Po Lásce, Ráji a Jazzu nabízí Toni Morrisonová Milosrdenství

Toni Morrison (1931), nositelka Nobelovy ceny za literaturu, je americká spisovatelka afroamerického původu, která se proslavila hlavně romány ­Šalomounova píseň (1977) ­a Milovaná (1987). Ve svých dílech osobitě přepisuje afroamerickou historii v magicko-realistické příběhy, jejichž jádrem bývají osudy nekonvenčních hrdinek.

Milosrdenství (2008) je zatím poslední autorčin román, který v překladu Zuzany Mayerové a s výbornou předmluvou a medailonem Hany Ulmanové vydal Odeon.

Ze všech románů Toni Morrisonové sahá právě Milosrdenství nejhlouběji do americké historie. Dvě hlavní linie mnohovrstevnatého děje se odehrávají v rozmezí necelých deseti let, zhruba mezi roky 1682 a 1690, a epizodické vyprávění se točí kolem hrstky postav.

Tou hlavní je aspoň zpočátku Jákob Vaark, chudý sirotek anglo-holandského původu. Jákobu Vaarkovi se v Novém světě začíná dařit: jako farmář se zabydluje na půdě, již nečekaně zdědil, jako pilný a zdatný obchodník hodlá svůj skrovný kapitál rozhojnit obchodem s cukrovou třtinou a rumem.

Ovšem příležitosti, jaké Nový svět bezprizorným, podnikavým existencím Vaarkova typu nabízí, jsou víc než vyváženy různými nebezpečenstvími. Ta ohrožují zvlášť jednotlivce, kteří nemají silnou oporu v rodině, obci, církvi, ani jiném společenství.

Dobytí Nového světa

Toni Morrisonová vpisuje Vaarka do proměnlivého světa, v němž se společnost teprve rodí: rodiny se rozpadají, ať už proto, že rodiče i děti záhy umírají, anebo proto, že potomci jsou zotročováni či prodáváni do služby. Na nakažlivé nemoci vymírají celé vesnice.

Protestanti bojují s katolíky a církve se štěpí na další a další, stále vyvolenější sekty. Zadlužené aristokraty drží v hrsti neurození věřitelé. O lukrativní kolonie svádějí boj mocní panovníci ze zámoří a do svých válek zatahují indiánské kmeny. A jako by ani to nestačilo, tu a tam propukají povstání místních obyvatel, kteří se v boji proti dosazeným místodržícím spolčují napříč kastami.

Vratkost lidské existence v Novém světě ještě podtrhuje drsná, nepoddajná příroda, zvlášť husté lesy plné medvědů, "divochů", muchniček, močálů, uprchlých nevolníků, banditů a potenciálních čarodějnic.

Jákob Vaark jako by si v předznamenání nereálného amerického snu bláhově představoval, že v tak nestálém a nejednotném světě nejen přežije, ale navíc uspěje, jen sám se svou pílí, s věrnou ženou Rebekkou, se třemi pomocnicemi - indiánkou Linou, míšenkou Sorrow a černoškou Florens - a dvěma najatými nevolníky.

Jaký div, že ve vítězném tažení náhle ztroskotá, aniž by se mu podařilo dostavět dům snů. Umře na neštovice a v divočině zanechá čtyři nezaopatřené ženy. Hlavně z jejich dílčích vyprávění se skládá mozaika Milosrdenství, koncipovaná kolem tří ohnisek: Vaarkova "dobytí" Nového světa, krize po jeho smrti a ztroskotání Florensina snu o lásce a vysvobození z otroctví.

Nový svět jako ženské trauma

V hrdinkách Milosrdenství Toni Morrisonová vyostřuje Vaarkův problém: je-li pro muže obtížné obstát v novosvětských podmínkách, pokud nepatří k žádnému z mocných či aspoň relativně trvalých uskupení, pak pro ženu je to holá nemožnost. Autorka jako by navíc naznačovala, že i v psychologické rovině potřebuje žena víc než muž dlouhodobě "náležet", ať už matce a dětem - dcerám především - anebo milenci či manželovi.

Co když jí společnost a příroda zabrání tuto touhu naplnit? Pak bude mít patologický sklon - jejž jedna z postav románu dokonce označuje za jediné pravé zlo - obětovat sebe samu či druhé, ať už muži, dceři, ideji či Bohu, takzvaně z lásky. Nový svět, jak je v Milosrdenství vylíčen, ovšem ženskou touhu po citové sounáležitosti zpravidla frustruje: už proto, že je založen na nejedné společenské instituci, jež citová pouta zpřetrhává ve jménu jiných, především vlastnických práv - například otroctví.

Právě tuto tezi jako by, snad až schematicky, naplňovaly hrdinky Milosrdenství. Bělošku Rebekku si Jákob Vaark nechal dohodit za manželku: vlastně si ji z Anglie koupil, když jí zaplatil plavbu, kterou by si jinak musela léta odpracovávat. A i když si Rebekka manžela a Nový svět zamiluje, frustrace se jí stejně nevyhne.

Zemřou jí děti i muž a ona se po přestálých traumatech, včetně "zázračného" uzdravení z neštovic, obrátí k Bohu - těžko říct, zda z opravdových vnitřních pohnutek, anebo spíš ze strategické touhy po přežití. Osud indiánky Liny jako by byl k Rebečině vývoji pomyslnou alternativou: Lina sama přežila neštovicovou epidemii, jež vyhubila její kmen, a znamenala pro ni nejen konec zakotvené existence, ale vlastně konec světa.

Nepatří nikomu a nikam, navíc je neplodná. Dokáže si autorka románu přesvědčivě představit, že by na Vaarkově farmě mohla najít nový smysl života? Též pobloudilá míšenka Sorrow si léčí neznámé trauma a její spásou se - ale na jak dlouho? - ukáže být teprve narození dcery.

Ústřední postavou je však černošská dívka Florens. Její matka asi čtenáři připomene Sethe z Milované. Také ona se pokusí dceru zachránit před hrůzami otroctví, i když ji nezavraždí: "jen" ji svěří neznámému cizinci a spolehne se na jeho milosrdenství.

Ironií Florensina osudu - a rozhodující ironií příběhu - je skutečnost, že samotné Florens pravý význam matčina činu uniká. Nevidí v něm oběť z lásky ani důkaz, že člověk je sám od sebe, bez Boha, schopen milosrdenství. Naopak jej vnímá jako nesmazatelnou křivdu - macešský akt zavržení a zrady - a podle toho se zachová.

Léčba románem

V osudech a vyprávěních hrdinek Milosrdenství, "uvízlých" mezi traumatickou minulostí a hrozivě vratkou budoucností, jako by Toni Morrisonová sepisovala zvláštní druh duchovních dějin. Je to ahistoricky pojatá "historie", jež rekonstruuje minulost z perspektivy skutečně i domněle ztraumatizovaných a ukřivděných - ovšem jak ji potřebuje vidět současník, citově a hodnotově zakotvený v odlišném světě.

Jako by všechna autorčina díla tvořila jediný projekt: románovou léčbu přetrvávajícího posttraumatického šoku z brutality americké historie, jehož prvním příznakem je ztráta paměti.

Ač románové světy Toni Morrisonové směřují k přetavení křivdy v extázi z nově nabyté svobody a autonomie, otázkou zůstává, nakolik se její tvorba na ne vždy užitečných pocitech "historických křivd" přiživuje a na oplátku je udržuje při životě.

Autorčina nejlepší díla však naštěstí každou podobnou programovost přesahují. V kapitole věnované Jákobu Vaarkovi a v líčeních novosvětské krajiny a přírody to platí i o Milosrdenství.