Kdy je detektivní povídka dobrá? Američtí autoři mají několik odpovědí

V detektivce se dnes smí snad úplně všechno. A proto je tolik přitažlivá. Jako by se chtěla zbavit všech omezení, která definují její žánr, a snažila se vytvořit úplně nový kód.

Tradiční příběh pátrání po pachateli zločinu tak dostává nové podoby - ale není to nutně na škodu.

Tajemství? Napětí? Překvapení? To vše v něm zůstává. I když klasické pozorování a dedukce ustoupily do pozadí a převažujícím námětem se v poslední době stala psychologie zločinu.

Názorně nám to představuje také soubor Nejlepší americké detektivní povídky 3, jež sestavil letošní "hostující" editor, spisovatel Jeffery Deaver. Ve Spojených státech tvoří tato kniha již třináctý svazek v zavedené edici, v češtině teprve třetí. I tak se však ukazuje, že představuje jeden zásadní problém - a několik úžasných výhod.

Dva tisíce voltů

Čtenář brzy zjistí, že všech dvacet povídek zdaleka není detektivkami v pravém slova smyslu, v nichž je vrah postupně odhalen a usvědčen. Najdeme tu široké rozpětí: Vlak půlnoční, jižanské vězeňské "blues" Jamese Lee Burka je opravdu nádherné.

Ale detektivka to není. Vězení tvoří rámec i dalším textů, ať už jsou to mrazivé Dva tisíce voltů Chucka Hogana o poslední večeři před popravou, anebo Kouřící hora Clarka Howarda z Filipín, kde se čerstvě propuštěný vězeň dopustí těžkých zločinů - kvůli své dívce a lepší budoucnosti tamních dětí.

A z druhého konce obdivujeme povídku Drahý manželi od Joyce Carol Oatesové - brilantní psychologickou studii přetížené matky a přehlížené manželky. Jak je vidět, pod žánr "mystery" se v angloamerické literatuře vejde mnohem více, než co u nás označujeme výrazem "detektivka" nebo "příběh s tajemstvím". Kupodivu to při četbě souboru příliš nevadí.

Proč? Více než jindy zde platí, že zdařilá povídka, v níž se zločin objevuje v nejrůznější podobě, může pro čtenáře znamenat mnohem silnější emocionální zážitek než třeba román - byť napínavý a téhož tématu.

Když člověku vezmou vše

Všichni máme něco, co je pro nás životně důležité. Ano, krev není voda, na prvním místě je vždy rodina. Jak se v povídce Vítězství Alafair Burkeové na vlastní kůži přesvědčí policistka Jenny, oběť znásilnění při výkonu služby - a v neposlední řadě žena kryjící logický a pochopitelný zločin svého muže.

To vězeň Arlene žádnou rodinu nemá. O to víc své plány a touhy spojuje s obyčejnou kytarou. Ale co se stane, když mu to, na čem jemu záleží nejvíce, někdo vezme nebo zničí? Je schopen všeho. Stejně jako chladnokrevný taťka gangster v povídce Můj syn Roberta McClura.

"Známkou skutečného umělce je schopnost vytvořit něco, co žije dál ve fantazii druhých," tvrdí Michael Connelly, autor možná jedné z nejpůsobivějších povídek. Zřejmě ne náhodou - Den otců je totiž žánrově čistou, dobrou detektivkou. Detektiv Bosch se svým mladším kolegou Ferrasem, čerstvým otcem, vyšetřuje smrt patnáctiměsíčního dítěte.

Otec ho nechal v losangeleském vedru několik hodin v autě - a chlapeček zemřel na přehřátí. Opravdu šlo o nešťastnou náhodu, protože zaneprázdněný táta na své slepé, hluché i jinak postižené dítě prostě zapomněl? Harry Bosch na to přijde.

Vždyť je zkušeným kriminalistou, dlouhé roky se střetává s ďábelským zlem mezi lidmi a sám zápasí s temnými stránkami své osobnosti. Smrt jiného dítěte mu připomněla, že má také dceru. A že by bylo zločinem nezavolat jí na Den otců ani nezavolat...

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků