reklama
reklama
16. 4. 2012 | poslední aktualizace: 22. 7. 2012  00:39
Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války

Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války

Sešity z podivné války (září 1939 - březen 1940) francouzského spisovatele a existenciálního filosofa Jean-Paula Sartra v češtině vycházejí poprvé. Sartre je začal psát od prvních zářijových dnů 1939, když se po vstupu Francie do války s Německem nechal mezi prvními 2. září mobilizovat, dobrovolně opustil skvělou kariéru a odjel v roli meteorologa do posádky v porýnském Marmoutier.
Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války
Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války
foto: Academia

Jean-Paul Sartre

Sešity z podivné války

2012, Academia, přeložil Michal Novotný

Marmoutier, čtvrtek 14. září 1939

Zvláštní spojení stoicismu a optimismu. Setkáme se s ním u antického stoika, který potřebuje věřit, že svět je dobrý. Spíš než spojení teoretické je to psychologická mašinerie. Další lest, aby se člověk uklidnil, další past neautentičnosti. Začal jsem být stoikem, a to na jedné straně předpokládalo, že jsem se zbavoval všeho, co utvářelo můj minulý život, a na druhé straně jsem přijímal takovou budoucnost, v níž mé vlastní možnosti přestaly existovat. Právě tomu se zde říká, že někdo „hoří nadšením“. Smířil jsem se s tím, že budu takový, ale neuvědomoval jsem si, že podstata tohoto stavu zahrnuje obdivnou poslušnost vůči vojenské moci, na níž jsem závisel.

Pokud jsem se svěřil do jejích rukou, důvěřoval jsem jí a přestal jsem být „mužem resentimentu“. Byl to zjevný důsledek faktu, že jsem se svobodně vzdával sebe sama. Ztrácel jsem kritického ducha a v prvních dnech jsem byl sám překvapen vlastní nelibostí, když v mé přítomnosti někdo kritizoval důstojníky. Je jisté, že známý postoj, kdy se „řekne ne“, v sobě zahrnuje pochybnosti a výhrady. Naproti tomu souhlas s sebou nese v zásadě obdiv, a právě to nesnáším ze všeho nejvíc.

Jelikož jsem byl příliš zaměstnán tím, abych byl sebou samým, alespoň vnitřně, tedy bez pocitu beznaděje i zbabělosti, nedokázal jsem zvolit mezi souhlasem a nesouhlasem, mezi přikývnutím a odporováním, a nezabýval jsem se objektivní situací. Naštěstí jsem se stýkal s desátníkem Paulem, a to je přirozeně nespokojený a zmatený socialista. Nikoli ten, kdo „říká ne“, ale kdo je zneklidněn, popuzen, kdo má jednou strach z vrchního velení a podruhé je zavrhuje. Tak jsem nakonec začal chápat skutečný stav věcí.

Navíc mi ta žalostná přeprava ze Ceintrey do Marmoutier otevřela oči: armáda byla ve válce tou, jakou byla v míru. Důležité je tedy oddělit přijetí věci od jejího obdivování. To se děje právě teď. Zbývá prozkoumat skutečný stav věcí.

Stoikova protivenství

Příchod člověka hořícího nadšením do skupiny chytráků, zbabělců a ulejváků nepostrádá komické rysy. V té partě jeden vypouští duši strachem ze smrti, druhý se snaží využít situace ve svůj prospěch, zatímco třetímu je všechno jedno a stará se jen o to, aby měl ráno a večer svou porci vína. Stoikovi to připadá směšné, ale nemůže se od toho oprostit a stává se rychle jejich komplicem.

Když o tom ale přemýšlím, musí být ve mně něco, co v jádru mé přičlenění k této partě vysvětluje. Byl jsem stoikem, i co se týče chytristiky. Můj stoicismus se vztahoval výlučně ke ztrátě dosavadního života, ale nikoliv k nebezpečí smrti. Přišel jsem sem pevně rozhodnut, že se ke svému životu zase vrátím, a od začátku jsem předpokládal, že mi moje odbornost meteorologa pomůže dostat se z nejhoršího (alespoň v tom, co se týká největší dřiny, spaní na ubikacích atd.). Mám tedy to, co si zasluhuji.

Narazil jsem na skupinu chlapů, kteří mají stejné starosti jako já, ovšem bez literatury a filosofické omáčky stoicismu. Chtějí si zachránit kůži a nijak se tím netají. Já si tu svou chci zachránit také, ale chci také „vyvolat debatu“, to je profesionální deformace. Ostatně není tento stoický postoj rovněž duševní obranou?

V tom případě bych vůbec nebyl tím „nahým“ člověkem, jímž bych býval chtěl být, ale potlačil bych své pudy. Abych tolik netrpěl, musel bych cenzurovat vzpomínky z civilu, přátelství a lásky, stejně jako druzí cenzurují své sexuální touhy. „Cenzura“ je zde přirozeně symbol. Jedná se o vědomou hráz. Je přece jasné, že nejsem zdaleka tak nešťastný, než kdybych přistoupil na to, že se budu trápit.

A je také jisté, že socialista Paul na rozdíl ode mne předpokládá, že autenticita spočívá v úpění a nářku. Chce svého postavení želet, protože se domnívá, že se svým nářkem dopracuje správnějšího pohledu. Při bližším prozkoumání však také on přirozeně zjistí, že se jeho autenticita vytrácí, protože svými nářky omlouvá své pesimistické sklony.

reklama

Svět války

Válku jsem nespatřil, zdá se, že je nepostižitelná, ale viděl jsem válečný svět. Je to prostě militarizovaný svět. Smysl věcí se změnil. Hospoda tu dál stojí, je stále přichystaná přijmout hosty, ale naprázdno, to znamená, že tato možnost sama od sebe padá a stává se absurdní. Přijímá hosty za peníze a evokuje buržoazní svobodu, svobodu za peníze. Ale válečný svět je světem bez peněz a bez svobody.

Tuto hospodu zabrala intendantura. Jsou v ní ubytováni vojáci, kteří neplatí a nejsou tu svobodně. Hospoda s nápisem „Intendantura“ na dveřích evokuje nový smysl: smysl bezdůvodného přinucení. Zároveň se stala ryzím prostředkem – ať už je bývalý přepych tohoto domu jakýkoliv, nyní je připraven posloužit výhradně jako nezbytnost. Útulný pokoj, který měl cestujícího okouzlit, slouží jen jako přístřeší pro vojáky.

Přespávají tam, ale na slámě. Postel je buď přestěhovaná, nebo se jí nikdo nedotkne. A tak dávno předtím, než tento objekt, vytvořený člověkem, zničí bomba, je zničen jeho lidský smysl. Ve válce člověk prochází světem nástrojů. Úplně jako v kasárnách. Jen se z něj po celou dobu line, tak jako z hezkých věcí, jejichž půvab se nevytrácí, jakási prchavá připomínka světa zmizelého, permanentní iluze.

Ve válce není vzdálenost věcí od člověka stejná jako v době míru. Zažil jsem to onehdy v Arzwilleru: na rudé skále padesát metrů od silnice začínal dubový les. Leželi jsme u silnice obtěžkáni ručnicemi, tlumoky, vojenskými plášti, jako bychom měli na zádech chrousty. Byl bych rád do toho lesa nešel, chtěl jsem si jen představovat, že bych tam mohl jít. Ale na to nešlo pomyslet.

Nebylo to v mých možnostech. Padesát metrů bylo příliš. To místo se stalo ryzí kulisou. Pro mne tedy Marmoutier nemá okolí, neboť se do něj nemohu vydat. V tomto válečném světě existují upravené cesty pro těžká vozidla a potom kulisy. Mám-li zůstat v mezích svých možností, všechno vzdálenější ztrácí realitu. Právě to mají na mysli chlapi, když mluví o příjemné krajině či vesnici:

„Vrátím se sem, až bude mír.“

Válka je socialismus. Omezuje individuální vlastnictví člověka, vlastně je ruší a nahrazuje je vlastnictvím kolektivním. Oděv, lože, potraviny, nic už mi nepatří, nemám už ani dům. Všechny věci, které užívám, patří společenství. A nemohu k nim přilnout, protože tento kolektiv, právě proto, že je kolektivní, je neosobní. Popravdě řečeno, můj vstup do války zrušením individuálního vlastnictví poznamenán není, žádné jsem totiž neměl.

Nemám dům, nábytek, knihy, bibeloty, prostě nic. Stravuji se v restauraci, jsem oblečen, disponuji prostě jen tím nejnutnějším. Válka mě ovšem zahrnula spoustou náčiní patřícího kolektivu, přilbou, maskou, opaskem, botami, puškou atd., a já s tím musím nakládat. Ať tedy chci či nechci, jsem v socialismu. A kdybych se potřeboval ze socialismu vyléčit, tady by to šlo snadno.

Všechny tyto předměty-nástroje jsou odkazovány ke svému původnímu smyslu. V době míru i války má kladivo přibíjet hřebíky, hřebík má připevnit střechu atd. V době míru je však ten poslední smysl stále týž: ochrana lidského života. V době války je to ale ničení. U děla nebo pušky je to jasné. Ale ve válečném světě je do očí bijící, že všechny věci, které sloužily ochraně člověka, jsou zde nedotčené a jejich hlavní smysl nyní spočívá v ničení.

Tato hospoda, kladivo, hřeb, střecha, to vše stále slouží v prvé řadě k ochraně, ta však není tím definitivním cílem. Sama ochrana je tu jen kvůli zničení. Nevypadá to jako logická argumentace, spíš se to dá vycítit, a je to jedna z příčin zásadní dvojznačnosti věcí v době války: luxusní věc se stává pouhým nástrojem, jakkoli si zachovává svůj přepychový vzhled, kdežto věci sloužící k ochraně nadále ochraňují, nabývají však neblahý a tajemný smysl destrukce.

Má mravní nejistota: jsem ve válce v podstatě proto, že mám mobilizační výměr, to je vše. Zbývá mravní důvod, vyžadovaný mou touhou po tom být svobodný, tedy aby mne události neovládaly. Je pro mne důležité říci „Přijímám válku“, jako prohlásil Burlap v Kontrapunktu „Přijímám svět“. Tápal jsem a narukoval jsem nepřipraven. V březnu jsem říkal: „Hitlerismus mi poskytuje důvod k tomu, abych bojoval.“

V září 1939 jsem řekl: „Podstupuji a přijímám válku jako choleru.“ Byl to však falešný názor, jak mi ukázala Castor. Válka není cholera. Je to lidská záležitost, vytvořená svobodnou vůlí. Nesmí se pokládat za těžkou nemoc, k tomu je nezbytný stoicismus. Já ostatně doufám, že skončí co nejdříve, a jak jsem již uvedl, důvěřuji vojákům, jako nemocný důvěřuje lékařům. Je to pěkné svinstvo. A ve skutečnosti ohromná nejistota týkající se mého postoje vůči válce. Byl jsem lehkomyslný.

Pátek 15.

Napadlo mě, co asi dělá Zuorro a Guille, kteří byli odvedeni jako já. Dosud jsem myslel jen na Arona – ironicky, a na Bosta, protože se stal součástí „mého“ světa. To je ta moje neschopnost myslet na životy druhých, myslet simultánně. Brání mi, abych si uvědomil, že je válka, odehrávající se o něco výš u Forbachu, a že Němci jsou čtyřicet kilometrů ode mne.

Jak to říkal ten člověk v pondělí, vidím spíš velké manévry než válku. Jsou na světě lidé, kteří dokáží myslet skutečně „simultánně“? Ta Dáma?

Sobota 16.

Spoléhat se na druhé. To mě nikdy nenapadlo, myslím, že to mohu říci. Býval bych z toho měl hrůzu. Nu, a teď jsem tady, v klidu, a říkám si, zda je Saarbrücken dobyt. To znamená: doufám, že vrchní velení mělo dost inteligence a vojáci dost odvahy, aby Saarbrücken dobyli. To nejsme daleko od svinstva v týlu: stará dáma spoléhá na „na naše chrabré vojáčky“ a raduje se, že ji ubrání.

