Chuck Palahniuk

Prokletí

Odeon, 2012, přeložil Richard Podaný

 

Jsi tam, Satane? Tady Madison. Sem do pekla jsem právě přišla, ale nemůžu za to, leda snad že jsem umřela na předávkování marihuanou. Dost možná jsem v pekle proto, že jsem tlustá – fakt jak prase na krmníku. A jestli se do pekla dá jít za nedostatek sebeúcty, tak jsem tu kvůli tomu. Škoda že ti nemůžu nalhat, že jsem hubená jak lunt a mám blond vlasy a velké kozy. Ale věř mi, že mám dobré důvody být tlustá.

Když dovolíš, pro začátek se představím…

Jak nejlíp přetlumočit ten pocit, že jsem mrtvá…

Ano, ovládám slovo přetlumočit. Jsem mrtvá, ne duševně postižená.

Věř mi, že být mrtvý je o moc jednodušší než to s tím umíráním. Kdo se hodně kouká na telku, pro toho být mrtvý bude brnkačka. Jo, jasně, koukání na televizi a surfování po internetu je vlastně moc dobrý trénink na mrtvost.

Nenapadá mě lepší způsob, jak smrt popsat, než to přirovnat k těm chvílím, kdy máma nahodí notebook a napojí se na sledovací systém v našem domě, v tom v Mazatlánu, anebo v Banffu. Otočí obrazovku ke mně a povídá: „Podívej, sněží.“ A na počítači slabě září vnitřek našeho domu v Miláně, obývák, venku za velikými okny padá sníh, a máma na dálku, tlačítky Control, Alt a O, rozhrne v tom obýváku závěsy až ke kraji.

Klávesami Control a S na dálku ztlumí světla a obě pak sedíme, ve vlaku nebo v pronajatém autě nebo na palubě pronajatého tryskáče, a užíváme si přes její počítač ten pěkný zimní výhled v tom prázdném domě. Tlačítky Control a K zapálí krb, pak díky audiovstupům bezpečnostního systému posloucháme, jak tiše padá italský sníh a jak popraskávají plameny. Potom máma na klávesnici navolí systém našeho domu v Kapském městě.

Pak se naloguje do našeho domu v Brentwoodu. Může být zároveň všude a nikde, může nýt nad západy slunce a listovím všude, jen ne tam, kde zrovna je. Přinejlepším hlídač. Přinejhorším šmírák.