Nesnažil jsem se dostat Heydrichovi "do hlavy", tvrdí autor románu HHhH Binet

Francouzský spisovatel Laurent Binet (1972) získal letos za román HHhH, v němž popisuje pražský atentát na Heydricha, prestižní Goncourtovu cenu za debut. Český překlad má na podzim vydat nakladatelství Argo, v těchto dnech je autor hostem Měsíce autorského čtení v Brně a Ostravě.

Knihu autor strukturuje do 257 krátkých fragmentů, v nichž popisuje vzestup Heydrichovy kariéry a zároveň i osudy Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a dalších postav, jež v přípravě atentátu sehrály důležitější roli. Neváhá přitom zmiňovat všechny problémy, které vyprávění o historické události ztěžují.

HN: Dokázal byste odhadnout, nakolik je „váš“ Heydrich postava smyšlená a nakolik je odlitkem skutečného člověka, který se zapsal do historie?

Snažil jsem se být ve své knize věrný co nejvíc to šlo, vyjít z různých svědectví, přesto jsem si musel i něco domýšlet. Ale dbal jsem na to, abych to vždy čtenáři dal najevo. Aby věděl, na čem je. Připadalo mi správné jasně naznačit hranice mezi ověřenými fakty a fikcí.

Navíc jsem se hned na začátku rozhodl vyhnout jakékoli psychologii, a tedy rovnou zavrhl to, co tvoří významnou část tradičního historického románu a na co se zaměřil například Jonathan Littell: nesnažil jsem se dostat Heydrichovi nebo parašutistům „do hlavy“. Mým cílem bylo podat události co nejpřesněji, ale vyhnout se jakýmkoli spekulacím o tom, co si kdo myslel a jak vše niterně prožíval, jednoduše proto, že je to podle mne nemožné rekonstruovat.

HN: Text dostává někdy až hravý rozměr: když se třeba v určitém bodě zastavíte a navrhnete, že dál se věci mohly odehrát za prvé tak, anebo za druhé jinak – a navrhnete sledovat dál možnost číslo dvě. Chtělo to odvahu, dovolit si takhle okatě hrát v románu, který přibližuje patetickou, slavnou a zároveň bolestnou událost?

Já to beru tak, že jsem naopak ukázal, nakolik dokumentární charakter svého textu beru vážně. Když jsem si vzal do hlavy, že budu vyprávět o skutečné události, a ještě historicky tak významné, bylo mi od začátku jasné, jak složitý to bude úkol. Ve Francii, a vůbec na Západě tahle dějinná epizoda dnes není moc známá. Ale nechtěl jsem k ní přistupovat jako k pěknému námětu na scénář – i když samozřejmě jde o nádherný námět pro film. A nechtěl jsem lhát.

HN: Proč mladí autoři cítí potřebu vracet se ke 2. světové válce, kterou přitom nezažili?

Jsme už třetí poválečná generace. Téma je pro nás lákavé, protože je blízké, pořád živé, přestože jsme tu dobu nezažili. Válka nabízí nespočet strašně zajímavých příběhů: je fascinující, kolik se v malém časovém úseku soustředilo tragických, dramatických, hrdinských osudů, událostí, příhod, z nichž každá by vydala na román. Proto v ní hledají inspiraci historici, ale i spisovatelé, scenáristé.

Myslím, že tahle válka je pro nás analogií Trojské války. Budeme se k ní vracet celé další tisíciletí: vždyť těch pár let do sebe koncentrovalo tolik dění, tolik kontroverzních aspektů a emocí.

HN: Válka jistě obstojí jako nevyčerpatelný zdroj inspirace, ale není v potřebě vracet se k ní dnes ještě něco víc? Třeba snaha hledat pravdu?

Určitě. Rozdíl oproti Trojské válce je ten, že u téhle jsme si jistí, že byla, že oběti, o kterých se mluví a píše, opravdu padly. Důsledky jsou viditelné dodnes. Zatímco Achilles je postava mytická, legendární, Gabčík a Kubiš nesporně existovali, položili své životy za určitou věc a jejich čin měl bohužel ještě strašné následky.

Když víme, že lidé opravdu trpěli, umírali, byli schopni uskutečnit nesmírně hrdinský plán, tak potom kniha musí čtenáře zasáhnout mnohem silněji než nějaká smyšlená historka. Atentát na Heydricha je příběh jak vystřižený z dobrodružného románu, a přitom zcela pravdivý a napínavý tak, že se chvílemi až nechce věřit, že se to takhle všechno seběhlo...

HN: Nesetkal jste se s rozhořčenou reakcí těch, komu se nelíbí, že se tak mladý člověk, který válku nezažil, opovažuje o ní psát?

Tak to ale s dějinami je... Naopak, lidé, kteří tu dobu zažili, jako Claude Lanzmann nebo Jorge Semprún, ke mně byli velmi shovívaví – což není pravidlem. Jorge Semprún se dokonce nechal slyšet, že je moc rád, že se téma války znovu otvírá, že se tak udržuje v povědomí lidí a uchovává se v paměti. Ale ještě se vrátím k té vaší otázce, protože mě zaujala: víte, i já sám taky raději čtu svědectví těch, kdo určitou událost zažili.

HN: Ale i to je ošemetné, vždyť ani osobní svědectví vám nedává záruku, že všechno je jenom pravda. V individuální paměti se prožité ukládá různě...

Možná, určité věci se ale překroutit nedají, a přímý pamětník je má zkrátka z první ruky. Není pochyb o tom, že Heydrich po atentátu zemřel. Jen detaily se mohou lišit, a ty jsou právě zajímavé. Jistě, absolutní pravda není, ale pro mě představuje jasný cíl: aspoň se ji pokusit najít. I když je mi jasné, že jsem se v drobnostech mohl dopustit chyb, nepřesností – nechtěně.

HN: V tom už předem vidím úskalí českého přijetí vaší knihy – že čtenáři budou hlavně hledat, a pak vám vyčítat různé nesrovnalosti, byť v celkovém vyznění knihy nevýznamné, a to i přesto, že budou mít v ruce váš román inspirovaný atentátem na Heydricha, a nikoli dokument o dané době.

Tak to se těším, jestli takové reakce budou, těším se, jestli mě čtenáři dokážou opravit. Vybavuje se mi román Vasilije Grossmana Život a osud, kde starý voják pohrdá všemi, kdo chtějí popsat válku, když ji přitom sami nezažili, a udává, že podle něho nejlíp zpracoval své téma Tolstoj ve Vojně a míru.

A námitku, že Tolstoj ale naopak vše popisuje z odstupu čtyřiceti let, a nikoli jako přímý pamětník, vůbec nepřijme...

Grossmana mimochodem moc obdivuji a jeho knihu považuji za Vojnu a mír 20. století. On se rozhodl sepsat čistě fiktivní příběh, ačkoli byl válečným zpravodajem, zažil Stalingrad a všechny ty hrůzy. Já na rozdíl od něj usiluji o věrnost. A na kritiku jsem připraven.

HN: V románu se zmiňujete o tom, jak jste i v Praze hledal očité svědky, pamětníky té doby a konkrétní události – vaše snaha byla ale víceméně neúspěšná?

Svědků je dnes už málo – jednak se to celé stalo už dost dávno, jednak po atentátu následovala, jak víme, krutá odvetná opatření, spousta nevinných lidí byla vyvražděna.

HN: Ani při hledání informací jste žádnou negativní reakci nezaznamenal?

Naopak, lidé tady u vás byli často mile překvapeni, že se nějaký cizinec o tuhle historii vůbec zajímá. Doufám mimochodem, že románem přispěju přinejmenším k tomu, aby si ve Francii a okolních zemích přestali plést Slovensko a Slovinsko.

HN: Myslíte, že Francouzi ten příběh vnímají jako ryze českou záležitost, nebo spíš obecněji jako cosi, co se odehrálo někde na východě?

Určitě je dobré Francouzům připomenout, že byla jistá země jménem Československo – zejména vezmeme-li v potaz, jak se Francie zachovala v kontextu Mnichovských dohod, ostatně málokdo z mých krajanů dnes ví, co přesně Mnichov znamenal. Chtěl jsem vzdát čest těm pár lidem, kteří shodou okolností byli právě Češi a Slováci: parašutistům i všem, kdo jim pomáhali. A jsem opravdu rád, že jejich čin mohu připomenout, a vlastně oslavit i za hranicemi Čech a Slovenska.

HN: Váš přístup k románu, ke zpracovávané látce do jisté míry překračuje mantinely žánru. Tohle dílo není historický román ani dokumentární text. Do jaké míry je váš odstup od tradičního historického románu úmyslný?

Cítil jsem, že tradiční, klasický žánr historického románu mi nepomůže, nestačí. Neměl jsem v úmyslu dělat revoluci v historickém románu, ale potřeboval jsem nějak vyřešit ten složitý problém vztahu mezi literaturou a konkrétní historickou událostí, mezi realitou a fikcí.

Bylo mi jasné, že musím vyložit karty, jasně ukázat, na jaká omezení narážím, když se svému tématu chci věnovat. To staré osvědčené, teoreticky do detailu popsané schéma románu už dnes moc nefunguje a mám dojem, že i když ve Francii stále vychází mnoho knih, které kopírují Balzaka, takový přístup už je přežitý, nevěrohodný.

HN: Četba vašeho románu nutí k zamyšlení nad tím, nakolik ten příběh ovlivnila souhra různých v jednotlivostech nedůležitých náhod, nějaký malý rozmar, svévole v okamžitém rozhodnutí. Jsou naše dějiny dílem takových maličkostí? Věříte na následky mávnutí motýlího křídla?

V dějinách hrají roli určité tendence, i když nepopírám, že sled různých nahodilostí, které určitý vliv mají, je fascinující. Ale kdyby Heydricha neosočovali, že je Žid, anebo kdyby ho kvůli mravnostnímu deliktu nebyli vyhodili z armády, nemyslím si, že by potom nedošlo ke „konečnému řešení“ a holocaustu. Heydrich i Hitler byli produkty doby. Kdyby neexistovali oni dva, pravděpodobně by se dějiny stejně ubíraly podobným směrem. Takové úvahy jsou ale marné.

HN: Váš román nicméně stojí zejména i na těch malých, mnohdy nicotných rozhodnutích, počinech, gestech, promluvách. Musel jste si dějinné události přehrát, představit do všech podrobností...

Přesně, to všechno jsem musel udělat, vydat se zpátky po cestě příčin a důvodů, představit si, co všechno předcházelo jedné důležité historické události. To bylo na celé té práci nejnapínavější.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků