Philippe Claudel to na nás s Vnučkou pana Linha filmuje

Velká část literatury dnes vykazuje silně kinematografické rysy. Někdy to může být osvěžující, většinou to však poukazuje na bezradnost současné beletrie.

V českém překladu nyní vyšla novela francouzského spisovatele a filmového režiséra Philippa Claudela Vnučka pana Linha, která je pozoruhodná především tím, jakým způsobem v ní autor zúročuje zkušenosti filmového scenáristy a dramaturga.

Claudel se obratně pohybuje v literatuře i ve filmu. Napsal a natočil dva celovečerní snímky. Proslavil se zejména románem Šedé duše, jehož stejnojmennou filmovou adaptaci osobně uvede 20. února ve Francouzském institutu v Praze.

Text Vnučky pana Linha od samého začátku působí dojmem, jako by šlo o literární přepis neexistujícího filmu, respektive o rozvinutí nikdy nerealizovaného filmového scénáře. Děj je prostý: jde o decentní emigrantský příběh, pan Linh prchá se svou novorozenou vnučkou - jediným přeživším příbuzným - z blíže neidentifikované asijské země zmítané válkou (jde pravděpodobně o Kambodžu), dostává se do jakéhosi západního města, kde se poprvé setkává s vymoženostmi euroamerické civilizace. Seznamuje se s podobně osamělým mužem, s nímž i přes jazykovou bariéru naváže blízké přátelství.

Příběh je to dojemný, obratně konstruovaný, na závěr nečekaně vypointovaný. Ke všem těmto věcem je nutno dodat: bohužel až příliš. Dojemnost se v jistých chvílích mění v kýč, obratné konstrukce ve vykonstruovanost, pointa v klišé. Je otázkou, zda Claudel skutečně někdy v minulosti uvažoval o filmové realizaci tohoto námětu, nebo zda se jeho zkušenost s filmem promítla do práce s textem.

Faktem je, že filmových prostředků využívá v nebývalé míře. Claudel vypráví v er-formě, v přítomném čase, používá kratičké popisné věty, téměř nikdy nepracuje s metaforou, a pokud se nějaká objeví, jde spíše o rušivý prvek.

Děj je konstruován výhradně popisem. Naprostá většina "scén" je pointována vizuálně, což místy evokuje filmové záběry a střih. V tragickém závěru knihy Claudel dokonce používá zpomalení pohybu - od šedesátých let díky filmům jako Bonnie a Clyde ustálený filmový prostředek pro zesílení emocionálního účinku extrémního násilí nebo smrti.

Claudelův styl je příbuzný s popisným a naprosto nepsychologizujícím stylem Cormaca McCarthyho. Rozdíl je v tom, že McCarthy filmové postupy nekopíruje, naopak: pouze očišťuje literární prostředky až na dřeň. Claudel jakoby na literární prostředky rezignoval úplně.

Jeden z nejznámějších teoretiků mainstreamové scenáristiky Syd Field, který dovedl k dokonalosti známé aristotelské dějové schéma, uvádí, že ideální scénář hollywoodského filmu má mít sto dvacet stran. Na sedmadvacáté straně dojde k dějovému zvratu číslo jedna, na pětaosmdesáté ke zvratu číslo dvě, přičemž k tomuto druhému bodu napětí celého příběhu stoupá, v něm vrcholí, láme se a dochází ke "katastrofě". Obdobně je rozmístěn i zbytek stavebních prvků děje. Jde o zaručený, lety ověřený prostředek uspokojení většinového publika, podle něhož se soustruží jeden film za druhým.

Claudelova Vnučka pana Linha je napsaná skoro přesně podle tohoto schématu. Jenže přes všechnu řemeslnou zručnost a potenciálně velmi silné téma jde o hru, kterou už s námi hrálo příliš mnoho dramaturgů.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků