Hilary Mantelová

Za temnotou

2012, Argo, přeložil Petr Pálenský

Na cestách. V těch mokrých, umolousaných povánočních dnech. Po dálnici, jejíž pustina utahuje smyčku kolem Londýna. V reflektorech oranžově září rozbujelá tráva u krajnice a listy na otrávených křoviscích jsou žlutozeleně pruhované jako ananasový meloun. Čtyři hodiny. Nad dálničním okruhem zapadá světlo. Zastávka na čaj v Enfieldu, na Potters Bar se snáší noc. 

Jsou večery, kdy se vám do toho nechce, ale nic jiného vám nezbývá. Večery, kdy pohlédnete z pódia dolů a vidíte uzavřené, tupé tváře. Vzkazy od mrtvých přicházejí nahodile. Nestojíte o ně a nemůžete je poslat zpět. Z mrtvých nic nevymámíte, nic si na nich nevynutíte, ale publikum si zaplatilo a chce své.

Modrozelená obloha. Lampy bíle kvetou. Tohle je londýnské pohraničí, lány obehnané drátem, v příkopech ojeté pneumatiky, mrtvé ledničky leží svalené na zádech, vyhladovělí poníci žerou bláto. Je to krajina psanců a utečenců, Afghánců, Turků a Kurdů. Krajina obětních beránků zjizvených flaškou a popáleninami, kteří se sem z měst belhají s přeraženými žebry. Zdejšími formami života jsou odpad či anomálie – kočky zmrzačené pádícími auty, heathrowské ovce s vlnou zcupovanou smradem leteckého paliva.

Vedle Alison se proti zamlženému oknu rýsuje profil řidičky. Na zadním sedadle se pohne cosi mrtvého a začne to brblat a dýchat. Auto se žene po nadjezdech a podjezdech vpřed a prostor, který silnice vymezuje, je prostorem uvnitř ní – zápasnickou arénou, pustinou, místem společenského sváru za jejími žebry.

Srdce tluče, koncová světla pomrkávají. Okna věžáků, přelétající helikoptéry, stálice na obloze slabě září. Noc se snáší na křivopřísežné kněze a vyprahlé pedofily, na nemilované viadukty, posprejované mosty, příkopy pod uhnívajícími živými ploty a na zábradlí, které jedinkrát nezahřál lidský dotek.

Noc a zima. Ale v tlejících hnízdech a prázdných jezevčích norách Alison cítí známky růstu, náznaky jara. Toto je čas Le Pendu, Viselce, který se houpá za nohu z živého stromu. Toto je čas zastavení, váhání, zadrženého dechu. Toto je čas, kdy je třeba zanechat očekávání, avšak nevzdávat se naděje; kdy je třeba počkat, až se pootočí Kolo osudu. Toto je náš život a ten musíme žít. Alternativa je jen jedna.

Kupí se bouřkový mrak jako inkoustová šmouha. Vzduch potemňuje.

Nemá smysl se mě ptát, jestli bych chtěla být tím, čím jsem, protože já nikdy neměla na výběr. Nic jiného neznám, nic jiného jsem nikdy nepoznala.

A je stále temněji. Z krajiny se ztratila barva. Zůstávají pouze tvary, vrcholky stromů jeden vedle druhého jako ostny dračího hřbetu. Obloha se prohlubuje do půlnoční modři. Oranž pouličních světel se roztírá do fondánu třešňové barvy; stožáry v pastvinách zvedají sukně v ocelové gavotě.

Colette strčila mezi dveřmi hlavu do šatny. „Všechno v pořádku? Je plno.“

Alison se skláněla před zrcadlem a chystala se namalovat si rty. „Přinesla bys mi kafe?“

„Anebo gin s tonikem?“

„Jo, sem s ním.“

Byla už ve svém jevištním úboru, civilní šaty přehodila přes opěradlo židle. Colette se na ně vrhla; k její práci patřily také povinnosti komorné. Zajela rukou do Aliny černé krepované sukně. Byla velká jako smuteční prapor, jako pokrývka rakve. Když ji obracela lícem ven, pocítila drobný náznak odporu, jako by ve švech ulpívalo maso.

Alison byla ženská, která jako by naplňovala celou místnost, a to i když v ní chyběla. Byla neskutečně obrovská, měla buclatá, smetanová ramena, zaoblená lýtka, stehna a boky, které po stranách židle přetékaly; byla kyprá jako dáma z edvardiánské éry, macatá jako revuální tanečnice, a když se pohnula, slyšeli jste zašustění péřové chocholky a hedvábí (přestože je nenosila).

V malém prostoru jako by spotřebovávala větší díl kyslíku, než jí náležel; na oplátku pak její pleť vydechovala vlhkou vůni jako nějaká obří tropická květina. Když jste vstoupili do místnosti, z níž vyšla – do její ložnice, hotelového pokoje, do její šatny v zákulisí –, cítili jste její přítomnost, její stopu.

Alison byla pryč, ale vy jste viděli, jak se zářivým vzduchem jemně snáší k zemi chemický opar spreje na vlasy, na podlaze byl poprašek pudru a v záclonách, v polštářích a v tkanině ručníků se držela její vůně – Je Reviens. Když vykročila duchům vstříc, směr její chůze jako by byl nabitý elektřinou, a i když její tělo už stálo na pódiu, její obličej – s planoucími tvářemi a rozzářenýma očima – jako by se stále vznášel v zrcadle v šatně.

Uprostřed místnosti se Colette sklonila a zvedla Aliny boty. Na okamžik zmizela sama sobě z očí. Když se její tvář opět vynořila v zrcadle, skoro cítila úlevu. Je na mně něco v nepořádku? pomyslela si. Po mně žádné stopy nezůstávají. Voňavka mi na kůži neulpívá. Skoro se nepotím. Nenechávám otisky nohou na koberci.

„To je fakt,“ řekla Alison. „Jako bys po sobě neustále odstraňovala všechny stopy. Jako nějakej uklízecí robot. Utíráš po sobě i otisky prstů.“

„Nemluv pitomosti,“ odpověděla Colette. „A přestaň mi číst myšlenky.“ Zatřásla černou sukní, jako by třásla Alison. 

„Často se ptám sama sebe, je se mnou Colette vůbec v místnosti nebo ne? Když jsi hodinku dvě pryč, říkám si, jestli ses mi třeba jenom nezdála.“

Colette hodila černou sukni na ramínko a pověsila ji zezadu na dlouhé zrcadlo. Brzy za ní následovala také Alina černá košile. Do černé ji nutila právě Colette. Černá, říkala, černá a naprostá jednoduchost. Jenže Alison jednoduchost nesnášela. Na šatech musí být něco, co upoutá zrak, něco, co se zatřepetá, co se zablyští.

Na první pohled byla košile bez jakýchkoli ozdob, ale po rukávu se táhl dolů úzký proužek z flitrů jako oči úskočných vetřelců, které v černi odrážejí čerň. Pokud šlo o jevištní úbor, trvala na barvě – smaragdově zelené, temně oranžové, šarlatové. „To poslední, po čem toužíte, když jdete na pódium,“ vysvětlovala, „je vzbuzovat v lidech myšlenky na pohřeb.“

Teď na sebe špulila rty do zrcadla. „Myslím, že to docela ujde, ne?“

Colette se na ni podívala. „Jo, sluší ti.“

Alison měla geniální cit pro líčení. Měla plné krabice šminek a všechny je používala, vozila si barevně označené taštičky a pouzdra s poutky, do nichž byly zastrkány štětečky a drobounké lahvičky. Pokud v ní některý duch vzbudil potřebu namalovat si meruňkové oční stíny, pak přesně věděla, do které taštičky sáhnout. Pro Colette to byla záhada.

Kdykoli si ona šla vybírat novou rtěnku, vrátila se s takovou, která nakonec po použití vypadala úplně stejně jako všechny předešlé; to znamená vždycky plus mínus barvy jejích rtů. „A jak se jmenuje ten odstín?“ zeptala se Colette. Alison na sebe hleděla s vatovou tyčinkou v ruce, načež provedla na dolním rtu neviditelnou korekci.

„Nevím. Nechceš si ji vyzkoušet? Ale nejdřív mi přines to pití.“ Sáhla po fixátoru. Skoro řekla, pozor, Colette, nešlápni na Morrise.

Napůl seděl a napůl ležel na podlaze, opřený o zeď – krátké a tlusté nohy měl roztažené a pohrával si s knoflíky od poklopce. Jak Colette ustoupila, přímo na něj dupla.

Jako obvykle si toho ani nevšimla. Jenže Morris ano. „Kráva jedna zasraná, nafoukaná,“ ulevil si, když Colette odešla.

„Bledule kreténská. Hotová zombie. Kdes ji vyhrabala, holka, na hřbitově?“

Alison mu pološeptem vynadala. Za celých pět let, co jí Colette dělala partnerku, se s ní nesmířil; čas pro Morrise neznamenal skoro nic. „Co ty víš o hřbitovech?“ zeptala se ho. „Vsadím se, žes ani neměl křesťanskej pohřeb. Podle těch tvých kompliců bych hádala, že tě šoupli v betonových botách do řeky. Anebo tě rozřezali tvou vlastní pilou?“

Alison se znovu nahnula k zrcadlu a potřela si ústa drobounkým štětečkem z uzoučké skleněné lahvičky. Lechtalo to a štípalo. Rty se jí pokřivily. Kysele se na sebe zatvářila. Morris se zachechtal.

To na tom bylo skoro to nejhorší – mít ho u sebe v takovýchto chvílích, v šatně, před vystoupením, když se snažíte uklidnit a chcete mít soukromí. Chodíval s ní i na záchod, pokud se mu zrovna zachtělo. Jedna kolegyně jí kdysi řekla:

„Mně se zdá, že vibrační rovina tvého průvodce je velice mizerná, opravdu velice mizerná. Když tě poprvé kontaktoval, hodně jsi pila, že?“

„Ne,“ odpověděla jí Al. „Bylo mi teprve třináct.“

„A jé, to je hroznej věk,“ řekla ta ženská. Prohlížela si Alison od hlavy až k patě. „Hádám, žes jedla strašně nezdravě. Prázdné kalorie. Přecpávala ses.“

Samozřejmě to popřela. Vlastně nikdy po škole neměla žádné peníze ani na hamburger, ani čokoládu, máma ji držela zkrátka, kdyby si náhodou chtěla koupit jízdenku na autobus a utéct. Ale nebyla schopná to popřít nijak přesvědčivě. Kolegyně měla pravdu, Morris byl mizera. Jak se k němu dostala? Nejspíš si ho jednoduše zasloužila.

Občas mu říkávala, Morrisi, čím jsem si tě to jenom zasloužila? A on si zamnul ruce a zachechtal se. Když se do něj navážela a jemu ujely nervy, odpovídal jí: Měla bys bejt vděčná, holka, myslíš si, že jsem prevít, jenže zrovna tak jsi mohla vyfasovat MacArthura. Mohlas vyfasovat Boba Foxe anebo Aitkensida anebo Cigoše Peta. Mohlas vyfasovat mýho kámoše Kýta Capsticka. Mohlas vyfasovat Ďasa, a kde bys byla?

Paní Etchellsová (která ji učila okultním dovednostem) jí vždycky vysvětlovala: Jsou duchové, Alison, který už znáš z minulosti, a stačí si jenom přiřadit k tvářím jména. Potom jsou duchové, co jsou zlomyslný, a nic dobrýho od nich nečekej. A pak jsou všivý parchanti, promiň mi ten výraz, co tě vyždímaj jak citrón. Dobře, paní Etchellko, říkala jí, ale jak poznám, kterej je kterej? A paní Etchellsová odpovídala: V tom ti pomáhej Bůh, děvče. Ale jelikož Bůh má svých starostí dost, nepočítám, že by ti v tom byl nápomocnej.

Colette prošla předsálím a zamířila k baru. Přejela pohledem publikum, které se tlačilo dovnitř z kropenaté ulice; na jednoho muže deset žen. Každý večer je s oblibou sledovala, aby mohla Alison říct, co může čekat. Měli lístky koupené předem, nebo stáli frontu u pokladny?

Rojili se ve skupinkách, smáli se a povídali si, anebo se trousili předsálím po jednom či v párech, pokradmu a zamlkle? Dalo by se to zanášet do grafu, napadlo ji, anebo by šel sestavit nějaký počítačový program s demografií každého města, s jeho typickou klientelou a jejím složením, s polohou sálu vzhledem k parkovištím, pizzerii či nejbližšímu baru, kde se houfují mladé holky.

Kývnul na ni hlavní pořadatel. Byl to opotřebovaný prcek těsně před důchodem; jeho smoking byl pokrytý bělavým pelem a v podpaží ho škrtil. „Všecko v pořádku?“ zeptal se. Colette bez úsměvu přikývla. Pohupoval se na podpatcích a zkoumal pytlíky bonbonů zavěšené na kovových háčcích a srovnané tabulky čokolády, jako by je nikdy předtím neviděl.

Proč mužští nevydrží jenom tak stát? napadlo Colette. Proč se musejí neustále pohupovat, sahat si do kapes, proklepávat se odshora až dolů, špulit rty a nasávat vzduch mezi zuby? Alisonin plakát byl v předsálí vyvěšený na šesti místech. Letáky kolem oznamovaly nejbližší další představení – „Faurého Requiem“, které na začátku prosince vystřídal „Honzík a kouzelná fazole“.

Alison byla senzibilní – což znamená, že její smysly byly uspořádány jinak než smysly většiny lidí. Byla médium – promlouvali k ní mrtví a ona promlouvala k nim. Byla jasnovidka; viděla živým přímo do nitra, do jejich skrytých tužeb a trápení a dokázala vám říct, co mají schovaného ve svém nočním stolku a čím přijeli na vystoupení. Nebyla svým založením věštkyně, ale lidem to těžko vysvětlovala.

Předpovídání budoucnosti, přestože se proti tomu ohrazovala, se stalo lukrativní součástí jejího podnikání. Věřila, že když se to vezme kolem a kolem, je třeba vyjít lidem vstříc a dát jim to, co si myslí, že chtějí. Pokud šlo o předpovídání budoucnosti, zákaznice byly především mladé dívky. Všechny věřily v nějakého cizince na obzoru, na lásku, která čeká za prvním rohem. Doufaly v lepšího přítele, než měly – společenského, bez uhrů, nebo aspoň aby neseděl.

Muži, ti o předpovídání budoucnosti ani o osud nejevili zájem. Byli přesvědčeni, že mají svůj osud sami ve svých rukou a basta. A pokud jde o mrtvé, proč by se o ně starali? Když potřebují mluvit s příbuznými, obstarají to za ně jejich ženské. 

„Gin s tonikem,“ řekla Colette holce za barem. „Velkej.“

Holka sáhla po sklenici a vhodila do ní jedinou kostku ledu.

„To tedy přitlačte,“ řekla Colette. „A citrón.“

Rozhlédla se kolem. Bar byl prázdný. Stěny byly do výšky boků vystlané tyrkysovou koženkou s hluboko zapadlými knoflíky. Mokrý hadr potřebovala jako sůl, a to zhruba od roku 1975. Totéž platilo o ulepeně vyhlížejících stolcích z laminované dřevotřísky. Holka zalovila naběračkou v kbelíku s ledem.

Po skle sklouzla další kostka a tupě ťukla do své předchůdkyně. Dívčina tvář nic neprozrazovala. Její kulaté oči barvy olova se vyhýbaly Colettině pohledu. Zadrmolila cenu. „Je to pro účinkující,“ řekla Colette. „Takže nejspíš na podnik.“

Děvče nerozumělo. Výraz „na podnik“ dosud neslyšelo. Na okamžik zavřelo oči – mělo víčka s modrými žilkami.
Zpátky předsálím. Slušně se plnilo. Publikum bylo cestou na svá místa v sále nuceno projít kolem malířského stojanu, který tu postavila. Na něm byla Alina obrovsky zvětšená podobizna, ovinutá dlouhým kusem polyesteru meruňkové barvy, jemuž Al říkala „moje hedvábí“.

Zpočátku měla Colette s jeho aranžováním problémy, nevypadal dostatečně načechraně, ale teď už jí to šlo úplně automaticky – překlopením zápěstí přehnula látku nad horní hranou portrétu, dalším obratem vytvořila drapérii po straně dolů a zbytek nechala splývat elegantně nařasený na omšelý koberec nebo holá prkna, podle toho, co měli ten večer na pódiu. Snažila se ze všech sil zbavit Al návyku na tenhle mimořádný kýč.

Je to neuvěřitelně nevkusné, řekla jí, když pro ni začala pracovat. Navrhla jí, aby místo toho promítali Alinu tvář na plátno, ale Al řekla, že nemá zájem nechat se zastínit nějakými speciálními efekty. Podívej, Col, dostala jsem jednu takovou radu, na kterou nikdy nezapomenu: pamatuj na svoje kořeny. Pamatuj na to, kdes začínala.

V mém případě to byl vesnickej kulturák v Brookwoodu. Takže jestli přemýšlíš o nějakých speciálních efektech, polož si otázku: připadají v úvahu v sále vesnického kulturáku? Jestli ne, zapomeň na ně. Koneckonců, ti lidi sem přišli kvůli mně. Já jsem profesionální médium, žádnej eskamotér.

Pravda byla taková, že Al tu fotku zbožňovala. Byla už sedm let stará. Fotografovi se nějakým záhadným způsobem podařilo nechat zmizet dvě z jejích brad a zachytit ony velké, zářivé oči, úsměv a něco z jejího jasu, z toho vnitřního světla, které jí Colette záviděla.

„V pořádku?“ zeptal se pořadatel. „V zákulisí všecko klape?“ Odsunul víko mrazáku se zmrzlinou a nahlížel dovnitř. 

„Nějakej problém?“ zeptala se Colette. Urychleně víko zavřel a tvářil se vyjeveně, jako by ho přistihla při krádeži.

„Koukám, že máte zase venku lešení,“ dodala.

„C’est la vie,“ vzdychnul pořadatel a Colette na to: „Jo, to máte recht.“

Londýnu se Alison vyhýbala, jak mohla. Odvážila se maximálně do Hammersmithu, zavítala i do míst uvnitř Severního okruhu. Do jejího rajónu patřily Ewell a Uxbridge, Bromley i Harrow a Kingston nad Temží. Ale středobodem jejich podnikání zůstávala souměstí nahromaděná kolem uzlů na M25 a koridory dálnice M3 a M4.

Bylo jim souzeno trávit večery v rozpadajících se kulturních střediscích z šedesátých a sedmdesátých let, jejichž exoskelety bylo nutné donekonečna záplatovat – ze střech pršely tašky, z fasád se odchlipovaly nástěnné malby. Koberce byly na dotek lepkavé a zdi vylučovaly štiplavé výpary. Třicet let vymražené vlhkosti vykrystalizovalo v betonu jako drobounké granule, z kterých si vaříte pytlíkovou polévku.

Vesnické kulturáky – v některých vystupovaly dodnes – byly samozřejmě ještě horší. Byla nucená jednat s idiotskými správci a otloukat si holeně a kotníky při rozestavování židlí do půlkruhu, který měla Al v oblibě. Musela u dveří vybírat vstupné a předtím prošlapat křížem krážem celé pódium, aby odhalila rozvrzaná prkna a vytahala třísky, protože nebylo nic výjimečného, když Al během první půlky shodila boty a rozmlouvala se světem mrtvých bosa.

„Je tam vzadu sama v pohodě?“ zeptal se pořadatel. „Velkej gin, no jasně. Nic jinýho nepotřebuje? Hele, mohli bychom to tu vyprodat klidně dvakrát po sobě. Ona je u mě dokonalá profesionálka.“

V zákulisí Al cucala extra silný mátový bonbon. Před vystoupením do sebe nikdy nedostala ani sousto a po něm byla až příliš rozpálená, vynervovaná, potřebovala mluvit a všechno to ze sebe dostat ven. Ale někdy, hodiny poté, co zhasla světlo, se probouzela a cítila takový hlad, až se jí dělalo špatně.

V takových chvílích potřebovala dortíky a tabulky čokolády, aby své tělo vycpala a obrnila proti štípancům od mrtvých, proti jejich otravnému hryzání, proti jejich zubům jako jehly. Nechci vědět, říkávala Colette, co tenhle stravovací návyk provádí s tvojí hladinou inzulinu.

Vážně bych už ráda ten gin, pomyslela si Al. Představila si Colette, jak se tam venku o něj dohaduje.

Colette byla ostrá, tvrdá a praktická. Než se daly dohromady, Al se často nechávala přemluvit k něčemu, do čeho se jí nechtělo, a ostýchala se ozvat, pokud se jí něco nelíbilo. Nikdy nedělala zvukovou zkoušku, pokud ji o to pořadatel nepožádal, a to byla chyba; bylo třeba na ní trvat. Před příchodem Colette nikdo nezkoušel osvětlení ani se neprocházel po pódiu jako její zástupné já, aby posoudil akustiku a úhly pohledu z pozice diváka.

Nikdo neprohlížel podlahu kvůli vystouplým hřebíkům a střepům. Nikdo nenechával odnést z pódia vysokou stoličku – neboť pořadatelé jí vždy připravili k sezení hotové bidýlko a nedocházelo jim, že Al je pořádný kus ženské. Nesnášela, když se musela soukat nahoru a balancovat tam jako anděl na špičce jehly; jak se snažila uvolnit si pod zadkem přisednutou sukni, taktak držela rovnováhu a úplně cítila, jak se stolička pod ní staví na zadní a snaží se ji vyhodit ze sedla.

Před příchodem Colette absolvovala celá vystoupení raději ve stoje, jen se o vysokou stoličku opírala, někdy na ní měla pouze položenou ruku, jako by to byl ten důvod, proč tam ta věc stála. Ale Colette, ta to uměla pořadateli pořádně vytmavit, pokud na pódiu něco takového zmerčila. „Tohle odneste pryč, za těchhle podmínek nebude vystupovat.“
Místo vysoké stoličky Colette trvala na širokém a objemném křesle, takže Alison nyní začínala vystoupení ideálně uvolněná, nohu přes nohu, a úvodní slovo mohla pronést s klidným dechem.

Při prvním náznaku kontaktu pak stačilo jen se předklonit, vstát a přejít k okraji pódia. Nakláněla se nad diváky, skoro se vznášela nad jejich hlavami, a když natahovala ruce s roztaženými prsty, ohnivě se na nich blýskaly opály štěstěny. Ty si objednala přes zásilkovou službu, ale pokud se jí na to někdo ptal, říkala, že je její rodině odkázala kněžna ruská.
Když se daly s Colette dohromady, všechno jí vysvětlila.

Pokud šlo o původ, Rusko bylo ideální, v dnešní době lepší než cikánští předkové; proč klienty znepokojovat myšlenkami na hromady odpadků, vši, kapsáře či na nájezdy karavanů v příměstských lesoparcích? Dobrý původ byl také italský, výborný byl irský – ačkoli zde bylo třeba vybírat. V úvahu nepřicházelo žádné ze šesti hrabství v Severním Irsku – bylo tu až příliš vysoké riziko, že se to tam objeví v novinách.

Pokud jde o zbytek, Cork a Tipperary měly až příliš komický název, Wicklow a Wexford zněly jako nějaké choroby a Waterford působil příliš nezajímavě. „Odkud pocházejí tvé úžasné okultní schopnosti dnes večer, Al?“ zeptala se jí Colette,“ A Al jí okamžitě svým jevištním hlasem odpověděla: „Od mé prababičky z hrabství Clare. Bůh jí žehnej.“

Bůh jí žehnej nadvakrát, řekla šeptem. Odvrátila tvář od zrcadla, aby Colette neviděla, jak pohybuje rty. Bůh žehnej všem mým prababičkám, ať jsou, kdo chtějí a kde chtějí. A můj otec ať shnije v pekle, ať je to, kdo chce, ať je peklo, co chce a kde chce, ať v něm shnije; a ať prosím v noci zavírají peklo na závoru, aby z něj nemohl utíkat a otravovat mě tu.

Bůh žehnej mojí mámě, která je samozřejmě pořád ještě mezi námi, ale stejně jí žehnej Bůh; nebyla by na mě pyšná, kdyby mě tu viděla v šifonu, do posledního centimetru těla napudrovanou a navoněnou? V šifonu, nehty nalakované, s blýskavými opály štěstěny – nepotěšilo by ji to?

Místo abych plavala v hlenu a krvi v lavóru roztrhaná na kusy, což pro mě, pokud vím, zprvu zamýšlela. Nebyla by ráda, kdyby mě tu teď takhle viděla, s hlavou pevně na krku a s lodičkami na nohou?

Ne, pomyslela si, buď realista – bylo by jí to fuk.