Viktor Fischl

Povídky odjinud, povídky ze starého cylindru

2012, Garamond

Slovo má Rosinanta

Pueblo Mitad, což znamená Ves v půli cesty, ležela na severním konci údolí mezi Aranjuez a Valdepenaz a nebýt toho, že pan Miguel Cervantes se rozhodl jednoho dne napsat knihu o pošetilém podivínovi, který tam žil na svém dosti zpustlém zemanském panství a zřejmě se pominul z vášnivé četby rytířských románů, jichž měl plný dům, ležela by tam dodnes.

Ona tam ve skutečnosti dosud leží, jenže pan Cervantes přejmenoval toho blouznivého snílka z Pueblo Mitad, dal mu dnes proslulé jméno don Quijote de la Mancha, a tím způsobil, že teď už po více než čtyři staletí tu vesnici zná každý jen pod jménem La Mancha.

Přibližně stejnou dobu je lidstvo rozděleno na ty, kdo jsou přesvědčeni, že Cervantes vděčí za zrození své knihy čiré náhodě, a na ty, kdož věří, že tu zasáhla do dění Prozřetelnost boží. Víme totiž o Cervantesovi, že než se stal slavným spisovatelem, živil se mnoha jinými způsoby. Vypomáhal svému panu otci, který byl mastičkář a ranhojič, především však podvodný darebáček a šarlatán.

Pak se přidal Miguel jako herec ke kočovné skupině, pro kterou napsal řadu divadelních her, stal se komorníkem jednoho z kardinálů, jednu dobu studoval latinu a psal oslavné básně na své mecenáše, pak se stal výběrčím daní pro armádu, zkrátka měnil povolání častěji než košili, v každém se však choval jako divoch a byl znám jako rváč.

Při jedné ze svých potyček zřídil jakéhosi chlápka, který měl smůlu, že mu vkročil do cesty, takřka k nepoznání a přivedl toho nešťastníka tak blízko k onomu světu, že za to byl odsouzen ke ztrátě pravice a k deseti letům žaláře. Byl arci souzen in absentia, protože vzal prostě do zaječích a po nějaký čas se skrýval před rukou spravedlnosti. Aby se vyhnul trestu, nezbylo mu, než se dát naverbovat do španělského námořnictva, válčícího tehdy proti Turkům.

Tak Miguel Cervantes zachránil svou pravici. Netušil ovšem, že právě to způsobí, že jen krátce nato ho turecká kulka anebo turecký kinžál – o tom totiž dodnes kolují různé verze a nikdo neví, která z nich je správná – zbaví navždy vlády nad jeho levicí.

A to je právě ten bod, ve kterém se ti, kdo tvrdí, že se to vše stalo náhodou, začínají vážně přít s těmi, kdož pevně věří, že v tom měla prsty i rozhodující moc Prozřetelnost. Kulka z turecké pistole mohla totiž námořníka Cervantese stejně dobře minout, jako ho trefila – totéž platí o ráně kinžálem –, a pak by byl dosloužil buď jako veterán, nebo jako utopenec v lodi velké Armády na dně oceánu.

Anebo ta rána mohla zasáhnout stejně dobře pravou jako levou ruku, což by bylo asi znamenalo, že by kniha o donu Quijotovi nebyla nikdy napsána.

A v tu chvíli se spor mění ve svár a rozdělení lidstva v rozkol mezi těmi, kdo tvrdí, že všechno, co se tu s námi děje je náhoda, a těmi, kdo nejsou ochotni připustit, že by se náhoda mohla na tomto nejlepším ze všech možných světů vztahovat i na věci důležitosti tak propastně hluboké a zásadní jako osud té – i když tehdy dosud nenapsané – přece později nesmrtelné knihy, a jsou rozhodnuti táhnout pro své přesvědčení i do boje. Pro lidi, kteří chtějí mít ve všem a o všem v životě jasno, mělo snad mnohé, co jsme dosud řekli, jistý význam.

Snad jim to leccos pomohlo objasnit a snad pro ně bylo i dobré zamyslet se aspoň na chvíli nad tím, kdy je ještě možno věřit v náhodu, a kde se už bez víry v Prozřetelnost nelze obejít. Je dokonce i docela dobře možné, že se někomu podaří v tom, co bylo až dosud řečeno, objevit nějakou zákonitost souhry Prozřetelnosti a náhody. I to by jistě bylo zajímavé, rozhodně to však neposune ani o píď naše vyprávění, k jehož začátku jsme se pro samé úvahy a výklady dosud ještě ani nedostali.

Zdá se mi tedy, že bude nejlepší, když se k tomu bez dalších odkladů a průtahů odhodláme. „In medias res“, jak říkali latináři, nebo „Zur Sache, zur Sache“, jak už po staletí pobízejí své zákazníky prostitutky v Hamburku a Wuppertalu. Mně arci táhne na mysli především jidiš slovo „tachles“, které je daleko nejvýmluvnější, i když ne zcela beze zbytku přeložitelné.

Opusťme tedy pana Cervantese, který nám nemůže být mnoho platný, protože tak jako v bitvě u Lepanta přišel o svou levou ruku, tak ve chvíli, kdy dopsal svou knihu o donu Quijotovi de la Mancha, jejíž okamžitý úspěch neměl obdoby, ztratil vládu nad jejími postavami. Nechme také všeho mudrování – arci jen prozatím, protože nevíme dne ani hodiny, kdy se k těm úvahám budeme muset zase vrátit – a pusťme se do díla.

Ve chvíli, kdy naše vyprávění začíná, není už don Quijote mezi živými a necháme ho v pokoji odpočívat po všech marných bojích v hrobu s křížem z černého železa, na který nikdo nikdy nepoložil ani kytku polního kvítí.

Zato byl dosud živ jeho na oko dobrotivě kulaťoučký, ve skutečnosti však do ničemnosti vykutálený panoš a zbrojnoš, jemuž dal pan Cervantes ve své knize jméno Sancho Panza, ač se, podobně jako jeho pán, jmenoval původně také jinak. Ve skutečnosti změnil pan Cervantes ve své knize všechna původní jména svých postav až na jedno, které dal don Quijote svému koni, jak známo, sám.

Rosinanta byla také ještě naživu, stejně jako oslík, na jehož hřbetu sedával tlustý zbrojnoš, s nímž oslík poslušně a věrně cupital za Rosinantou, na níž jezdil až do své smrti don Quijote de la Mancha.

Tak spolu vyjížděli na výpravy proti vysněným nespravedlnostem a křivdám, ač i těch skutečných bylo všude kolem dost a dost, a na lovy na smyšlené zlosyny, přestože ani o ty opravdové nebyla právě nouze. A všude na těch nebezpečných cestách nesla dona Quijota – jak již bylo řečeno – vždy jeho věrná Rosinanta, jen když ho odváželi na hřbitůvek, nemohla ho nést, protože by se už nebyl udržel v sedle. Odnesli ho tam tedy sousedé, Rosinanta však šla za rakví se všemi ostatními, kteří ho znali.

Má paměť už je bohužel hodně proděravělá, a co chvíli mi některou z těch děr něco propadne jako sítem do nenávratna zapomnění. I o tom vám snad ještě někdy povím víc. Teď to sem však nepatří a zmiňuji se o tom jen proto, že například nevím, má-li Sancho Panzův osel v knize vůbec nějaké jméno. Pamatuji jen, že don Quijote s ním čas od času vedl diskuze a rozpravy a tu ho vždy zval Sokrates, protože osel také věděl, že nic neví. Když už mluvil ne s ním, ale o něm, říkal mu z nějakého důvodu Ignotus. Nepamatuji však, mám-li tohle všechno z knihy pana Cervantese či odjinud.

Cítím, že ještě před tím, než se naše vyprávění rozproudí, bych měl vyložit, proč po mém soudu pan Cervantes, který změnil jména všech ostatních dramatis personae své knihy, ani nepomyslel na to změnit i jméno Rosinantino. Myslím, že je vysvětlení dost snadné. Patří to tak trochu do tajů spisovatelského řemesla. Spisovatel si nemůže vymýšlet od rána do noci, od první stránky až do poslední. Někdy si musí některou postavu vypůjčit ze života. Nemůže ji však prostě přenést ze života do svého příběhu, aniž by ji napřed nepozměnil k nepoznání.

Zákony o urážce na cti a o zásahu do osobního soukromí jsou totiž přísné ve většině zemí – už proto, že zákonodárci tu myslí především na svoji obranu – a byly přísné už i před čtyřmi sty lety ve Španělsku. Každý, kdo se domníval, že v tom či onom rysu té či oné postavy nějaké knihy objevil podobnost s něčím ve svém vlastním životě, mohl jít s žalobou k soudu a břemeno důkazů neviny leželo na ubohém spisovateli, kterému bylo k obhajobě třeba nemenšího nadání než k napsání žalované knihy.

To všechno se však vztahovalo jenom na osoby, ať už fyzické či právní, ne však na koně. Kůň, jak víme z dějin starých Římanů, se mohl, byl-li jeho pán dosti mocný, stát i senátorem, nemohl však podat žalobu pro urážku na cti nebo pro cokoli jiného. Rosinanta byla ovšem kůň, dokonce kůň rodu ženského – i když o pohlaví tohoto zvířete se vedou v literárních kruzích dodnes diskuze – a nikdo se nemusel obávat ničeho ze strany staré klisny. Nebylo tedy třeba měnit její jméno a nikomu také nepřišlo ani na chvíli na mysl, že by mohla nějak ohrozit něčí bezpečnost.

Tu se však brzy ukázalo, jak osudně se mohli mýlit a jak daleko od pravdy mohli být ti, kdo plně spoléhali jen a jen na tuto logickou právní konstrukci, která nebrala v úvahu skutečnost, že život může být pestřejší, mnohotvárnější a bohatší, než si velká většina z nás vůbec dovede představit.

Vyzáblá Rosinanta, s kůží bez lesku visící na vystupujících žebrech, a bezejmenný oslík, jemuž nebohý don Quijote říkával někdy Sokrates a jindy Ignotus, leželi teď vedle sebe na tvrdé kamenné podlaze ve stáji patřící k bývalému domu dona Quijota, v němž nyní vládl Sancho Panza a jeho nová blahodárkyně, obecně známá Dulcinea del Toboso.

Ta se k němu přistěhovala, když krátce po tom, co ztratil svého pána, také náhle ovdověl. O tom, jak došlo ke všem těm změnám, jsem se dověděl až o něco později.

Teď tedy, jak jsem už řekl, leželi Rosinanta a oslík Sokrates vedle sebe, neměli pod sebou ani podestláno a jejich žlab zel také už po měsíce prázdnotou. Vzpomínali na staré zlaté časy, když tu byl ještě don Quijote, a truchlili a vzdychali nad osudem, který je potkal po rytířově smrti.

Rosinanta pocházela ze starého rodu přímo v La Mancha, vlastně ještě v Pueblo Mitad, a ržála tedy španělsky, kdežto osel Ignotus se narodil až někde v okolí Barcelony – dodnes nevím, který vítr (nebo kdo jiný) ho zavál až sem –, a proto hýkal katalánsky. Přesto si však výborně rozuměli a jsem si jist, že by si byli rozuměli stejně dobře, i kdyby byli mlčeli každý ve svém jazyku. Ignotus nebo Sokrates nebo jakkoli jinak mu chcete říkat, v době, kdy ještě nosil na hřbetu tíhu tlustého Sancho Panzy, cupital tak dlouho za Rosinantiným zadkem, že by byl mohl vytušit i jen z jejího mávání ocasem všechno, co chtěla povědět.

Neměli tedy potíže navzájem se dorozumět a vyprávěli si vlastně stále, pokud některý z nich právě nedřímal, o oněch krásných dobách, kdy Rosinanta nosila hrdě svého pána, který vyhlížel zpod hustého bílého obočí ostřížím zrakem možné nepřátele skryté v houští, za skálami a za každým větrným mlýnem.

„To byly časy, jo, to byly časy,“ povzdychla si Rosinanta toho dne už bůhví po kolikáté a po chvíli ještě dodala: „To je, nač vzpomínám ze všeho nejraději.“

„I já, i já,“ přidal se jako při každé takové příležitosti osel, o němž není jisto, zda byl bezejmenný, či měl jmen tolik, že nevěděl, pro které se rozhodnout. Konec konců, jak jsme již slyšeli, věděl, že nic neví. Proč by tedy měl vědět právě, jak se jmenuje?

Na druhém konci dlouhé stáje stál hrdě a ve vší kráse pyšný hřebec Alicante, kterého si Sancho Panza pořídil, když jako nově zbohatlý občan vsi La Mancha se už přece nemohl objevit na oslu nebo na staré herce. Alicante byl jediný, o koho Sancho Panza opravdu pečoval jako o oko v hlavě. Každé ráno ho pečlivě vyhřebelcoval, zatím co oslík a Rosinanta zůstávali zaprášeni a plni blech a museli si navzájem vykusovat klíšťata.

„Podívej se, jak se leskne,“ říkala pokaždé Rosinanta.

„Jako vyleštěné jablíčko.“

„Jak psí kulky,“ mínil však osel, který za ta léta odposlouchal od Sancha Panzy nejeden výraz, jehož by ušlechtilá Rosinanta nikdy nebyla užila. Byl ovšem celkově mnohem pozemštější než Rosinanta. Po chvíli se v něm ale ozval Sokrates: „Však i on nakonec ztratí lesk.“

Sancho pečoval ovšem také o to, aby žlab jeho oblíbence byl vždy plný sena, ovsa, obroku a jiných dobrot.

A to také pomohlo zachránit Rosinantu a Sokrata od jisté smrti hladem. Rosinanta byla sice příliš hrdá a vznešená, než aby klesla tak hluboko a šla sama ukrást něco z Alicantova žlabu. Toho však také nebylo třeba. Stačilo jen, aby si například povzdychla: „Ta vůně, Bože, ta vůně. Víš, o čem se mi zdálo? Že jsem zas jednou měla hlad a někdo mi přinesl trochu ovsa támhle z toho koryta, kam vysypali omylem, co bylo určeno i nám.“

A už bylo slyšet oslí kopýtka klepat do kamenné dlažby a za chvíli se oslík vracel a nesl nějakou tu otýpku z dobrot, kterou stačil vylovit z Alicantova koryta.

Rosinanta na něj sice vrhla vyčítavý pohled, ale hned se pustila do pochoutky a ani mu příliš nenaslouchala, když se ji pokoušel ujistit, že si nemusí dělat výčitky.

„Vždyť on by byl za chvíli tlustší než jeho pán,“ říkal jí na udobřenou. „A my mu ve skutečnosti pomáháme zachovat si fešáckou figuru.“ A už zas klapala kopýtka ke druhému konci dlouhé stáje a už zas nesl oslík v zubech další chod.

Když pak trochu nasytili prázdné žaludky, přišla na oba dřímota a za chvíli usnuli hlubokým spánkem.

Nevěděli, jak dlouho spali, když se otevřela vrata a do stáje vešel Sancho Panza, za nímž se objevili ještě dva neznámí muži. Ukázalo se, že oba patřili ke skupině komediantů – jeden byl žonglér, druhý polykač ohně a mečů –, kteří kočovali po zemi od města k městu a ode vsi ke vsi a pořádali představení, kdekoli bylo možno natáhnout na náměstí lano mezi kostelní věží a vysokým stromem nebo jiným vhodně vysokým bodem, protože ze zkušenosti věděli, že nic nepřitahovalo davy tak jako nebezpečné výstupy provazolezců, kteří pracovali bez záchranné sítě.

Krátce než dorazili do La Mancha, vozka jedné z maringotek, ve kterých bydleli a cestovali, sjel opilý do škarpy, kůň zapřažený do vozu při tom spadl, zlomil si nohu a nezbylo než ho utratit. Teď hledali za koně náhradu.

Měli dost bůhví jak nabytých peněz, jistě nepocházejících jen z toho, co nasbírali při představeních do klobouku, a snad proto, ale možná i díky vypěstované odvaze hledět často smrti v tvář, si počínali dost sebevědomě.

„Co byste chtěl za tohohle?“ ptal se polykač mečů, když došli ke stáji, v níž stál do lesku vyhřebelcovaný Alicante.

„Ten není na prodej. To je má pýcha,“ naparoval se Sancho.

„Toho bych koupil hned a zaplatím na místě bez smlouvání.“

„Už jsem řekl. Smlouvání by bylo zbytečné, protože toho neprodám.“

„A kde je ten kůň, který je na prodej?“

Než došli na druhý konec stáje, zvedl se oslík a zahýkal jako na pozdrav. Rosinanta se však nepohnula, jako by se jí to netýkalo, a Sancho Panza ji povzbudil kopnutím do břicha. Když se pak začala stavět na zadní nohy, srazil ji ranou bičem.

„Nejklidnější právě není,“ mínil kejklíř.

„Hledáte snad koně pro pohřby?“

„To ne, ale klid je náramně důležitý i pro naše řemeslo,“ odpověděl Sanchovi týž muž, zatímco odhrnul Rosinantin pysk a prohlížel její zuby. Ohmatával také její břicho a zkoumal svaly jejích stehen. Počínal si při tom odborně a nemohlo být pochyby o tom, že rozuměl koňům.

„Nejmladší zrovna není, ale pár let ještě vydrží,“ řekl nakonec a ptal se, kolik za ni Sancho žádá.

„Málo. Skoro nic. Nechci tady tu kobylu už mít. Připomíná mi minulost, na kterou chci zapomenout,“ uvažoval Sancho. Kejklíř ho však přerušil a opakoval: „Kolik?"

Sancho Panza řekl cenu, která byla skutečně nízká a prozrazovala, že se Rosinanty chtěl opravdu rychle zbavit.

Přesto ještě chvíli smlouvali, ne tak pro peníze, ale patřilo to jaksi k obřadu, a nakonec si plácli rukoudáním, jak bylo zvykem koňských handlířů při prodeji dobytka. Pak zaplatili dohodnutou cenu a už si odváděli Rosinantu mezi sebou, zatímco Ignotus za ní smutně pokyvoval hlavou.

Sancho Panza strčil právě utržené peníze do kapsy a rozloučil se s Rosinantinými novými pány připomínkou: „Sami jste viděli, že nebylo těžké přivést ji ke klidu.“ Na zdůraznění svých slov práskl ještě jednou bičem do vzduchu.

Pak oba muži s Rosinantou zmizeli kamsi směrem k hájku na okraji vsi, kde se komedianti toho dne se svými maringotkami utábořili.