Julian Barnes

Vědomí konce

2012, Odeon, přeložil Petr Fantys

 

Nikoli nutně v tomhle pořadí si pamatuju:

– lesk vnitřního zápěstí;

– páru, která stoupá z mokrého dřezu, kam právě bujaře dopadla horká pánev;

– chuchvalce spermatu rotující v odtokovém otvoru umyvadla, než je proud vody prožene potrubím až kamsi do hlubin protáhlého rodinného domu;

– řeku, která se nesmyslně valí proti proudu a jejíž zpěněné vlny pronásleduje záře půltuctu kuželů baterek;

– jinou řeku – širý šedivý tok, jehož směr maskuje ostrý vítr rozrušující hladinu;

– vanu s dávno vychladlou vodou za zamčenými dveřmi.

Toho posledního výjevu jsem ve skutečnosti svědkem nebyl. Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči.

Žijeme v čase, který nás unáší a utváří. Nikdy jsem ale neměl pocit, že čas nějak zvlášť dobře chápu – a teď nemám na mysli teorie o tom, jak se zakřivuje a prudce vrací, nebo že kdesi existuje v paralelních podobách.

Ne – mluvím o obyčejném, všedním čase, o němž nás hodiny a hodinky ujišťují, že plyne pravidelně: tik-tak, tik-tak.

Je snad něco věrohodnějšího než vteřinová ručička? A přesto stačí zažít sebemenší radost či bolest, abychom se naučili vnímat, jak je čas poddajný. Některé emoce ho zrychlují, jiné zase zpomalují, až se někdy zdá, že se úplně ztrácí – dokud nenastane ta konečná chvíle, kdy se ztratí doopravdy a zcela nenávratně.

Školní léta mě příliš nezajímají a necítím vůči nim žádnou nostalgii. Jenže ve škole to celé začalo, a tudíž se musím stručně vrátit k několika událostem, které postupně přerostly ve vtipné historky – k několika přibližným vzpomínkám, jež čas nakonec zdeformoval v jistotu. Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrný dojmům, které tyto skutečnosti vyvolaly. Víc toho sotva zvládnu.