Komiks beru smrtelně vážně, říká Lucie Lomová, autorka grafického románu Divoši

Už její komiksová prvotina pro dospělé Anna chce skočit sbírala chválu kritiků i ceny.

Teď Čechům, kteří si konečně zvykají, že četba komiksů může být hodnotným intelektuálním zážitkem, dala Lomová bonbonek v podobě velkého barevného grafického románu Divoši.

Příběh vychází ze zápisků A. V. Friče, cestovatele, dobrodruha a sběratele kaktusů, který roku 1908 přivezl do Prahy jihoamerického indiána Čerwuiše, jehož kmen sužovala neznámá choroba.

Divoši vyšli nejen česky, ale také, jak už je u autorky zvykem, ve Francii.

Psaním a kreslením Divochů jste strávila tři roky. To už chce hodně velké odhodlání a výdrž…

No, já jsem docela vytrvalá. Beru komiks smrtelně vážně, je to takový poklad, který jsem našla. I když jsem na to, že je to pro mě ta nejlepší plovárna, přišla poměrně pozdě. A v Čerwuišově příběhu jsem objevila velké téma se spoustou krásných příhod, které nabízejí přesnou směs legrace a tragiky, jež je mi blízká.

Ale stejně, tři roky práce na stočtyřicetistránkovém komiksu, to obnáší zhruba stránku týdně. Je to běh na dlouhou trať. Neměla jste občas chuť to vzdát?

To rozhodně ne. Taky jsem dělala další věci. Akorát mě štvalo, jak pořád bojuji se stejnými obtížemi.

Já to mám totiž s kreslením těžký. Když jsem ve formě, tak mi to samo naskakuje. Ale taky jsou rána, kdy se mi zdá, že jsem snad úplně zapomněla kreslit… Že nejsem schopná nakreslit obličej... Nemůžu se jednoduše spolehnout na to, že mi kreslení jde samo. Říkám si vždycky: Někde to na tom papíře je, jen to musíš najít.

Vyplatí se vůbec tvorba komiksů? Roky pracujete na něčem, co zdatný čtenář zhltne za odpoledne, i dřív.

Už na křtu Divochů přišel třeba po půl hodině kamarád a říká: Už jsem v půlce, je to pěkný. Chtěl mě potěšit, ale mě to vždycky trošku naštve nebo spíš zarazí, jak rychle s tím jsou lidi hotovi. Utěšuju se, že když někdo dělá animovaný film, je na tom ještě hůř.

Ale samozřejmě: co se týče peněz, tak se tvorba komiksů rozhodně nevyplatí, proto beru i další výtvarné zakázky, ilustruju knížky, dělám obálky… Tam se často rozmýšlím, jestli se to vyplatí. Ale s komiksem to mám jinak; když někoho máte rád, taky se neptáte, jestli se to vyplatí. Z hlediska vnitřní potřeby ano.

Jak to myslíte?

Je to nádhera vymyslet a zabydlet si svět příběhu, sledovat různé osudy. Jako by člověk žil další život.

Když jsem dělala Divochy, se svými postavami jsem se úplně skamarádila, a jak jsem je dokreslila, měla jsem pocit, jako by mi odjel někdo blízký. Když se v závěru Čerwuiš vrátil ke svým indiánům a oni ho vyhnali, tak mi bylo fakt smutno. Ale to je asi – vzhledem k času, který jsem s ním strávila – normální.

Když kreslím postavy, musím se mentálně dostat do jejich nálady, abych je dobře vystihla. Moje děti se mi smějou, jak se všelijak šklebím, když kreslím různé obličeje.

fotogalerie: Ukázky z komiksu Divoši

A jak se vám vžívalo do duše indiána?

Je jistě otázka, jestli jsem se vžívala správně, ale svou představu jsem si o něm udělala. Moc mi pomohlo, že jsem měla jeho fotky, stejně jako fotky A. V. Friče. Byl to zdatný fotograf, a když cestoval po Jižní Americe, vláčel s sebou kufříkový fotoaparát se stativem. Tehdy se ještě používaly skleněné desky a spousta se jich bohužel rozbila.

Kdo jsou vlastně ti divoši ve vašem komiksu? Název je v množném čísle, a tak jistě nebude označovat jenom Čerwuiše.

Samozřejmě to není jenom Čerwuiš. Divoši jsme svým způsobem všichni, i teď, protože je to pojem relativní. Frič byl divochem pro konzervativní, „slušný“ lidi v Praze té doby, enfant terrible, buřič, který se vysmívá konvencím a vlastně do té společnosti nepatří. Když pak přijede do Paraguaye mezi indiány, tak je pro ně taky cizinec, divoch...

Ale já nechci ten název vysvětlovat, líbí se mi, že je otevřený a že naznačuje směry různých asociací.

Zatímco práce řady komiksových autorů jsou rozeznatelné na první pohled, vy pokaždé volíte jiný styl. Proč?

Vždycky se snažím, aby souvisel s tématem, s konkrétním příběhem. To hledání může být někdy těžké. Třeba u Divochů jsem hlavně nechtěla, aby se kresba podobala klasickým dobrodružným příběhům pro děti, aby nepůsobila jako pokus o Zdeňka Buriana.

Na druhou stranu jsem ale potřebovala ukázat prostředí, atmosféru doby, způsob, jak se lidi oblékali, jak vypadala pražská ulice, protože to všechno je v příběhu o odlišnosti kultur důležité.

Pátrala jsem v muzeích a knížkách. Tehdy se třeba bouralo Podskalí, tak jsem zjišťovala, které domy ještě stály a které ne. Nebo jsem chtěla vědět, která tramvaj jezdila v roce 1908 Myslíkovou ulicí. Možná to hraničí až s nějakou obsesí.

Začínající autoři občas kopírují kresbu Káji Saudka, je znát, že je králem českého komiksu.

On má vyloženě erotickou linku, pohyb jeho linky je libý – a nemusí zrovna kreslit žádné prsaté ženské. Když se ho někdo pokusí formálně napodobit, třeba ve způsobu šrafování nebo zacházení s černými a bílými plochami, tak vám to ze dvou metrů sice může přijít srovnatelné, ale jeho linka se tak snadno napodobit nedá.

Já si občas zkouším cvičně „obkreslovat“ různé autory – a není to zajímavé jenom proto, že si vyzkoušíte, jak vám to jde, ale hlavně proto, že se tak vnoříte do jejich hlavy. Když věrně kopírujete cizí obrázek, tak se dostáváte hrozně blízko, až intimně, ke způsobu, jak na to ten člověk jde. A to je to něco úplně jiného, než když ten tah jenom pozorujete.

Nezkrácený rozhovor vyšel v páteční příloze HN Víkend.