Kdo je tady Turek a kdo poturčenec? Orhan Pamuk jako hanobitel a nositel Nobelovy ceny

Orhan Pamuk o novele Bílá pevnost poznamenal: "Existují verše Rudyarda Kiplinga East is East, West is West. Svou knihu jsem napsal možná proto, abych se oprostil od tohoto šablonovitého postoje. Je v ní přání, aby Východ nebyl Východem a Západ Západem."

Turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006 tak charakterizoval jedno ze svých ústředních témat. Najdeme jej nejen v nejznámějším autorově románu Sníh (2002), ale také například v knize Jmenuji se Červená (1998) i v řadě esejů a rozhovorů.

Bílá pevnost vyšla v Turecku již v roce 1985 jako Pamukova třetí kniha - tedy dávno před jeho stěžejními díly. Děj se odehrává ve druhé polovině sedmnáctého století, tedy v době, která je považována za vrchol a zároveň počátek úpadku osmanského impéria, za vlády sultána Mehmeta IV., známého u nás zejména z proslulé korespondence se záporožskými kozáky plné vulgarismů: "...nepodřídíš si, ty zkurvysynu, křesťanské syny; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde... takže si polib prdel!"

Pluli jsme z Benátek

Bílá pevnost přináší příběh mladého Benátčana, který je zajat na moři a zavlečen do Istanbulu. Stane se otrokem tureckého učence Hodži. Oba muži jsou si nápadně podobní. Stane se z nich nerozlučná dvojice. Benátčan nejprve Hodžu vzdělává v západní vědě, vypráví mu příběhy ze svého života, později se oba zapojují do dvorských intrik a snaží se ovlivnit mladého sultána Mehmeta.

Identity a charakterové vlastnosti dvojníků se postupně prolínají, až splynou. Příznačné je, že protagonisté nemají jména - "hodža" je turecké označení pro učitele, vzdělaného člověka. Vrcholem jejich snažení je "zázračná zbraň", jakýsi primitivní obří tank, který má sultánovi pomoci k vítězství nad křesťany. Zbraň při dobývání "bílé" pevnosti Doppio kdesi v Polsku selže.

Hněv Turků dopadá na benátského bezvěrce - přestože hlavním konstruktérem zbraně je Hodža. Dvojníci si vymění identitu. Hodža prchá do Benátčanovy rodné Itálie, kde se z něj stane úspěšný spisovatel příběhů o Orientu, a dokonce se ožení s Benátčanovou snoubenkou. Benátčan zůstává v Turecku jako sultánův dvorní astrolog a sepisuje celý příběh.

Relativně jednoduchým příběhem ovšem všechna jednoduchost končí. Problematické je třeba hned tvrzení, že Benátčan "sepisuje celý příběh". V textu románu se dočítáme, že jej skutečně nejprve sepsal Benátčan - v dobrovolném exilu na tureckém venkově mnoho let poté, co po útěku svého někdejšího pána přijal Hodžovu identitu.

Sám ovšem zpochybňuje svou vypravěčskou spolehlivost. Na mnoha místech totiž přiznává, že neumí rozlišit, zda je Benátčanem, či Hodžou, co se skutečně stalo a co se mu jen zdálo, co je fakt, co fikce a co sen.

V závěru románu pak vypráví Evliyovi Celibimu - což je "reálná" postava, slavný osmanský cestovatel a sběratel neuvěřitelných historek - "příběh o dvou lidech, kteří se navzájem vyměnili", a prohlašuje, že teprve tehdy si jej "vybájil".

"Jako bych si ten děj nevymyslel já, jako by mi všechna ta slova někdo našeptával, řadily se věty pomaličku jedna za druhou: Pluli jsme z Benátek do Neapole, když nám cestu zkřížily turecké lodi...," cituje Benátčan úvodní větu Bílé pevnosti.

Co vězí v západních hlavách

Novela je navíc opatřena úvodem, který autenticitu příběhu staví zcela na hlavu. "Autorem" úvodu je fiktivní turecký historik Faruk Darvinoglu, který uvádí, že rukopis knihy našel v roce 1982 v archivu okresního úřadu, převedl z osmanštiny do moderní turečtiny a zveřejnil. Převedl jej přitom dost volně, jak vysvětluje: přečetl si jednu dvě věty z rukopisu rozloženého na stole, přešel k jinému stolu v jiném pokoji a pokoušel se dnešními slovy smysluplně převyprávět to, co mu utkvělo v paměti. I překladatel příběhu je tak vypravěčem značně nespolehlivým.

Bílá pevnost je tedy "příběhem příběhu o příbězích". Který příběh je ale pravdivý? Žádný, samozřejmě. Celé je to fikce Orhana Pamuka. Ale který příběh je pravdivý v rámci fikce Orhana Pamuka? Ani to zřejmě nelze jednoznačně rozhodnout. Prózu je možno číst jako esej o nespolehlivosti příběhů. Anebo se pustit do jejich rozplétání. Všudypřítomné symboly, parafráze či přímo výpůjčky z nepřeberného množství děl turecké či západní literatury ale takový úkol neulehčují.

A pokud se ještě zastavíme u východně-západního čtení novely, pak se Orhanu Pamukovi na několika místech podařilo vystihnout rysy turecké a evropské mentality platné možná více pro dvacáté než sedmnácté století. Hodža je například posedlý západní vědou a Západem obecně. Nakonec, Benátčan ho má v první fázi jejich soužití naučit "všechno, co se naučil ve školách... veškerou vědu, která se vyučuje v jeho zemi, astronomii, lékařství, inženýrství". Obsese tím, "co mají v hlavách" lidé na Západě, dovede Hodžu až k brutálním výslechům venkovanů různých národností, které během tažení sultánova vojska východní Evropou násilím nutí, aby mu vyprávěli o největších špatnostech svého života.

Špinavá skříň plná haraburdí

Trefný je také závěr románu, kdy tajemný návštěvník Benátčana zpravuje o Hodžově životě v Itálii a říká: "On o Turcích píše ošklivé věci: tvrdí, že to s námi jde z kopce, mluví o vnitřku našich hlav jako o špinavé skříni plné haraburdí, jsme prý nenapravitelní, pro naši záchranu nám nezbývá nic jiného než se jim co nejrychleji podřídit, a potom nebudeme celá staletí stejně schopni dělat nic jiného než napodobovat ty, před nimiž jsme se pokořili." Poturčenec horší Turka? Hodža ale Turek je! Tedy pozápaděnec horší Zápaďana?

Tyto minipříběhy dobře ilustrují Pamukovu tezi o zakomplexovanosti turecké společnosti na straně jedné a o namyšlenosti Západu na straně druhé - myšlenku, kterou spisovatel dále rozvinul ve svých vrcholných románech. O mnoho více východně-západní sociologie v novele Bílá pevnost není. Možná ještě odkaz na faleš západních příběhů o Orientu a východních představ o Západu. Tím se ale vracíme k tvrzení o nespolehlivosti příběhů.

Nabízející se poselství, že všichni lidé jsou si podobní, a proto se může Benátčan stát Turkem a Turek Benátčanem, je banální. Kvůli této "pravdě" obtížně srozumitelnou novelu nikdo číst nebude. Bílá pevnost ovšem přináší ještě mnoho dalších motivů. Je těžké odolat a nepustit se do luštění, jak to bylo doopravdy s příběhem dvojníků Benátčana a Turka, do hledání skrytých souvislostí a významů a interpretací textu.