Jiří Kratochvil nabízí další fantaskní příběh z Brna v próze Femme fatale

Kdo zná knížky Jiří Kratochvila (*1940), brněnského prozaika až nezaměnitelného stylu a bohaté produkce zhruba jednoho titulu ročně, bude jeho novou prózou Femme fatale překvapen, nejspíš hned dvakrát.

Nejdříve tím, že nenachází svého Kratochvila, a pak tím, že ho nachází ještě více, než si kdy dokázal představit. Začte se totiž do první poloviny románu Femme fatale a sleduje vyprávění o tajuplné, suverénní, trochu protivné, velmi zlobivé, a tím zároveň rajcovní holce Katce - každý nějakou podobnou jistě známe -, autorce úspěšné knižní prvotiny.

Dva životy jedné hrdinky

Katka svede jednoho tělocvikáře, ti dva se nepravidelně potkávají, kromě toho však Katka tak dlouho dráždí jiné chlapy, až špatně skončí.

Vše se děje při skutečně představitelných peripetiích ve skutečném Brně koncem skutečného listopadu 1989 a začátkem let devadesátých. Čtenář zírá, že Jiří Kratochvil režíruje lineární - přitom ne plochý - příběh bez nadpřirozených zásahů, vlastně v dobrém smyslu slova akční a také překvapivě plný rafinované erotiky.

Jenže pak to přijde. Najednou je tu Jiří Kratochvil ještě bizarnější, než jak ho známe. Druhá polovina sleduje hlavní hrdinku znovu. Ale na bidýlku, z nějž se metají salta mortale, nejen časoprostorová - včetně kyvadlového spojení mezi záhrobním a pozemským světem -, ale i formálně literární.

Fantastika, intelektuální sci-fi. Táž Katka bydlí v týchž letech ve squatu, tluče na veliký buben, sleduje sama sebe, žije jiný život, ale občas se snaží vyhýbat chybám páchaným v tom předchozím a zároveň paralelním.

Jsou to bláznivé obrazy, hrdinka se na své cestě zmenší na liliputku, potom absolvuje audienci u císaře Rudolfa, následně se sejde přímo i s autorem, jenž o ní píše.

Se sebou už se nesetká

A právě v jejich dialogu zřejmě nacházíme podstatnou zpověď. "Autor: Prodal jsem svůj život za příběhy. Katka: Fakt jsem tvoje sestra? Autor: Rodná sestra, Katko..."

Ano, příběh je všechno, vlastně příběh za každou cenu, příběh za zaprodání sebe sama. Po řadě komplikací se přece jen oblouk uzavírá a imaginace se vrací k bodu, od nějž se odvíjela i její racionální předloha. Je nakonec první polovina jen přípravou k tomu, aby se čtenář mohl zabývat nacházením styčných bodů?

Druhý díl přitom jistě nekopíruje známý literární mustr dvojího pohledu na totéž. Je to dvojí pohled na různé světy, sledují se dvě Katky. Jedna je táž jako v první části, avšak nahlížena z jiného úhlu, druhá úplně jiná - dohromady jsou tedy vlastně tři.

Všechny se nakonec sejdou, když příběh dospěje k očistnému - nejen pro hrdinku - sdělení, že Katka už se s onou bubenicí, tedy sama se sebou, nikdy více nesetká.

Jde snad skutečně o sny jako o metaforu tvůrčí svobody? Ano, zdá se, že autor si hlídá, ba manifestuje výsostné právo na nejztřeštěnější nápady jako podmínku tvůrčí činnosti. Není tedy Katčino alter ego spíše sám Jiří Kratochvil než ta druhá, ba třetí Katka?

Zdá se, že se překlápějí Kratochvilovy váhy - od příběhů s občasnými prvky fantaskna k fantasknu s občasnými prvky příběhu. V prozaikově tvůrčím vývoji to tak jde pomalu, ale jistě, kdežto v nejnovějším románu se to stane najednou - jako jediná prudká rána.

Špatně tušené směry

Autoři fantaskní literatury dělávali v čase a místě smyčky, spoléhali na čtenářovu pozornost. U Jiřího Kratochvila máme odbočky, které však neznamenají, že se časem vrátíme ke schématu, jež - nesprávně - tušíme. Ba naopak, schéma se rozvětvuje do dalších špatně tušených směrů, přibývají postavy. Jak to všechno udržet v patrnosti?

Jiří Kratochvil je při vymýšlení svých příběhů nejspíše podoben šachistovi, jenž musí udržet v hlavě spoustu linií hry, aby se neztratil. Ale můžeme vůbec posoudit, co je ztráta? My, kteří jsme sice čtenáři, ale pro příběhy jsme se s rohatým nespolčili? A je-li kdo z předešlých řádků poněkud zmatený - nebo zvědavý -, možná má dobrou průpravu k četbě Femme fatale...