Ve věku 88 let zemřela polská básnířka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborská. Klíčová osobnost moderní polské poesie psala také eseje či literární kritiky a překládala z francouzštiny. Čeští čtenáři se s ní v překladu Vlasty Dvořáčkové poprvé seznámili v roce 1965, kdy nakladatelství Mladá fronta vydalo výborovou sbírku Sůl. Další se objevily teprve v druhé polovině osmdesátých, respektive devadesátých let.

"Je příjemné a vděčné, moci čtenářům vyprávět, jak nás v pátek ve tři čtvrtě na tři odpoledne přepadli spříznění duchové a začali nám do ucha špitat svá tajemství s takovým nasazením, že jsme se nestačili odvrátit. Ale doma, za zavřenými dveřmi, musí duchové pokorně sedět a pozorovat, jak se slova škrtají a přepisují. Protože duchové jsou milí a naklonění, ale i poesie má svoji prozaickou stránku," říkala o svém psaní básnířka.

Básně jako od Vermeera

Úmrtí Szymborské, která zemřela "pokojně ve spánku" doma v jihopolském Krakově na rakovinu plic, oznámil její tajemník Michal Rusinek. Její poslední sbírky se v Polsku během prvních dvou měsíců prodalo přes čtyřicet tisíc výtisků, připomněly Literární noviny.

Prvotní český výběr ze Szymborské rozkryl některé z inspirací autorky, jíž fascinovala například zlatá svatba, výprava do Himálají, obrazy Breughelových opic či Rubensových žen a také Thomas Mann. U polské kritiky se za to autorce dostalo přirovnání k malíři Vermeerovi - stejně jako on maloval střídmě, i Szymborská publikovala málo, zato si s každým textem dávala záležet.