Hlavní hrdina románu Soukromá záležitost řeší dilema: zabít dítě, anebo ho vychovat

Když japonský spisovatel Kenzaburó Óe přebíral v roce 1994 Nobelovu cenu za literaturu, rozhovořil se o jedné napohled soukromé záležitosti. Vyprávěl o synu Hikarim, který se v roce 1963 narodil s mentálním postižením, odpovídal jen na hlasy ptáků a první větu pronesl až v šesti letech.

Později se stal hudebníkem, v jehož skladbách otec slyšel tichou radost a nevinnost, ale i "hlas křičící a temné duše". Soužitím s prvním synem se Kenzaburó Óe (1935) inspiroval v mnoha prózách i esejích - poprvé v románu Soukromá záležitost, který nyní vyšel v českém překladu.

Podstatným pramenem témat i stylu pro japonského prozaika však bylo rovněž válečné dětství ve vesnici Óse uprostřed lesů na ostrově Šikoku a události, které změnily celé Japonsko během několika let či okamžiků: apokalyptická porážka v Hirošimě a Nagasaki.

Prudká vlna západní kultury i pakultury. Přítomnost amerických vojáků a mlčenlivé ponížení domácích obyvatel. Tiché vědomí o obětech japonského válečného militarismu, ale také o obětech atomových bomb. Poválečná ústava, která položila základ vyhraněnému pacifismu většinové japonské společnosti. Americko-ruské závody v jaderném zbrojení. Vzmáhající se prosperita i úzkost.

Atmosféru, kterou dýchalo Japonsko - a jež může být v něčem blízká i obyvatelům postkomunistické, náhle otevřené země - málokdo vyslovil s takovou razancí a jasností jako tehdejší student francouzské literatury Kenzaburó Óe. Jako třiadvacetiletý obdržel nejvyšší ocenění japonské kritiky - Akutagawovu cenu - za povídku Chov, v níž malý kluk vypráví o zjevení amerického ztroskotavšího letce v odříznuté vesničce uprostřed válečného léta.

Vesničané "svého černocha" zavřou do sklepa, kde ho chovají jako zvíře. Dospělí se ho bojí, děti ho milují. Už zde lze vystopovat základní dilema Óeho psaní a jeho styl: dvojhlas nevinnosti a křičící temné duše.

Klesnout na všechny čtyři

Ačkoliv Soukromou záležitostí Kenzaburó Óe reagoval na narození syna, nejedná se o autobiografii. Román jako sled nadsazených obrazů mu na rozdíl od dokumentu umožnil inscenovat i to, co se děje v duši.

Osmadvacetiletý učitel angličtiny přezdívaný Vrabčák se stává otcem. V porodnici se však setkává s podivným chováním lékařů. Postupně se dozvídá, že dítě má obrovský výrůstek na hlavě, že nepřežije, a pokud ano, bude schopné jen vegetativních funkcí. Klinika se novorozeněte okamžitě zbaví odesláním do jiné nemocnice, kde ho mají vyšetřit a případně operovat.

Otec však doufá, že bezejmenný syn brzo zemře a že mu v tom zdravotníci pomohou šizením výživy. Mezi návštěvami nemocnice a porodnické kliniky, kde leží nic netušící manželka, Vrabčák toužebně očekává smrt dítěte, uhnízdí se u kamarádky ze studií Himiko, napůl vědmy a napůl sexuální expertky, rozpřádá svůj životní sen o cestě do Afriky a nezřízeně se opíjí. Když v kocovině vyučuje, při četbě Hemingwaye klesne na všechny čtyři a pozvrací stupínek.

Novorozeně, které mu při prvním spatření připomnělo obvazem na velké hlavě básníka Guillama Apollinaira zraněného na bojišti, však ne a ne umřít. A tak Vrabčák smýšlející o děcku jako o soukromém neštěstí padá hloub a hloub. Otevírá se před ním volba: "Buď dítě vlastníma rukama uškrtí, nebo ho přijme a vychová." Volbě se však může také vyhnout: bude-li donekonečna "skákat jako žába od podvodu k podvodu".

