reklama
reklama
15. 5. 2012 | poslední aktualizace: 29. 4. 2014  02:32
Ivan Kraus: Mezinárodní polibky

Ivan Kraus: Mezinárodní polibky

Část textů, které spisovatel Ivan Kraus vybral do této sbírky satir, vznikla po roce 1968 v zahraničí, kde je také poprvé mohl publikovat. Po návratu napsal další, které mohly vyjít už doma. Společným rysem knížky je poznání, které nabyl během let doma i v cizině: že politika je do jisté míry divadlo. Herci sice odcházejí, ale role jsou stejné. Jediný rozdíl spočívá v tom, že na divadle je vidět více převleků. A také v tom, že v politice mnohem častěji něco nehraje.
Čtěte více o: první kapitola | Academia | Kraus Ivan
Ivan Kraus: Mezinárodní polibky
Ivan Kraus: Mezinárodní polibky
foto: Academia

Ivan Kraus

Mezinárodní polibky

2012, Academia

 

Člověče, nezlob se (pravidla společenské hry)

a) Hra začíná rozdáním figurek. Každý hráč dostane figurky jedné barvy. V případě hrajících kolektivů získá příslušné figurky vedoucí kolektivu hráčů. 

b) Všichni hráči házejí tak dlouho, až každému z nich padne šestka. 

c) Výjimku tvoří členové vyznamenaných kolektivů, kteří mohou na start ihned. 

d) Hráči, kteří byli trestáni po únoru 1948, kostkou vůbec neházejí. Tito hráči házejí obvykle lopatou. 

e) Hráči, kteří mají příbuzné v zahraničí, musí hodit devadesát sedm. 

f) Všichni hráči házejí vždy jen jednou, v případě, že docílí šestky, opakují hod. 

g) Hráči, kteří jsou více než deset let ve straně, opakují hod i v případě, že jim šestka nepadne. 

h) Hráči zastávající významnou funkci ve straně začínají u čísla dvacet. 

i) Hráči házejí jeden po druhém – v libovolném pořadí, ale tak, že zpravidla házejí nejprve významní členové strany, dále kandidáti, bezpartajní a konečně ostatní hráči. 

j) Účelem této zábavné hry je dosáhnout co nejdříve cíle s nápisem Socialismus. 

k) Hráč, který dosáhne jako prvý tohoto pole, vítězí. Ostatní hráči nevítězí. 

l) Hráči vrhají kostku na stůl a vyčkají, až dokončí svou dráhu. 

m) Hráči vrhají kostku před sebe, v žádném případě nahoru, dolů nebo do stran. 

n) Žádný hráč nesmí kostku držet a neházet. Výjimku tvoří někteří členové strany, pokud požádají o čas na rozmyšlenou. 

o) Hry se mohou zúčastnit též hráči bratrských socialistických zemí, odboráři a členové pokrokových stran nesocialistických zemí. 

p) Hráči Albánské lidové republiky a Čínské lidové republiky mohou také hrát tuto hru, ale v žádném případě ne společně s československými občany. 

q) Hráči Ghany, Mali a další hráči mohou hrát hru se slonovinou nebo s kamínky. 

r) Občané-invalidé hrají hru se sociální hrací pracovnicí. 

s) Soubory lidové umělecké tvořivosti a pracovníci kulturních domů hrají hru v krojích. 

t) Příslušníci československé armády, SNB a Lidových milic hrají hru ve vycházkových stejnokrojích a házejí olověnou kostkou.

reklama

Pravidla k jednotlivým číslům hracího pole:

13) Nezapojil ses. Třikrát neházíš.

19) Byl jsi zvolen do uličního výboru. Jestliže znáš text i nápěv Internacionály, postupuješ na číslo 23. V opačném případě jednou neházíš. Členové strany házejí dvakrát.

23) Stal jsi se členem agitační dvojice a musíš počkat na toho člena strany, který je nejblíže tvému poli.

27) Nesplnil jsi normu ve sběru odpadových surovin – je ti odebrána kostka na jedno kolo.

29) Pole je vyhrazeno těm, kteří se zasloužili o budování socialismu. Nestraníci neházejí desetkrát nebo pětkrát, ale to jen tehdy, jestliže dobrovolně posunují figury členů strany k cíli.

33) Na tomto poli nabídnou členové strany nestraníkům členství ve straně. Ti, kteří vstoupí, házejí normálně, ti, kteří nevstoupí, házejí třikrát, ale postupují zpátky.

36) Hráč, který nezná zpaměti alespoň jeden úryvek z Reportáže psané na oprátce, se vrací na start a nesmí házet až do okamžiku, kdy zná úryvek. Členové strany postupují na číslo 40.

40) Členové strany obdrží na tomto poli Vyznamenání za zásluhy. Ostatní hráči neházejí jedno kolo.

41) Hráč s nejnižším číslem občanského průkazu nehází jedno kolo. Je-li hráčem člen strany, hází dvakrát.

43) Na tomto poli se stanou členové strany kandidáty Ústředního výboru a házejí nepřetržitě deset minut kostkou. Nestraníci se dopustili trestného činu a neházejí pět let.

46) Členové strany zaplatí příspěvky, a to tak, že bezpartijní zaplatí pokutu za rychlou jízdu. Bezpartijní nesmějí do konce hry jíst, pít ani kouřit. Bezpartijní nekuřáci musí naopak vykouřit pět cigaret.

47) Brigáda – hráč, který dospěl na toto pole, se odebere na brigádu, kde může ve hře pokračovat.

49) Spartakiáda – hráči zacvičí s kužely nebo s hranoly, eventuálně s válci nebo šestibokými jehlany.

50) Amnestie – nevztahuje se na ty hráče, kteří nejsou členy strany a byli už dříve, tj. před vyhlášením amnestie, trestáni.

53) Soukromé pole – hráč, který dospěl na toto pole, je povinen založit kulturní soubor do čtyřiadvaceti hodin po vrhu. 

60) CÍL – do tohoto pole dospěje nejdříve ten hráč, který sem dostane svou figurku, avšak hráči, kteří nejsou členy strany, musí hodit nejprve šestku, aby prokázali svou uvědomělost.

V cíli se figurky seřadí do zástupu, vedoucí hry předstoupí před hráče a ohlásí výsledky hry. Výsledky jsou zaznamenány zapisovatelem. Hráč, který se během hry dopustil hrubých výroků, popřípadě urážek členů strany či lidově demokratického zřízení, je ze hry neprodleně vyloučen a předán příslušným orgánům.

Zábavná hra Člověče, nezlob se – v novém vydání „Občane, raduj se!“ – slouží k zábavě a potěšení socialistického občana.

Hra je nepovinná, doporučuje se stoprocentní účast. Proti výsledkům hry se lze písemně odvolat do tří dnů.

Únos

Nedávno jsem se rozhodl, že unesu sovětské letadlo. Řekl jsem si, že toho využiju politicky a upoutám pozornost veřejnosti, kterou tak budu moci informovat o totalitním režimu v této zemi.

Hned po startu jsem namířil na letušku dětskou pistoli, která vypadala jako pravá, a sdělil jsem jí, že zajímám posádku a přebírám velení. Letuška se dala do smíchu.

„To přece nemyslíte vážně?“

Řekl jsem, že nejde o žert, a rozkázal jsem jí, aby kapitánovi oznámila, že na palubě je únosce, který má v kapse granát a který vyhodí letadlo do povětří, jestliže nebudou splněny jeho příkazy.

Letuška pokrčila rameny. Řekla, že jsem naivní, a odešla za kapitánem.

Muž, který seděl za mnou, odložil časopis Kapitál a řekl mi, že se chovám nerozumně. Pak se ale podíval do diáře a řekl, že jestliže kvůli únosu přiletí pozdě do Moskvy na obchodní schůzku, bude mne muset žalovat. Pán sedící po pravici se mi představil a dal mi svou vizitku. Byl to filmový režisér, který letěl do Moskvy na schůzku intelektuálů.

„Chovejte se rozumně,“ řekl a vysvětlil mi, jak je důležité, aby dorazil do Moskvy, protože setkání umělců bude mít vliv na lepší život všech národů a na vzájemné porozumění. Radil mi, abych si dal vodku na náklady Aeroflotu a uklidnil se. 

Odmítl jsem alkohol a přikázal jsem letušce, aby mne zavedla ke kapitánovi.

Byl to sympatický muž ostříhaný na ježka. Sdělil jsem mu, že během mezipřistání propustím pasažéry, budou-li splněny mé podmínky. Ty byly tyto: dostaví se zástupci rozhlasu, televize a tisku a také sovětský vyslanec, který bude tlumočit mé požadavky Kremlu.

Kapitán se rozesmál.

„Nic takového se nestane,“ řekl.

„Jak to, že ne? Jsou to mé podmínky.“

„Kvůli vašim podmínkám si nikdo nebude pálit prsty,“ vysvětlil mi kapitán. Pravil, že mohu samozřejmě unést letadlo izraelské, americké nebo třeba německé, protože takové únosy jsou populární, nebo dokonce i loď, ale ne sovětské letadlo.

„Proč bych nemohl unést vaše letadlo?“

„Unést ho, holoubku, můžeš,“ řekl kapitán, „ale nebude ti to nic platné.“

Rozčílil jsem se, řekl jsem, že na svých podmínkách samozřejmě trvám, a že jsem dokonce ochoten obětovat i život.

Kapitán se rozesmál. Upozornil mne, že sovětských občanů je hodně a že je to vlastně jejich povinnost obětovat život, je-li to nutné, že však na palubě je mnohem víc západních pasažérů, kteří spěchají do Moskvy, a kvůli nim budu mít nepříjemnosti.

Trval jsem přesto na tom, aby se spojil s pařížským letištěm a abych mohl hovořit se sovětským velvyslancem ve Francii. 

Když došlo ke spojení, sdělila mi sekretářka, že vyslanec je na obědě u Mitterranda a nechce být před moučníkem rušen. Požádal jsem o spojení s tiskovou agenturou.

Muž u telefonu projevil nejprve zájem, ale jen proto, že si myslel, že jsem Palestinec a že letadlo je západní. Když se omyl vysvětlil, zavěsil.

Protože jsem německý občan, přikázal jsem kapitánovi, aby zavolal místo Paříže raději Bonn.

„Wir haben Mittagspause,“ ozvalo se z magnetofonového pásku. Pak mi hlas doporučil, abych se dostavil po víkendu během úředních hodin a se svým občanským průkazem.

Rozhodl jsem se tedy, že zavolám OSN.

Delegát, který měl na starosti bezpečnost a byl z Peru, mi sdělil, že lituje, ale že mi nemůže pomoci.

„Museli bychom nechat hlasovat,“ vysvětloval, „ale ani to by moc nepomohlo, protože většina delegátů by byla proti vám.“ Pak se omluvil, že už nemá čas, protože musí ještě připravit rezoluci proti Jižní Africe a druhou na podporu sandinovců.

Pistoli jsem dal do aktovky a nabízenou vodku jsem přijal.

Vrátil jsem se k pasažérům.

Vůbec si mne nevšímali. Bavili se právě o naději, kterou světu dává nová sovětská politika.

Hned po přistání, ještě před pasovou kontrolou, jsem se rozhodl, že se zachovám jako muž. Policistovi, který prohlížel můj pas, jsem oznámil, že se vzdávám a že jsem se právě pokusil o únos sovětského letadla.

Zasmál se. Prý je to dobrý vtip.

„Nikdo přece nemůže unést sovětské letadlo,“ řekl.

Když jsem se probudil, uvědomil jsem si, že má pravdu.

Autoři: Ivan Kraus
reklama
Zobrazit náhled
Zbývá 1000 znaků
Článek neobsahuje komentáře.
Nejčtenější
reklama
reklama
reklama
reklama