Občas mám radost, že se nemusím otravovat starostmi o druhé (o Wandu nebo Bianku), protože prohlašuji, že nejotrávenější jsem já sám (platím svou osobou), není to však zdaleka jisté. A přece je to tajemství mé současné vyrovnanosti. Můj současný postoj ovšem vůbec nejvíc ovlivnila jedna Guillova věta (i když jsem na ni v poslední době zapomněl a nahradil ji dost tupou vulgarizací: snášet válku jako choleru): „Spousta lidí se během první světové války snažila chovat jako lidi, například hajný v La Pouèze.“

Tato větička mě těšila tím, že nahrazovala kolektivní rozkazy povinností vůči sobě. Guille je však humanista a jeho věta u mne ztrácela smysl. Určitě stála na počátku myšlenky, s kterou jsem do války odcházel a kterou ještě zastávám, že válka je dobrodružství dovršující můj osud. „Měl bych poznat,“ říkával jsem si dětinsky, „šílenství, vášeň, umění a válku.“ Jsou to zkušenosti vznešené nebo se za takové považují. Jindy jsem si válku představoval jako zásadní zkoušku, která mi pomůže zdolat protivenství mého dosavadního života.

A po ní přijde, pokud z ní vyjdu, nezkalený klid. Na počátku tohoto pojetí stála jako vždy má předpojatá představa života velkých mužů, v níž, podle mne, hraje roli období zkoušek. A trochu jsem na tuto válku spoléhal, že v mém údělu dokáže vykompenzovat snadnost mých prvních literárních úspěchů, které (a to je pořád ta jedna předpojatá představa) se mi vždycky zdály poněkud podezřelé.

V každém případě v tom byla myšlenka o lidském údělu (převzatá z Guillovy poznámky, ale přetvořená podle mne), smíchaná s myšlenkou o údělu velkých mužů (tu jsem si utvořil sám na základě dávné četby, tedy ne podle skutečných Stendhalových či Baudelairových životů, ale podle kategorií, jejichž prostřednictvím životopisci nazírají jejich životy). Tato představa údělu je ve mně každopádně hluboce vryta: já svůj osud mám. Ta idea mi pomáhá mystickým způsobem pokládat všechno, co se mi v životě přihodí, za nutné etapy mého údělu, které musím proměnit v něco příjemného.

A ačkoliv stále říkám a věřím, že válka otupuje toho, kdo ji rozpoutal, nemohu si pomoci, abych v ní nespatřoval zdroj zkušenosti, tedy pro mne pokrok. Představa pokroku, doplňující představu údělu, je totiž pro mne stejně podstatná. Proto Castor říká, že jsem optimista.

Vždyť v okamžiku, kdy mohu psát, jsem klidný a dokonce šťastný. To se neliší od mého života v civilu; podle Castora nevnímám chvíle, kdy pracuji, jako ztracené. Pokud pracuji, klidně strávím i tři boží hodiny s idioty. Nepociťuji lačnost po životě. Proto mi jako kulisy úplně stačí pokoj paní Grossové, kde my čtyři bydlíme, nebo škamna v Marmoutier. A občas mě těší představa, že za šest měsíců tohoto života dokončím román. Můj stoicismus mě vlastně tolik nestojí.

Neděle 17.

Svět války

Muž – chci říci řadový voják. Čistě vojenský nepořádek a dvojznačnost válečnické podstaty pocházejí z toho, že člověk je tu souběžně považován za mašinu a za psychickou bytost náchylnou k obřadům.

1. Jako mašina: voják, podobně jako dělník, vykonává práci. Ta práce ale není produktivní. V poslední instanci má ničit, a pokud skutečně neničí, je pouhým přeludem – střelba naslepo, velké manévry, nekonečná opakování. Výsledek jeho práce mu nemůže být ukraden, protože nevytváří v marxistickém slova smyslu hodnotu. Je to úsilí bez výsledku. Není možné ho okrást, avšak je udržován, ještě víc než dělník, jako stroj.

Jde prostě jen o to, aby mu bylo poskytnuto všechno nezbytné k tomu, aby mohl fungovat. šatstvo, potrava, nocleh. Ty mají onen schematický a konceptuální charakter náčiní, jak jsem o tom psal ve čtvrtek. V žádném případě nejsou opracovány, aby se líbily, žádné lidské „ceremonie“ je nepoznamenávají, poněvadž je to jen udržované zboží. Uhlí přece není nutno vyřezávat, aby se zalíbilo stroji.

Je-li však lidí třeba využít, pojednávají se tu jako materiál. Například naše nekonečné přemisťování ze Ceintrey do Marmoutier je neskonale absurdní, pohlížíme-li na ně jako na přemisťování lidí; je naopak normální, díváme-li se na ně jako na dopravu materiálu. Když nás nechali čekat tři a půl hodiny vestoje s plnou polní jako osly, a přitom nás vzbudili ve dvě ráno, protestovali jsme, jelikož jsme si neodvykli považovat se za lidi.

Předpokládejme však, že jsme plechové desky nebo vinné sudy, a pak je přece samozřejmé, že zboží je třeba co nejvíc nahromadit, aby mohlo být naloženo v nejpříhodnější chvíli.

2. Jako bytost, mající smysl pro obřady. Včera se u raportu hodně mluvilo o „velikém významu salutování“. Je to jeden z prvků konzervativní mysli: salutování jako obřad. A následně se mu přikládá vrcholný význam. Takhle myslel Maistre nebo Bonald. Svazují nás obřady a tanci, stáváme se zajatci vojenské zdvořilosti. Jako ti vojáci od Verdunu, kteří byli nuceni se zbraněmi cvičit i v době odpočinku, aby si na ně „dobře zvykli“.

Alainova analýza je naprosto správná. Je však patrné, že je jen dílčí. Dvojznačnost spočívá v tom, že velení se ve své představě o řadovém vojákovi bez ustání žene od materiálu k obřadnosti a od obřadnosti k materiálu. Nehledě na člověka, který si o sobě činí podobnou představu.

Z toho pak vyplývá

A/ absolutní ztráta veškeré lidské důstojnosti, což v podstatě není tak hrozné. Jednak ani my nemáme důstojný vztah k práci, protože jí netvoříme hodnoty. Buď proto, že je destruktivní, nebo je to komedie. Vojenskou činností se člověk nemůže dobrat radosti, neboť její základní smysl je nicota a smrt.

Člověk se tedy nemůže zachránit ideou práce. A jak se nechává pojednávat jen jako mašina, je zároveň zcela logicky ponižován jako masochista, z něhož si udělala podložku prostitutka, která mu šlape po břiše. Naše strojová nahota je však nahotou lidskou, je to ponížená nahota. Nutí nás například kadit ve skupině. Ale vyprazdňování strojů je pro člověka ponižující. Výsledek je charakteristická nenucenost: prdění a říhání se rozléhá za bílého dne. Pieter prdí a netečně říká: „Pardon.“ Pardon kvůli tomu, že to může druhému vadit.

Vůbec se ale za tuto slabost nestydí. Cožpak jsme včera nekadili vedle sebe? Nacházíme se, jedni vůči druhým, ve stavu totální nahoty. Nikoliv však nahoty atleta. Nýbrž nahoty šneka či slimáka. Slintavé a obscénní nahoty-slabosti. Zvykem obscénnost úplně zmizí. A nelze doufat, že se zachráníte něčím vyšším, když se povznesete do světa ducha: ten svět vás očekává, je starostlivě přichystán; je to svět tance a obřadů, vojenských pozdravů, přístavů se zbraněmi, posvátnosti. Tady je dobře vidět, čím by se stal slavný A. Comte a sociologové, fyziolog + sociál. Byl by to řadový voják.

B/ Osamělost bez samoty. Jsme sami, protože každý má svůj život, nachází se v nejvyšším bodě pyramidy, všechno je u něj vzpomínání a minulost. Možná že to neplatí pro mladé ročníky vykonávající službu, ale určitě to platí pro záložáky; není tu nikdo, kdo by od druhých nebyl odříznut civilním životem, táhnoucím se za ním jako těžké břímě. Zároveň je však každý muž obležen druhými. Nachází je všude, pracuje vedle nich, jsou kolem něj na záchodě, spí a chrápají s ním ve světnici. Lidstvo je zde místem, které se kolem něj uzavřelo a svírá jej.

Nikde nemůže najít „querencii“, vyhledávané místo, kde by mohl být na chvíli sám. Podlaha, stěny, postele, stoly, to všechno je vlastnictví kolektivu, a kolektivita je všude patrná. Na každém kroku cítí, že je sledován, pozorován, poslouchán – je pravda, že s jistou nedbalostí –, všude je o samotě znepokojován, a právě té samotě je bráněno, aby se stala pozitivním zdrojem, který by mu přinesl prospěch a nápady. Zůstává prostě jen negativním přesazením. Je to osamělost bez opravdové samoty. Lidé jsou tu nevratně nakupeni jedni na druhé.

C/ Čekání a ztráta vlastních možností. Podle Heideggera charakterizuje lidskou-skutečnost to, že je vymezena vlastními možnostmi. De Roulet poznamenal v „Nemoci“, že nemocný se proměňuje ve věc tou měrou, jak je zbavován vlastních možností a je závislý na vůli druhé osoby. Voják se nemocnému hodně podobá: i on trpí zvěcněním. Už jenom čeká, postrádá možnosti. To čekání je ale velice zvláštní a vojenské.

Zpravidla ten, kdo čeká, samozřejmě čeká něco od druhého, ale i od sebe. Voják ale čeká jen na něco od druhého. Toto pasivní čekání, poznamenané výrazem – kamenným obličejem, prázdným pohledem, jenž je vojákům velmi vlastní –, je pozvolná proměna ve věc. Provází je také vnitřní mlčení. Mlčení, které by určitě potěšilo Brice Paraina.

D/ Bezstarostnost. Pokud se lidská-skutečnost, bytí ve vlastních možnostech člověka, jak říká Heidegger, nazývá starost, je vojenská nedbalost ztrátou starosti, je to odlidštění. Tuto bezstarostnost lze snadno připodobnit k bez- starostnosti, o níž mluvil Lionel. Je to netečnost věcí. Tady už neexistují žádné možnosti, žádný neklid. Popravdě řečeno, záložáky ochraňuje před touto bezstarostností vlastní život. Ta bezstarostnost ovšem pomalu jejich životy rozežírá. Jejich život patří minulosti. Pokud jsou jejich ženy a děti v bezpečí – vezmou je třeba zpátky do továren nebo obchodních domů –, jejich život se odehrává v minulosti, stejně jako všechny jejich starosti.

Čekali něco, na co už nemusejí čekat, samo čekání ztratilo smysl. Jejich vstup do vojenského života se tak podobá smrti, poněvadž je provázen vzdáváním se života, který ztratil svůj smysl a zůstává na vahách v absurditě. Jako by to byla příprava na skutečnou smrt prostřednictvím toho nejnižšího a neheroického. Stačí si připomenout Faulknerovy hrdiny, kteří se vracejí z války a přitom ve válce zemřeli. Je to život v současnosti s minimálním přesahem.

Nejsou to ani gidovské přesahy pozemských pokrmů, poněvadž pro svobodného člověka je horou jen taková hora, kterou může vlastními silami zdolat. Kdežto pro vojáka žijícího tímto okamžikem je hora něco mrtvého, je to pouhá kulisa.

E/ Posvátnost. V tomto světě je přítomna víra, poněvadž abychom mohli o možnosti přijít, musí existovat. Jsou to však možnosti-věci, tedy neexistují v proměnách naší svobody, jsou ale představovány, nepřístupně se vlní před námi a my na ně čekáme. Vede to přirozeně k fatalismu a k idolatrii. Tyto možnosti jsou ostatně ztělesňovány muži, důstojníky, kteří ztratili svůj individuální lidský charakter a stali se jen zářivými možnostmi. Takový kapitán představuje v prvé řadě možnost, že vás přemístí, že vám zavelí, že vás zavře.

A pokud by se člověk snad chtěl pokusit o jeho psychologický portrét, je to psychologie svatých, mířící výhradně k tomu, aby na základě zkušenosti byl určen způsob, jímž kapitán použije naše možnosti. řekne-li se o něm: „To je dobrák,“ znamená to, že nezáří, že z něho nevyzařuje tak jako z jiného nebezpečná možnost, že nás zabásne. Přidejte k tomu uniformu, rituální ceremonie a ono velmi zvláštní tabu: je zakázán jakýkoliv kontakt.

Kapitána není radno se dotknout. Sám jsem považoval své důstojníky za posvátné osoby, zvláště v období svého obdivného optimismu. Bylo to k vzteku, ale co se dalo dělat? Teď je s tím konec. Zůstávají však pro mne urputnými a škodlivými potvorami s čepicemi na hlavě.

F/ Velice zvláštní kamarádství. Neexistuje zde žádné individuální přátelství. Nedá se volit. Při setkáních u kávy, na ulici, se zvědavě a se sympatií obrátíte na člověka, člověka zařazeného do toho a toho pluku: „Odkud jsi, k jakému pluku patříš, kde ležíte?“ atd. A rozhořčujete se, pociťujete soucit kvůli dobrodružstvím, která se přihodila člověku. Stěží rozpoznáte jeho tvář, o to se nikdo nestará. Při společném životě střežíte svá tajemství. Každý odněkud pochází, o svém kraji však příliš nemluví – kromě chvil, kdy propadne mizerné náladě nebo se potřebuje vymluvit –, lidé tu jsou spojeni nahotou a lidskými slabostmi.

Jste tu natěsno spojeni přirozenými potřebami, břišní kýlou, pachem, chrápáním atd. Je to tělesné lidství, podobající se lidství na německé straně. A potom i spiklenecké pouto solidarity v nastalé situaci. Včetně výbuchů bezstarostného, všemi sdíleného veselí. Mlčenlivé kamarádství, kde zdvořilost nemá své místo. Nepřipadá nám, že bychom s někým museli mluvit, byli jsme si totiž přiděleni, nevybrali jsme si společnost sami.

Rusko přepadlo Polsko. Dozvěděl jsem se to v pět hodin od Paula, který také přinesl dopisy (Castor, Wanda). Skutečná hořkost. Válku přijímám pouze v případě, že ji vyhrajeme. Myslím poťouchle na to, jak jsem si namlouval, že do jednoho roku skončí a nic nezmění. Můj bývalý život na mně visí jako obaleč. Opouštěl jsem ho bez lítosti a s důvěrou, že ho naleznu takový, jaký byl. Wandin dopis mě rozehřál. Stále si však myslím, že na mě nebude čekat.

Budu ale klidný, pokud ji dostanu do Paříže. Ať je mi třeba nevěrná, je to lepší, než kdyby byla nešťastná. Prostě den naplněný city po okraj. To se mi už dávno nestalo. Naposledy minulé pondělí, kdy jsem se utápěl v chmurách. Castorovy dopisy mě rozrušují. Mám pocit, že mně se vede lépe. Zlobím se, že nemohu trpět s ní a pro ni.

V každém bezstarostném okamžiku se mi zdá, že jsem jí ho ukradl. Nikdy už si nebudu myslet, že jsem sám natolik otrávený, že se nemusím otravovat ještě kvůli druhým.

Autoři: Jean-Paul Sartre
Přečtěte si více
Rjú Murakami: Piercing
První kapitola

Rjú Murakami: Piercing

reklama
Zobrazit náhled
Zbývá 1000 znaků
Už jako dítě byl příšerný egocentrik. (anonym)
(Jiří Voskovec o Vlastovi Burianovi) Heslem francouzských intelektuálů...
Zobrazit diskusi
Nejčtenější
reklama
reklama
reklama
reklama