Japonský spisovatel Haruki Murakami píše o Praze a její našedlé tmě

I v té spoustě starobylých fascinujících měst, kterou najdete v Evropě, představuje Praha místo, na jaké se jen tak nezapomíná. Podle dojmu, který jsem si udělal já, jde o město, kterému podivuhodně dobře sluší večerní soumrak, mlha a opar, drobounké mžení a lehké příšeří.

Během doby, po kterou jsem v Praze pobýval, jsem totiž často vyrážel do jejích ulic se jen tak projít, mapu v kapse - město samo není tak veliké, takže se tu vždycky nějak dostanete zpátky do hotelu, i kdybyste třeba zabloudili.

Zvlášť za soumraku se na mne při procházkách městem kdovíproč snášel příjemný poklid. Nikde ani stopy po pocitu, jako by vás zezadu něco popohánělo, který ve večerních hodinách často vnímáte třeba v Tokiu nebo v New Yorku. Vypadalo to skoro, jako by si s koncem dne město dlouze, hluboce oddechlo, přestalo napínat síly, a tělem i duší se celé odevzdalo do šedavého stmívání.

Málem jako by chtělo říct: "Dneska se zase stalo všechno možné, ale co na tom teď záleží? Pokračování si necháme na zítřek." A pak v tichosti a bez výhrad začíná přijímat odstíny nadcházející noci. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou jsou tu tmy nejrůznějších odstínů, a jedna po druhé se zabydlují ve stínu starých domů a zákoutích křivolakých uliček, docela jako by se to nějací ptáci všech možných velikostí vraceli domů do hnízda.

"Tak mám dojem, že vašemu městu dost sluší temnota a stíny," podělil jsem se o pocity s jedním Čechem, a ten se jenom zasmál. "Víte, než u nás proběhly demokratické reformy, nastala tu po západu slunce vždycky tma jako v pytli, a ulice jsou vzpomínkami na ty doby už nejspíš nadobro prosáklé," řekl mi. Od dob nacistické okupace až po časy vlády komunistické strany totiž trvala nejen metaforická, ale přímo fyzická temná noc.

Po demokratizaci v devadesátých letech dvacátého století sice přibylo osvětlení a ulice začaly být k nepoznání rozzářené a rušné, stále ještě ale můžeme tu a tam na nárožích jako basso continuo vycítit tiché náznaky podobných odstínů tmy, po dlouhou dobu ukládané ve městě. S těmi nějaké vnějškové změny společenského systému jen tak nepohnou.

Dost možná ale, že tohle přítmí doprovází město od mnohem dávnějších dob, než jsou časy nacismu nebo období vlády komunistické strany. Možná že mu podobné stíny dělají společnost víceméně po celou jeho bohatou a složitou historii. Dělá to na mne skoro takový dojem.

V budově hotelu, kde jsem v Praze bydlel, bývala kdysi pojišťovna, ve které byl zaměstnaný Franz Kafka. Z kanceláře, kde pracoval (měl k dispozici svou vlastní), je dnes jeden z pokojů pro hosty. Byl bohužel už obsazený a nedalo se v něm ubytovat, na stejném patře však měli volnou místnost o dva pokoje dál. Při každé cestě někam nebo odněkud jsem pak procházel kolem tohohle "Kafkova pokoje". Na dveřích byla připevněná malá kovová tabulka, na které stálo: "Bývalá kancelář Franze Kafky." Pokaždé, když jsem kolem těch dveří šel, měl jsem dojem - ale možná jsem si to jen namlouval - jako by se mi vkrádal do duše nenápadný červenomodrý kouř.

Možná že jim tam za dveřmi dodnes sedává Franz Kafka, s uvázanou kravatou a bledým, smrtelně vážným obličejem, a pořádá účetní knihy. Nebo to možná jenom předstírá, a místo toho v tichosti sepisuje své romány. Anebo se tam už možná stačil chudák nevinný host proměnit v obřího šeredného brouka.

Dobře se pamatuji i na návštěvu na starobylých židovských hřbitovech, kde má Kafka hrob. Bylo šedivé, tiché odpoledne. U vchodu na hřbitovy, obehnané vysokou zdí, nám přísně se tvářící správce rozdal kulaté čepičky, a my si je nasadili, jako to musí z úcty k mrtvým, co jsou tu pochováni, udělat každý návštěvník. Hřbitovy leží v Praze, bylo na nich ale až podivné ticho. Nad hlavami nám doširoka rozprostíraly větve stromy, nebylo tam ale slyšet ani ptáčka. Podle židovského zvyku se před hroby vršily hromádky oblázků. A jak si je vybavuji, pokrýval i hřbitovy závoj slabého šera, docela jako by chtěl poskytnout alespoň částečnou útěchu paměti krutých historických událostí, která tu přetrvává kolem, a díky tomu závoji pak postupně dostávala všechna světla a zvuky zastřený, měkký podtón.

K mému velkému překvapení nečetli Češi, se kterými jsem se v Praze bavil, z Kafkova díla téměř nic. Komunistický režim totiž téměř po půl století vydávání Kafkových knih nepovoloval. Že se taková věc stane právě Kafkovi, spisovateli, který Prahu miloval, mi připadá jako veliká ironie. Když o tom ale přemýšlím hlouběji, možná se naopak právě taková situace k autorovi jako Kafka výborně hodí. Už jen tím, jak si tu vypůjčuje jeho vlastní slova a příběhy a tiše se s nimi ukrývá v ironických temnotách.

V Praze jsem příjemně strávil asi tak týden a pak se zas vrátil do Tokia. Už to bude nějakých pět let. Část mé mysli zůstává ale i dnes zabarvená barvou toho města. Odstínem našedlé tmy.

České centrum Tokio při velvyslanectví České republiky v tokijské čtvrti Hiroo onehdy uspořádalo komorní koncert Emila Viklického. Speciální vybrané představení pro zaměstnance ambasády a několik málo pozvaných hostů. Pan Viklický tehdy (a zrovna ve vydavatelství Venus Records) vydal CD Sinfonietta, velmi zajímavý projekt, pro který upravil do jazzové formy hudbu velkého českého skladatele Janáčka. Já jako milovník Janáčkovy hudby jsem byl na koncert pozván také. Během večera jsem si jednak mohl do sytosti užít klavírního představení pana Viklického, jednak si s ním po koncertě i osobně promluvit.

Tím, že mi věnoval toto své album "Kafka na pobřeží", které vytvořil o pár let později, mi udělal velikou radost. Jde o album, v němž český jazzman zhudebnil svoje pocity z několika mých románů, které si přečetl v češtině. Tak jako bývá sepsání některých knih inspirováno hudbou, existuje přirozeně také hudba inspirovaná knihami. Tyhle záležitosti mohou nabírat nejrůznější směřování a kráčet všelijakými cestami. Občas může dojít i k výměnám, jako je tato, které překonají rozdíly žánrové, kulturní i jazykové. A to je rozhodně skvělé. Pokud jde o mne, připadalo mi - je to samozřejmě jen takový můj rozmar - že v sérii skladeb obsažené na tomto CD slyším nostalgické stopy nesčetných odstínů tmy, sporadicky roztroušené na nárožích pražských ulic.

Evropa je světadíl, který jazzu přeje, a jazz na sebe v různých jejích částech bere různé podoby. Ve stejné Evropě tak najdeme jazz francouzský, skandinávský, východoevropský, a všechny se od sebe navzájem trochu liší náladou. I v tom smyslu se mi následující jazzová hudba, která ke mně doputovala z Prahy, poslouchala velice přirozeně a příjemně. Zrovna tak, jako když jsem kdysi do sytosti bezcílně chodil sem a tam pražskými ulicemi. Jako když jsem zahnul na nároží, prošel náměstím, přešel přes most, u stolku v malé kavárně popíjel dobré plzeňské pivo a pozoroval, jak se ve městě začínají postupně rozsvěcet světla.

Copyright (c) 2011
Haruki Murakami.

Z japonštiny přeložil Tomáš Jurkovič

Napsáno v japonštině pro booklet k CD Kafka na pobřeží: Tribute To Haruki Murakami od tria Emila Viklického, jež vyrobila firma Venus Records, Inc. v Tokiu, Japonsku.

KRESBA - VÁCLAV TEICHMANN

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků