně neznamená napjatě očekávanou novinku, mnohem spíše jde o okouzlení z návratu k dobře zažitému žánru.

A podobně jako si Bondovi diváci pravidelně odškrtávají pomyslný seznam "bond girl, padouch a technické hračky", zarytý příznivec francisovek zkoumá anatomii svého hrdiny, kresbu dostihového prostředí a rozvržení několika linek zápletky.

Román Vyrovnaný účet, který v těchto dnech vychází v českém překladu, v tomto směru naplňuje vše, čím si francisovky získaly miliony příznivců po celém světě. Několik týdnů po Francisově smrti navíc ukazuje, že svébytný žánr dostihové detektivky neskončil s odchodem svého mistra.

Páriové dostihového světa

Otěže při vzniku dvaačtyřicátého románu pod značkou Francis totiž už potřetí držel jeho syn Felix. "S otcem jsme hodně konzultovali po skypu a navzájem jsme si vyměňovali nápady, do klávesnice jsem nicméně ťukal já," přiznal loni Felix Francis v listu Daily Telegraph.

V historii francisovek nejde o nic neobvyklého. Až do roku 2000 se na vzniku detektivek výrazně podílela Francisova manželka Mary a samotný Felix hovoří o jakémsi "rodinném byznysu". Rodinní příslušníci bývalému žokeji Francisovi dlouhodobě obstarávali potřebné rešerše a v rámci týmové práce působili jako jeho první editoři.

Po smrti manželky v roce 2000 se Francis stáhl do ústraní, o čtyři roky později jej ale syn přemluvil k návratu. Stalo se tak po rozhovoru s literárním agentem, který si přál oživit upadající zájem o francisovky novinkami a hledal někoho, kdo by byl ochoten psát "ve stylu Dicka Francise". Otec a syn nakonec spojili síly a napsali spolu čtyři romány, poslední Crossfire má vyjít posmrtně v letošním roce.

Pozdní Francisovy romány ctí "vyšlapanou cestu" svého žánru a nesnaží se šokovat věrné čtenáře převratnými inovacemi či aktualizacemi. Jak ale ukazuje Vyrovnaný účet, autoři žánr rádi upevňují zvýrazněním některých charakteristických rysů.

Hlavní hrdina Ned Talbot patří v galerii rozervaných a umanutých francisovských hrdinů bezesporu k těm nejrozervanějším. Kromě toho, že vyrůstal bez rodičů a svědomitě se stará o manželku trpící maniodepresivní poruchou, se totiž živí jako soukromý bookmaker, tvrdě bojující o přežití proti velkým sázkovým kancelářím.

"Jsme páriové dostihového světa, všeobecně neoblíbení a mnohými dokonce nenávidění," konstatuje Talbot a vykresluje prostředí, ve kterém není místo pro přátelské vztahy s kolegy a klienty. "Jsme pouze účastníky transakcí, při nichž se každá strana snaží na svého protihráče co nejvíce vyzrát," povzdechne si.

Koně tentokrát figurují ve vedlejší roli, hlavní dramata Talbotova života se odehrávají v sázkařském ringu vedle dráhy. Pro zdejšího čtenáře to není vždy jednoduché čtení, dostihová praxe ostrovních bookmakerů je velmi specifická a v českém prostředí nemá žádné ekvivalenty. Složitá problematika dostihových kurzů a její nutné vysvětlování pak leckdy brzdí plynulost a tok děje.

Boj, honička, katarze

Otec a syn Francisovi ale umí čtenáře za dlouhé vysvětlovací pasáže náležitě odškodnit. Až do samého konce kombinují několik dějových linek, jejichž protnutí tvoří nezbytné finále textu. Čtenář si tak nakonec může odškrtat tradiční ingredience "fyzická konfrontace, boj o existenci, automobilová honička, kolize i katarze".

Přitom se dostává například do exkluzivního prostředí královského mítinku v Ascotu, kde "získat sedadlo v královské lóži je stejně obtížné, jako vyrazit z politika přímou odpověď na svoji otázku". Francisovi v konečném důsledku vítězí v dobře rozběhnutém dostihu, i když jim posloužila obvyklá taktika.

Méně boduje český překlad textu, který si ne vždy dokázal poradit se specifickým názvoslovím. Pro paddock razí novotvar "předváděcí padok", nezbytnou součást koňského světa dražby maskuje jako "prodeje koní". Je třeba trvat na takových drobnostech? Zcela určitě. Jaromír Jágr také nehraje hokej plácačkou.