Ljudmila Ulická

Daniel Stein, překladatel

2012, Paseka, přeložila Alena Machoninová

 

Prosinec 1985, Boston

Ewa Manukianová

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.

Paměť některých lidí sahá do velmi útlého dětství. Moje vzpomínky začínají ve dvou letech, v době, kdy jsem byla v katolickém sirotčinci. Vždycky pro mě bylo hodně důležité vědět, co se dělo se mnou a s mými rodiči celá ta léta, ze kterých si nic nepamatuju. Něco jsem se dozvěděla od staršího bratra Witka.

Byl v té době ale moc malý a jeho vzpomínky, které jsem po něm zdědila, nekřísí obrazy. V nemocnici popsal polovinu sešitu – vyprávěl mi všechno, co si pamatoval. Tenkrát jsme netušili, že matka je naživu. Bratr zemřel v šestnácti letech na otravu krve, předtím než se vrátila z lágru.

Ve svých dokladech mám jako místo narození uvedené město Emsk. Ve skutečnosti je to místo mého početí. Z emského ghetta moje matka utekla v srpnu 1942, v šestém měsíci těhotenství. Byl s ní můj šestiletý bratr Witek. Narodila jsem se asi sto kilometrů od Emska, v hlubokých lesích, v tajné osadě Židů, kteří utekli z ghetta a schovávali se tam až do osvobození Běloruska v srpnu 1944.

Byl to partyzánský oddíl, i když ve skutečnosti to žádný oddíl nebyl, jenom stovky Židů, kteří se snažili přežít v kraji okupovaném Němci. Mám dojem, že ozbrojení muži spíš chránili tohle podzemní město s ženami, starci a několika přeživšími dětmi, než že by bojovali s Němci.

Můj otec, jak mi o mnoho let později řekla matka, zůstal v ghettu a zemřel tam – několik dní po útěku všechny obyvatele ghetta zastřelili. Matka mi řekla, že otec odmítl odejít, protože si myslel, že útěk Němce jenom rozčílí a urychlí konečné zúčtování. A tak moje těhotná matka vzala Witka a odešla. Z osmi set obyvatel ghetta se tehdy k útěku odhodlalo jen tři sta.

Do ghetta nahnali obyvatele Emska a Židy z okolních vesnic. Moje matka nebyla místní, ale neocitla se v těch místech náhodou, poslali ji tam ze Lvova jako spojku. Byla to zapálená komunistka. Witka porodila ve lvovském vězení v šestatřicátém, otcem byl její stranický soudruh, mě však měla s jiným mužem, se kterým se seznámila v ghettu. V životě jsem nepotkala ženu, která by měla menší sklony k mateřství než moje matka.

Podle mě jsme se s bratrem narodili jenom proto, že neexistovala antikoncepce a nedělaly se potraty. V mládí jsem ji nenáviděla, pak jsem nad ní řadu let nevšímavě žasla a dodnes s ní v podstatě nemůžu komunikovat. Naštěstí se stýkáme jen velmi zřídka.