Během čínské kulturní revoluce pracoval básník Duo Duo na zemědělské brigádě. Z Číny uprchl v červnu 1989, kdy měl mít den po masakru na náměstí Nebeského klidu autorské čtení v Londýně. Laureát Neustadtské mezinárodní literární ceny žil v exilu patnáct let, jenže v roce 2004 se vrátil a začal vyučovat na univerzitě v Chaj-nanu.

"Poezie by měla existovat nezávisle na politice," řekl v rozhovoru pro HN jedenašedesátiletý autor, který byl v dubnu hostem Festivalu spisovatelů Praha.

HN: Jak je to v Číně se svobodou projevu?

Cenzura není stejná jako před dvaceti ani třiceti lety. Verše lze vydávat v literárních i specializovaných poetických časopisech, každoročně se koná spousta básnických festivalů a setkání po celé zemi. S vydáváním už problém není, protože se nepíše politická poezie. A to je dobře, poezie by měla existovat nezávisle na politice. Nemá proklamovat velká gesta - to ji banalizuje.

HN: A jaká by tedy měla být?

Poezie je především o jazyku, takže se snažím psát jazykově na úrovni a přitom říkat něco nového, ne pouze opakovat staré pravdy.

HN: To se asi docela obtížně čte.

Poezie není o tom, zda jí někdo rozumí. Básně musíte prožívat, a to lze jedině srdcem - v tom tkví rozdíl mezi poezií a prózou. Na západě i v Číně dnes každého zajímá akorát smysl a význam básně, ale podle mě je obtížnější umět verše docenit než pochopit. Dobrá báseň má významů několik. Není jako bonbon, který rozbalíte a sníte.