Pohlaví slaboučké jako mládě krtka

V Soukromé záležitosti jde o jednu z podob lidské důstojnosti - přijetí odpovědnosti. Původnost románu však netkví v abstraktní morální myšlence, ale v jeho jazyce a obraznosti. Vzdělanec Óe disponuje imaginací vesnického chlapce z ostrovní země. Projevuje se to v mnoha zoologických přirovnáních, která případně a leckdy humorně vracejí takzvané sociální chování do přírodních souvislostí - se zjevnou sympatií ke zvířatům a jemnou ironií vůči lidem.

Stačí sledovat Vrabčáka a Himiko, jak spolu popíjejí: "Se spěchem sýkorky zobající proso vypil už druhou whisky," ona zas "stáhla spodní ret podobně jako orangutan, když něco ochutnává". Dojemné jsou i Vrabčákovy pokusy "o důvtipný způsob zvracení", při nichž se snaží chovat "tiše jako luční kobylka", nebo vnímání vlastního pohlaví, dočasně "slaboučkého jako mládě krtka".

Podobné obrazy opakovaně a jemně připomínají zranitelnost člověka v situacích, nad nimiž nemá moc. Kritickými se stávají až na veřejnosti, v rámci nějaké sociální instituce: "Hlavy všech jeho studentů byly natolik přecpané podrobnostmi, že připomínaly nadměrně vyvinuté škeble. Jenomže když došlo na řešení nějaké záležitosti z celkového hlediska, strojovny se jim zasekly."

Při Vrabčákově trapném extempore nad Hemingwayovou prózou však hlavy přestávají být masou a některé i škeblemi. Každá najednou reaguje po svém: hnedle se najde student, který jde učitele udat, jiný mu v tom brání a chce vinu podroušeného nešťastníka zastřít.

Vrabčákovu úzkost z hromadnosti a živočišnosti vyjadřují i jeho myšlenky v sále s novorozeňaty, v nichž spatřuje "to nejmenší stádo dobytka na světě. Prťaví, bezmocní zajatci." Je to cynické? O co krutější je však běžná "společenská" reakce neznámé ženské, která nadšeně halasí, když se kolem ní snaží Vrabčák nenápadně pronést synka se zdeformovanou hlavou: "Jémináčku, miminko!"

Cynismus třetího stupně

Třetím stupněm cynismu je netečný, sterilně ohleduplný jazyk medicíny, který člověku upírá byť jen zvířecí existenci: výrazy jako "vegetativní funkce", "dítě není normální" nebo "zkusíme regulovat krmnou dávku sunaru" nevyjadřují milosrdenství, jakým je zlehčení opilcova poklesku, ale legitimují libovolný racionální rozsudek nad životem, který máme v rukou.

Kenzaburó Óe už od svých raných povídek, jako byl Chov nebo Lidské ovce - které vyšly v českém výboru v roce 1999 -, ukazuje, že násilí má tisíce podob a že lidskost není pouhá idea. Je to nesnadné porozumění bytostem, které mají vysoké ideály i nároky a zároveň zvířecí podstatu. A mají-li jen jedno, znelidští.

Ostatně ve své stockholmské přednášce při převzetí Nobelovy ceny vzdal Kenzaburó Óe hold knize, jež ho fascinuje od dětství: Podivuhodné cestě Nilse Holgerssona Švédskem od Selmy Lagerlöfové. Na jejím začátku se malý Nils, který rád trápí zvířata, promění ve skřítka, porozumí jejich řeči a divoké husy ho odnesou do neznáma. Ale čeká ho ještě hodně dlouhá cesta, než bude smět zakřičet: "Mami, tati! Jsem zase člověk!"

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků