Francouzský prozaik Michel Houellebecq opět zazářil a překvapil. Tentokrát ale nevyvolal žádný skandál, naopak. Přichází s románem La carte et le territoire, tedy Mapa a území, jehož nominaci na prestižní Goncourtovu cenu nikdo nezpochybňoval, navíc porota ocenění nakonec udělila právě Michelu Houellebecqovi.
Čím to, že kritika otočila a najednou Michela Houellebecqa počítá mezi přední autory? Svérázného prozaika - stejně jako Virginii Despentesovou, jež byla rovněž mezi nominovanými a nakonec získala za svůj román Apocalypse bébé "alespoň" Renaudotovu cenu - totiž francouzská kritika donedávna hodnotila s patřičným odstupem - vybírají si sice zajímavá témata, rádi provokují, ale neumí psát.
"Neuctivý" přístup k jazyku a stylu iritoval možná stejně jako fakt, že ukazovali, že namísto něhy a lásky vládne dnešním vztahům násilí, vulgarita, obscénnost.
Oba autoři patří ke generaci, která začala publikovat na počátku devadesátých let. Oba publikují knihy komerčně přitažlivé. Letos zkrátka porota Goncourtovy ceny vyzdvihla vyvrhele staré dobré Literatury. Naštěstí je však Mapa a území román natolik povedený, že na zařazení do vyšší třídy přinejmenším může aspirovat.
Sexualita je výhradně zdrojem konfliktů
V novém románu Michel Houellebecq svůj obvyklý provokatérský, konfrontační tón vyměnil za tón věcný a střídmý, až skromný. Místo cynismu nabízí smutnou rezignaci a ironii. Román je sice prodchnutý zbytkem pravé houellebecqovské melancholie, ale má hloubku, je napínavý, čtivý.
Překvapením je, že v téhle knize takřka žádnou roli nehraje sex: ani jako nezbytná součást vyprávění, ani jako hlavní hybatel lidského myšlení. Motorem světa - na všech úrovních včetně vztahů, hodnot, umění - jsou peníze: "... sexualita je výhradně zdrojem konfliktů, vraždění a utrpení..."
Pryč jsou tedy doby Houellebecqa provokatéra, který pro neomalené repliky hrdinů na účet islámu nebo v důsledku použití názvu existujícího relaxačního střediska čelil soudním procesům...
V Mapě a území prostřednictvím tradičního vypravěče předkládá příběh o životě a díle výtvarníka Jeda Martina - pohybuje se tedy v prostředí uměleckém, nahlíží na kulturní scénu dnešní Francie. Se světem se Michel Houellebecq ovšem nesmířil, stále komentuje zejména jeho stinné a pochybné stránky, nicméně umírněnějším způsobem než dřív.
Jed Martin, zprvu neznámý umělec, jemuž je cizí potřeba seberealizace a sebeprezentace, postrádá nejen pořádný impulz k tvůrčímu rozvoji, ale v podstatě i motivaci k životu, netouží navazovat vztahy ani založit rodinu. Žije sám, z hlediska většinové společnosti jako podivín.
Když zjistí, jak fascinující záležitostí je mapa, a začne se zabývat zejména vztahy mapy a zobrazeného území, objeví zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských turistických map z různých úhlů.
Jediný déle trvající vztah Jed Martin naváže s Olgou. Ta ale dostane významnou pracovní nabídku a rozhodne se vrátit do Ruska - a Jed ji nechá odjet.
Michel Houellebecq dokáže dokonale popsat rozpad vztahu zaviněný čistě tím, že jeden ve správnou chvíli neučiní ten správný krok. Buďto proto, že to neumí nebo nemá sílu nebo ho přemůže nerozhodnost. Velký prostor román věnuje i smutným souvislostem a neodvratnosti stárnutí, což bylo už tématem předchozího autorova románu Možnost ostrova. A k němu se přidává ještě téma umírání...
Francouzská média mě opravdu nenávidí
Komentáře a úvahy o tvůrčí cestě Jeda Martina přesahují výtvarné umění a nepřímo mluví o tvorbě samotného autora. Tento rozměr románu se naplno rozvine, když se Jed Martin setkává s Michelem Houellebecqem osobně. Ten, kdo byl dosud autorem a vypravěčem, tak vstupuje do románu i jako postava.
Navíc si Jed Martin velmi záhy uvědomuje, že právě Michel Houellebecq je snad jediným člověkem, s nímž si lidsky i umělecky skutečně rozumí. Kdo s kým si tu vlastně padl do oka? Dvě fiktivní postavy? Vymyšlený hrdina a autor sám? Fiktivní výtvarník - autorovo alter ego - a jeho přímá, stejnojmenná karikatura?
Spisovatelé Frédéric Beigbeder, Benoît Duteurtre, Jonathan Littell, literární kritik Patrick Kéchichian či Teresa Cremisi z nakladatelství Flammarion, které Houellebecqův román vydalo... Do románu se postupně stěhuje celá pařížská kulturní scéna. Lze to brát jako způsob ukotvení textu "dnes a tady". Autor zároveň rozšiřuje prostor pro komentování umění obecně, ale i konkrétně, vlastního díla - může se obhajovat, ústy druhého si lichotit...
Svou tvorbu sice Michel Houellebecq všemožně velebí, ale jinak se nešetří. V románu je tím, kdo určitě napíše text na objednávku, pokud ovšem dostane pořádně zaplaceno, několikrát je zobrazen jako depresivní alkoholik vyhýbající se jakýmkoli kontaktům a jako spisovatel až paranoicky si střežící své rozepsané texty...
Obě roviny - fiktivní a reálná - se prolínají v různých směšných scénkách, zejména však když si Jed Martin s Michelem Houellebecqem v dlouhých hovorech vyjasňují i názory na kulturní scénu: "...francouzská média mě opravdu nenávidí...," svěřuje se tu Michel Houellebecq ústy stejnojmenné postavy... Použití reálných postav je ale jistě i Houellebecqovým příspěvkem k teoretickým diskusím o literatuře - fikce zde totiž prorůstá do reality.
Pes jako autorova reinkarnace
Tvůrčí cesta Jeda Martina jako by zrcadlila i různé etapy francouzské moderní literatury. Teoretiky literatury jistě potěší pasáž, kdy se Jed Martin rozpomíná na svůj sen, díky němuž se ocitl v jakémsi bílém prostoru vyplněném úryvky z textů tištěných černým písmem: "V tom Jed pochopil, že se nachází v knize, a přemýšlel, zda ten svazek vypráví příběh jeho života..."
Jiná úsměvná souvislost se objevuje poté, co Michela Houellebecqa kdosi bestiálně zavraždí a vyšetřováním je pověřen inspektor Jasselin. Vlastní totiž psa jménem Michou, jehož psí otec se jmenoval Michel - jde o reinkarnaci románové postavy, dvojníka reálného spisovatele a autora románu?
Ve třetí části románu tak zčistajasna dochází ke změně žánru, neboť bez upozornění vstoupíme v podstatě do detektivky. Promění se i paralela tvůrčích přístupů výtvarníka a spisovatele - když Jasselin přemýšlí o okolnostech a postupech policejního vyšetřování, vypravěč hbitě vztáhne totéž na řemeslo spisovatelské.
Na první český překlad Houellebecqova románu jsme čekali nezvykle dlouho - Rozšíření bitevního pole u nás vyšlo s desetiletým zpožděním. Přesto se zdá, že tato prvotina je zde stále nejznámější a nejoblíbenější. Bude zajímavé sledovat, zda podobně jako Michel Houellebecq vyrostli i jeho čtenáři a jakého přijetí se dostane novému románu, který by měl česky vyjít v příštím roce.
Michel Houellebecq
La carte et le territoire
Flammarion, Paříž 2010, 430 stran, 22 eur
Bitevní pole
Islám je nejstupidnější ze všech náboženství
Michel Houellebecq (1956) se narodil na ostrově Reunion. Vychovávala ho jeho komunistická babička, neboť matka brzy manžela opustila, začala žít s muslimem a konvertovala k islámu. Odtud asi autorova nenávist k islámu, který označil za "nejstupidnější ze všech náboženství". Mladík byl zproštěn vojenské služby pro silnou závislost na morfinu, povedlo se mu ale vystudovat zemědělskou univerzitu a poté pracoval ve francouzském parlamentu. Publikoval básně, eseje a také biografii H. P. Lovecrafta. Jako prozaik debutoval v roce 1994 románem Rozšíření bitevního pole, následovaly prózy Elementární částice (1998), Lanzarote (2000), Platforma (2001), Možnost ostrova (2005) a letos román La carte et le territoire, který v příštím roce česky vydá Odeon.
