Paul Wilson

Bohemian Rhapsodies

2012, TORST

přeložili Martin Machovec, Alena Přibáňová, Jaroslav Riedel a Kateřina Sidonová

Dospívání s Orwellem

Jedním z prvních překladů, do kterého jsem se kdy pustil, byl krátký článek George Orwella „A Farthing Newspaper“ („Noviny za pár halířů“). Narazil jsem na něj tehdy v roce 1966 v Orwellově archivu uloženém na University of London. Článek byl ale dostupný jen ve francouzštině, jelikož Ian Angus, který archiv uspořádával, ještě nenašel originál. Aby bylo dílo kompletní, rozhodl jsem se vyzkoušet své schopnosti a přeložit jej zpátky do angličtiny.

Orwell napsal text roku 1928, když se ještě jmenoval Eric Blair a žil v Paříži. Text byl o novém pařížském deníku L’Ami du peuple, který se prodával za pár centimů a pro zavedenější noviny začínal představovat vážnou konkurenci. I po tolika letech stojí ještě i dnes za povšimnutí, že už jeho první článek jako by obsahoval genetický materiál  – jeho obavy, postoje, způsoby myšlení –, který převládá ve většině Orwellovy pozdější tvorby.

K tomu, co se v těchto novinách prohlašovalo, totiž že jsou deníkem pro obyčejné lidi, byl silně skeptický a poukazoval na to, že L’Ami du peuple vlastní bohatý průmyslník, který je zároveň majitelem několika velkých novin, včetně deníku Le Figaro. Pokládal to za předzvěst skutečnosti, že svět směřuje k „stále větším a obludnějším trustům“ a předpověděl den, „kdy noviny budou jen plátek plný reklam a propagandy okořeněné trochou dobře cenzurovaných zpráv, aby se vůbec daly pozřít“. Šlo o první veřejné Orwellovo proroctví.

Poprvé jsem četl Orwella někdy ve čtrnácti. Když jsem jednou večer sousedům hlídal děti, prohlížel jsem si knihovnu, abych si zkrátil chvíli, než se rodiče vrátí. Pohled mi padl na levný paperback s lesklou laminovanou obálkou, na které byla vyobrazena vnadná žena s pochmurným, ale svůdným pohledem a plnými rudými rty.

Měla na sobě kombinézu těsně staženou kolem pasu šarlatovou šerpou a obrovské poprsí hrozilo, že co chvíli vystřelí z nepřirozeného zajetí. Na jednom z ňader seděla křiklavá placka s nápisem „Liga proti sexu“. V pozadí, jak si pamatuji, byla bahnitá ulice a v ní dav demonstrantů, nesoucích transparenty s různými slogany. Na zdi domu visel plakát s obrázkem člověka, který vypadal jako Edward G. Robinson. Stálo na něm: „Velký Bratr tě sleduje.“

Dnes může leckomu připadat směšné, že jsem v románu 1984 viděl lascivní čtení, ale vzpomínám si, že poprvé jsem jej tak skutečně vnímal. Zběžně, ale s jistým zděšeným uhranutím, jsem přelétl začátek a zuřivě na stránkách hledal alespoň náznak toho, co obálka knihy slibovala: sex.

Winston Smith žil ve zvláštním světě. Chorobná bída, šikany, vnucená hysterie, beznaděj, strach – svět, v němž se nikdo nemůže pohnout, aniž by byl sledován, nebo mluvit, aniž by ho někdo slyšel, svět, kde se vedla nekonečná válka a kde zcela náhodně padaly z nebe slabší atomové bomby – to všechno mi připadalo jako děsivá noční můra.

Ale příběhu Winstona a Julie jsem rozuměl mnohem lépe. Jelikož jsem byl sám plachý, měl jsem dojem, že chápu, jak může muž toužit po ženě, a přesto se ji bát oslovit. I to, jak ji pak nakonec v zoufalství kontaktuje a domluví si s ní tajnou schůzku. Chápal jsem i jeho víru, že jeho láska – jeho vášeň – dokáže podkopat obludné soukolí společnosti, která je ničí.

Po kratší literární předehře, na straně 103 (bylo dobré zapamatovat si číslo stránky, aby kamarádi neztráceli čas a nemuseli se brodit nudným začátkem) konečně přišla ona velká chvíle, kdy Winston překoná svůj strach a setkává se na opuštěné venkovské cestičce o samotě s Julií: „Okamžik stála, dívala se na něj, a pak nahmatala zip kombinézy. Bylo to skoro jako v jeho snu. Téměř tak rychle, jak si to představoval, strhla ze sebe šaty a odhodila je velkolepým gestem, jako by rušila celou civilizaci.“

Dnes jsou lidé k erotickým vjemům mnohem netečnější. A tak asi působí zvláštně, že jsem Orwella bral jako spisovatele, který píše o sexu, jak se patří. Ale vím jistě, že po přečtení knihy jsem začal vnímat svět jinak: můj obzor se posunul a já ještě dlouho pociťoval podivnost tohoto nového náhledu.

Když jsem o pár let později studoval na Victoria College na University of Toronto, George Orwell se v učebních osnovách nikdy neobjevil, ačkoli jsem si zvolil jako hlavní obor angličtinu. Tehdy nám literaturu předkládali chronologicky, ne po tematických částech. Předpokládalo se, že si se vším, co bylo napsáno po první světové válce – což ale zahrnovalo také většinu kanadské literatury – poradíme sami (jako předpoklad to nebylo špatné, ale je to v úplném protikladu ke dnešnímu způsobu vyučování). Orwell byl příliš moderní (zemřel roku 1950), než aby se o něm učilo.

A obávám se, že byl také příliš politický. Politika se s literaturou prolínaly zřejmě jen v minulosti, a tyto pradávné šarvátky nám přednášející předkládali jako protichůdné „obrázky světa“, „literární války mezi staromilci a modernisty“ a jako měnící se trendy kritiky. Učili nás, že literární výmluvnost je tu pro potěšení a poučení a že opravdová literatura převyšuje dobové spory. Později, když jsem četl nezkrácenou verzi Brief Lives (Stručných životopisů) Johna Aubreyho ze 17. století, zjistil jsem, že někteří autoři, jejichž díla jsme během studia považovali za výrony čisté imaginace, se až po krk topili v politice a leckdy jim krk před sekerou katů zachránila právě jen jejich výmluvnost.

V posledním ročníku jsem napsal diplomovou práci o Williamu Butleru Yeatsovi a do jisté míry jsem tím na tento nepolitický přístup svých učitelů zareagoval. Vyložil jsem jeho dílo jako ohlas vzrůstajícího irského národního hnutí, což je jen stěží možno považovat za originální přístup, ale tehdy jsem se právě vrátil z tříměsíčního pobytu v Senegalu, který čerstvě nabyl nezávislosti a jehož prezidentem se stal básník Leopold Sedar Senghor.

Zaujalo mě, jak se to jen přihodí, že spisovatel se zaplete do boje za nezávislost. A zjistil jsem také, že Yeats měl nakonec o takovýchto politických aktivitách jisté pochybnosti. Jednou viděl, jak Maude Gonneová, irská Johanka z Arku, kterou zoufale miloval, vede čtyřicet tisíc školáků ulicemi Dublinu a pak je na poli za městem nutí přísahat Anglii nenávist až za hrob. Yeatse to zděsilo. „Počítám spojovací články v řetězu zodpovědnosti,“ napsal později. „Probírám je mezi prsty a přemítám, zda některé z těch článků nepocházejí z mé dílny.“

Dvě další vzpomínky z univerzity. Jsou to bonmoty, které utrousil velký Northrop Frye: „Jediné vskutku revoluční krédo je demokracie,“ řekl. „Jen ona totiž uznává, že neustálá změna je ve společenství lidí konstantním faktorem.“ Jeho druhý bonmot, tak trochu k dobarvení toho prvního, zní: „Dokonce i lidské srdce je umístěno trochu doleva od středu.“

Takto nasměrován jsem opouštěl torontskou univerzitu. O rok a půl později jsem se vydal lodí do Anglie.

Londýn vřel životem. Psal se rok 1964 a dalo se skromně vyžít asi tak z pěti liber na týden. Filmů byla spousta, hrálo se dobré a levné divadlo a v teplých hospůdkách ze sebe Britové shazovali svou rezervovanost a byli najednou upovídaní a přátelští. Milovali slova, mluvená i tištěná. Kromě mainstreamových deníků a bulvárních plátků existovaly tucty malých novin a časopisů prezentujících snad každý možný názor a všechny na pultech knihkupectví i na novinových stáncích podél Charing Cross Road zápasily o vaši pozornost.

Oblíbenou zábavou byly veřejné přednášky. Politické pamfletářství, které mělo v Británi i dlouhou tradici, bylo doposud živé. Slunce už sice nad impériem pomalu zacházelo, ale i v červáncích svého soumraku nepřestával Londýn přitahovat lidi z celého světa. Bylo to útočiště uprchlíků, kotlík, v němž vřely myšlenky, azyl pro vlády a opoziční strany v exilu i místo, kde na svou příležitost čekali budoucí diktátoři. Hrál se tu i dost dobrý rock’n’roll a snesitelný jazz. Bylo to ideální místo pro každého, koho zajímal svět.

Přijel jsem do Londýna s konkrétním cílem: získat postgraduální titul. Sehnal jsem si čtenářskou legitimaci do knihovny Britského muzea a vybral si studijní oblast vztahující se k mým zájmům, kterými bylo psaní a politika – britská levicová literatura dvacátých a třicátých let –, a pak šel do knihovny, abych se ponořil do studia.

Čítárna, umístěná v Britském muzeu pod jasně modrou kopulí, byla magické místo. Většinou byla přeplněná, přesto měla tichou, zastřenou atmosféru, která hučela neviditelnou aktivitou. Řádní studenti, profesoři na studijním volnu, spisovatelé, badatelé sbírající materiál, korektoři, redaktoři z různých časopisů. Revolucionáři z Třetího světa shánějící materiály využitelné na obranu své věci, excentrici a šílenci. Pokud měl člověk platnou legitimaci a bylo ho kam posadit, nikdy ho neodmítli.

Nejúžasnější na Britském muzeu je snadná možnost nacházet odkazy. Najdete tam cokoli, co bylo otištěno v angličtině kdekoli od poloviny devatenáctého století, a dokonce mnoho z toho, co vyšlo dříve. Každá kniha, kterou čtete, vás může díky spleti poznámek dovést k tuctům dalších a ty zase k jiným, a tak dál. Cestičky vedoucí knihovnou jsou nekonečné a každá pěšinka vás provede jinými dobrodružstvími a povede k jinému rozuzlení. Také se v nich můžete beznadějně a nenávratně ztratit. Já se svou cestou řítil hlava nehlava bludištěm levicových spisovatelů, učenců, teoretiků, básníků a kritiků. A pak mě mé putování dovedlo až na práh dveří George Orwella.

Tentokrát jsem četl Orwella mnohem ukázněněji. Přečetl jsem všechny jeho knihy a všechny jeho žurnalistické články, které se Ianu Angusovi podařilo v Orwellových archivech shromáždit. Britské muzeum vlastnilo jeho sbírku politických pamfletů. Byl to zvláštní zážitek, probírat se politickým haraburdím, které Orwellovi stálo za to nashromáždit a celý život schraňovat.

Většina pamfletů měla teď už jen omezenou historickou cenu, byly to už jen vystřílené nábojnice hádek, ke kterým kdysi došlo na okraji dávno mrtvých debat. Ale sbírka jako celek byla stále živá a byla jasnou ukázkou Orwellova způsobu myšlení. Díky ní jsem se mu přiblížil více než pouhou četbou jeho knih.

Měl jsem větší pocit souznění i proto, že jsem byl v Londýně. Orwell žil ve skvělém městě. Patřil k literárnímu společenství, jehož poněkud obskurní pozůstatky v čítárně Britského muzea ještě stále živořily. Ono společenství – tj. generace, která dozrávala mezi světovými válkami – se lišilo od předchozích všudypřítomnou agendou, tedy otázkou, na kterou se spisovatelé té doby cítili být povinováni odpovědět. Lidé obecně souhlasili s tím, že se starý řád světa rozpadá, a ona otázka zněla: Jak by měl vypadat ten nový?

A dokonce již existovaly dvě zřejmě protichůdné odpovědi: Sovětský svaz, či nacistické Německo. Oba tyto systémy byly dětmi první světové války, oba byly víceméně založeny na násilné destrukci starého řádu a na vytvoření od základů nového. Angličtí spisovatelé byli částečně či zcela posuzováni podle postoje, který k těmto dvěma režimům zaujímali. Orwell došel k závěru, že příliš nezáleží na tom, která ze stran nakonec „zvítězí“, obě byly ohavné a agresivní, a intelektuál, který tu či onu z nich obdivoval, případně byl přímo straníkem jedné z nich, v konečném důsledku vzýval čirou moc, protože to byla právě moc, co oba režimy představovaly. Moc zcela zbavená „obecné slušnosti“, jak říkal Orwell.

Jak jsem se do Orwella více začítal a zároveň jsem lépe poznával Londýn, zjišťoval jsem, že vizi budoucnosti, v níž převládá chudoba a lži a přepisují se dějiny, nedodala Orwellovi žádná jeho paranormální jasnovidnost. Popsal jen to, co viděl kolem sebe. Zchátralý, bombami poničený Londýn z 1984 se svými rozpadajícími se budovami, zablácenými uličkami, zdrcený chudobou a nevzdělaností spodních tříd, se moc nelišil od Londýna třicátých let, který Orwell znal a popsal ve své první knize Down and Out in Paris and London (Trosečníkem v Paříži a Londýně).

Ministerstvo pravdy prý vytvořil podle BBC, kde během války pracoval, a mnohé, co napsal o přepisování dějin, se dozvěděl, když pozoroval, jak bojovníci na obou stranách španělské občanské války o oněch historických událostech bezostyšně a záměrně lhali. „Newspeak“, stranický žargon Oceánie, jenž je jednou z Orwellových nejpůvodnějších a nejtrvalejších invencí, je satirickým ozvukem módního bláznění z třicátých let po zjednodušené verzi angličtiny, které se říkalo Basic English a proti níž Orwell vehementně vystupoval.

A v „doublethinku“, schopnosti mít zároveň dva protichůdné názory, Orwell kritizuje myšlenkové pochody lidí, jimž říkal „rusofilní inteligence“, lidí, kteří skrývali svůj obdiv k totalitní moci pod pláštík ideologie a měli tak pocit, že si zachovali tvář. Tato témata se znovu a znovu objevovala v jeho pozdějších esejích a v jednom z nich – „The Prevention of Literature“ („Jak zničit literaturu“) – Orwell došel k zarážejícímu, ale stále platnému objevu, že „člověk nemusí žít v totalitním státě, aby se nechal zkorumpovat totalitním způsobem vládnutí.

Už samotná existence určitých myšlenek může svým způsobem šířit jed, a tak se jeden námět za druhým stává k literárním účelům nepoužitelný. Kdekoli se vnucuje jediná ortodoxie – nebo třeba i dvě, jak se často stává –, končí dobré psaní.“

Ale četba Orwella se mi zkomplikovala, jelikož jsem, stejně jako tisíce dalších kolem mne, podléhal vábení levicové ideologie. Část se ke mně dostala v populární, heslovité formě, jakou nabízeli intelektuální guruové „alternativní kultury“, zbytek jsem získal v čistší podobě čtením klasických levicových knih. Přestože jsem četl Orwella, stal se ze mě typ člověka zatíženého přesně takovým myšlením, jaké on nejvíce kritizoval.

Jednou ze schopností, které tato ideologie svému potenciálnímu adeptovi propůjčuje, je technika, jak se vypořádat s námitkami: odmítáte všechno, co vaši novou víru zpochybňuje. Pokud námitky přijdou od někoho, kdo je na stejné straně „třídní barikády“, od „sympatizanta“, toho, kdo to „myslí dobře“, odmítnete je jako nevhodné nebo politicky nekorektní. Pokud přicházejí od třídního nepřítele, odmítnete je jako falešné či vědomě zavádějící. Ať tak či onak, vaším hlavním úkolem je chránit posvátnost své víry.

Paradoxem takového způsobu „myšlení“ je, že ačkoli se rodí z nutkavé potřeby  všechno zpochybňovat, končí tak, že pochybnosti vyloučí. Jakmile se ocitnete v novém referenčním rámci, snažíte se ho aplikovat na všechno pod sluncem a zjistíte, že vaše schopnost pochybovat se utlumila, případně se zacílila jiným směrem. Energii už nedáváte do popírání „starého“ řádu, ale do budování „nového“, v němž jsou příkazy „starého“ systému neutralizovány.

A tak jsem zjistil, že s Orwellem nejsem zajedno a vytahuji proti němu všechny argumenty, které ortodoxie poskytuje: že on Marxe vlastně neznal, a pokud ano, odmítl ho nebo ho pořádně nepochopil, že byl spoután svým buržoazním původem, měl mravní zábrany typické pro edwardiánskou dobu, že jeho psaní chybí humor a sex (až natolik dokáže ideologie člověka ovlivnit, že popře i vlastní zkušenost), že jeho postavy jsou povrchní a jeho zápletky skřípou. A román je v každém případě buržoazní literární forma a z ní že se tak jako tak Orewellovi vyprostit nepodařilo. A co horšího, jeho nejlepší díla byla „překonána“ samotným během událostí: Farma zvířat byla satirou stalinismu, ale Stalin už byl mrtev. A co se týká románu 1984, byla to daleko spíše satira samotného Západu, a ne Sovětského svazu.

Ze svých půtek s Orwellem jsem měl pocit, jako bych střílel do prázdné sítě. Jeho dílo mě zneklidňovalo a tohoto neklidu jsem se zbavit nedokázal. V tom, co říkal, bylo příliš mnoho ozvěn věcí, ve které jsem dříve věřil.

Někdy v té době se v Londýně konal festival československých filmů. Byl jsem z nich nadšený a současně zmatený. Moc se mi líbila důmyslná naivita filmů, potutelný humor, způsob, jak uměli podat obyčejné situace tak, aby působily napínavě a zlověstně. Ty filmy byly trochu rozvleklé, ale pečlivě udělané, a měly v sobě těžko potlačitelnou nevázanost, jako by jejich tvůrcům prošlo cosi mravně závadného.

Zároveň jsem měl pocit vyřazenosti, bylo v nich jakési tajemství, do kterého jsem neviděl. Nebylo to jen tím, že se v nich mluvilo tím podivným muzikálním jazykem, ani tím, že titulky byly těžkopádné. Připadalo mi, že čeští a slovenští filmaři vyprávějí svým divákům příběhy, které jsou pro ně zvlášť důležité. Ale čím, to jsem nevěděl.

Pak jsem se seznámil se dvěma českými inženýry, Petrem a Milošem, kteří byli na návštěvě Londýna. Během jednoho opilého večera jsme vedli vzrušenou debatu o komunismu. Před jejich prudkým náporem neobstál ani jeden z mých argumentů o přednostech marxismu. Mluvili z vlastní zkušenosti, zatímco já ne. Řekl jsem, že teoreticky neexistuje důvod, aby socialismus nefungoval, a oni odpověděli, že v praxi je naprosto nemožné, aby fungovat mohl. Všechny předpoklady jsou špatné a navíc se vše vyvinulo jinak, než se očekávalo. Mezi teoretickými záměry komunismu a praktickými výsledky není prý žádná spojitost.

A tak jsem raději začal poslouchat, co vyprávěli o životě v Praze. Bylo toho mnoho a většinou ne příliš povzbudivého. Přesto jsem za jejich litaniemi a stížnostmi vycítil, že jsou něčím rozrušení, a získal jsem dojem, že nejsou zdaleka takoví pesimisté, jak se zdá.

„Co to má být?“ ptal jsem se jich. „Nejdřív mi tvrdíte, že komunismus nemůže fungovat a že se to nikdy nezmění. Ale povídáte mi to tady v Londýně. Před pár lety byste přijet nemohli. Takže věci se přece jen mění, ne? A vracíte se domů. Tak kdo má pravdu?“

Miloš odpověděl: „Jestli to fakt chceš vědět, proč nepřijedeš do Československa a nepodíváš se sám?“

„Ale to bych tam musel žít a pracovat. A jestli je to tam opravdu tak zlé, jak říkáte, nikdy by mi to nedovolili.“

„Možná,“ pravil pomalu Miloš, „se věci přece jen trochu mění k lepšímu. Třeba bys sehnal práci jako učitel angličtiny.“

Má reakce nebyla politicky příliš korektní. Výzvu jsem přijal.

Přijel jsem do Československa koncem léta 1967 špinavým bílým autobusem s modrým pruhem na straně, který patřil ČSAD. Mými spolucestujícími byly ženy s kyselými obličeji, jež si vezly velké tašky rakouských potravin a oblečení. Autobus nás vyložil na rozlehlém dlážděném náměstí před železničním nádražím ve Znojmě. Ženy zmizely do noci, autobus odjel a náměstí zůstalo pod matným světlem pouličních lamp prázdné. Připadalo mi, že jen prohlubují temnotu kolem mě. Měl jsem pocit, jako bych se ocitl na konci světa.

Noc jsem strávil v dlouhé úzké ubikaci nad nádražím se šestnácti vojenskými palandami podél zdi. Z okna na jednom konci bylo vidět na nádražní nástupiště a celou noc se pod ním sem a tam posunovaly parní lokomotivy. V místnosti byl štiplavý vzduch smíšený s uhelným kouřem. Na poličce nad postelí stál jeden z nejkurióznějších rozhlasových přijímačů, jaké jsem kdy viděl. Vypadal jako stará dřevěná hrací skříň, ale neměl žádné ladění a jen jediný knoflík. Tím se ale, jak jsem zjistil, když jsem se pokusil zarazit proud hudby, který z rádia vycházel, ovládala jen hlasitost.

Stejně jako televizory v Orwellově Oceánii se tohle rádio dalo pouze ztlumit, ale ne vypnout. Celou noc jsem se budil a zase usínal a poslouchal, jak se ke spánku ukládají další nocležníci, venku šíbují vagóny, výpravčí pískají své pokyny na strojvůdce, dveře od vagónů bouchají – a ve chvílích ticha se ke mně snášely z podivného vynálezu nad mou postelí tlumené zvuky nějaké zvláštní středoevropské pop music.

Vstal jsem v pět hodin ráno, abych chytil jediný autobus, který ten den dopoledne jel do Prahy. Byla ještě tma, ale na náměstí před nádražím se to už hemžilo lidmi. Většina měla na sobě tmavé pláště – gumáky, na hlavách plstěné barety neboli rádiovky. A všichni z tohoto tichého stínového davu šinoucího si to přes náměstí k autobusům stojícím po stranách si nesli bachraté aktovky. Bylo slyšet jen šoupání nohou a sem tam rachot autobusů probouzejících se k životu a vyjíždějících z náměstí.

Nastoupil jsem do autobusu do Prahy, zaplatil jízdné a vyrazili jsme do tmy.

Bylo devět ráno a můj první zakalený dojem z Prahy byl ten, že jsem přijel do zaprášeného neudržovaného města plného omšelých památek zakrytých lešením. Bludiště křivolakých ulic. Tramvají jsem dojel k Milošovu bytu. Byl už v práci, ale jeho rodiče mě vřele přivítali, a zatímco paní S. pobíhala v kuchyni, kde pekla buchty a vařila kávu, pan S. vytáhl ranní noviny a lámanou němčinou i angličtinou se mi snažil převyprávět obsah článku o Tomáši Masarykovi, člověku, který dovedl Čechy a Slováky k nezávislosti a stal se roku 1918 jejich prvním prezidentem.

„Něco se děje,“ konstatoval pan S. „Je to poprvé, co vidím jeho jméno v novinách v dobrém, vlastně ne dobrém, ale spíš neutrálním pohledu, od roku 1948.“

Aby zdůraznil, co říká, došel ke stolu a z šuplíku vytáhl na stroji psaný dokument. „Tohle je proslov jednoho ze spisovatelů na sjezdu spisovatelů – Ludvíka Vaculíka.“ A pak mi přeložil stránku, na které se psalo asi toto: Reformy jsou moc dobrá věc, ale kde máme nějaké záruky? Kdy se stanou zákonem?

Pokusili jsme se otisknout článek o navrhovaných zákonech týkajících se svobody shromažďování a spolčování, ale časopis nám zabavili. Kde jsou záruky?

„Je to komunistický spisovatel, víte?“ řekl pan S. „Řeknu vám, že je to poprvé, co souhlasím s něčím, co řekl komunista. A ještě vám povím – tuhle otázku klade každý Čech.“

Ten večer jsem v jednom baru zašel na spoře vybavené pisoáry, kde to páchlo močí, a mezi spoustou nečitelných nápisů na zdi jsem viděl nakreslené srp a kladivo, za tím rovnítko a pak kresbu hákového kříže. Orwellův kacířský objev tu byl všem obecně známý.