Marka Míková

Mrakodrapy

2012, Argo

Tak jdem!

„Tak jdem,“ řekl táta a vzal Lucku za ruku. „Můžem si zpívat!“

A hned se do toho pustil: „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam, tam a sem, chodím po Broadwayi hladov sem a tam, tam a sem…“

Nezpíval, on řval, řval jako na lesy, a Lucka se styděla, jako každá holka nebo kluk, jejichž táta nahlas zpívá na ulici, a ještě ke všemu na ulici v New Yorku. Lilo jak z konve a táta nepřestával zpívat. Za ruku ji držel dost pevně a ještě tou rukou pohupoval v rytmu písně. Kráčel svýma dlouhýma nohama po Broadwayi a Lucka s ním stěží, ale opravdu jen stěží držela krok.

„Tati… tati… nežeň tolik,“ úpěla.

„Singi jau jau jupi jupi jaaau…“ vyl táta a Lucka zuřila. Když táta udělal jeden krok, ona udělala tři, skoro vedle něj běžela.

„Tati…“

„Singi jau jau jupi jupi jau…“ pokračoval táta ještě hlasitěji a Lucka to vzdala. Plápolala za tátou a přitom se snažila rozhlížet kolem sebe, protože všechno bylo tak jiné a tak velké. Hlavně ty domy. Ty vysoké domy, které sahaly až k mrakům. Zakláněla hlavu, aby dohlédla nahoru na střechy. Taková výška. Skoro dostávala závrať, ale nemohla se odtrhnout. Kolik můžou mít pater, napadalo ji, tak ráda by je spočítala, kdyby jí táta dopřál alespoň chvililičku.

„Tati, tati… co to je?“ křičela na tátu, aby ji vůbec slyšel, a hlavně aby přestal alespoň na chvíli zpívat.

„Co co je?“ zeptal se, aniž přestal zpívat.

„Ty domky.“

„Jaký domky?“ stačil se zeptat v nádechu mezi slokami. „To jsou mrakodrapy, holčičko,“ dodal pak a pokračoval ve zpěvu z plných plic.

„Moje černé děti mají stále hlad, stále hlad…“

„To nemyslím,“ řvala Lucka, protože ji dost naštvalo, že si táta může myslet, že se ptá na mrakodrapy. „Myslím ty malinký domečky nahoře na střeše, přece. Vidíš to? Vidíš je, tati?“

„No jo, vidím… to jsou ty… no, víš co… ty…“

„Co?“

„No ty…“

„Co ty?“

„No vodojemy přece, to nevíš?“

„Nevím.“

Vyvracela hlavu nahoru, aby si ty malé kulaté domky se stříškou mohla dobře prohlédnout.

„A já pevně věřím, že zas přijde den, přijde den…“ pokračoval táta další slokou.

„A co to jsou ty… vodojemy?“ zeptala se Lucka po chvíli.

„To jsou nádrže na vodu. Sluníčko v nich ohřeje vodu a lidi ji pak mají v trubkách teplou.“

„Fakt?“

„No fakt. Tedy alespoň myslím.“

„Vodojemy?“

„Jo jo…“

A táta si pískal. Přestal zpívat! Lucka v duchu zajásala.

„Já myslela, že tam někdo nahoře bydlí,“ pokračovala ve vyptávání. „Protože jsou tam i nápisy na těch domečkách, vidíš to?“

„To už, holka, nedohlídnu.“

„Možná tam někdo bydlí, tati.“

„No… kdo ví, třeba jo,“ připustil a pokukoval po obchodu s botami, který byl plný šicích strojů. Tedy ve výloze byly šicí stroje, uvnitř v obchodě byly boty. Táta na chvíli zapadl dovnitř a Lucka zůstala stát venku před obchodem. Žasla nad těmi šicími stroji. Byly krásné, staromódní. Zvědavě je okukovala a najednou se jí zdálo, že některé ty stroje chvílemi šijou. Jen pár stehů, pak se zas zastaví.

Jakmile se ovšem podívala přímo na ten stroj, o kterém si myslela, že šije, stroj stál nehybně a nejevil žádné známky pohybu. To je divný, divila se Lucka a koukala vytrvale dál, protože si byla jistá, že se ten stroj musí zase pohnout. Jenže kdepak. Po chvíli měla dojem, nebo spíš skoro jistotu, že šije ten stroj úplně dole vlevo, a tak to nevydržela a koukla tam. Ho ho hó, kdepak, zase se napálila.

Stroj stál a ani se nehnul. Ha… teď šije ten uprostřed, byla si naprosto jistá... Jenže já se tam nekouknu, říkala si, kdepak, já to vydržím, já si počkám, až začne tenhle dole … Ale nevydržela, ostatně, to by nevydržel nikdo. Mrkla na ten uprostřed a stroj zas nic. Stál a ani se nehnul. Pak zas ten úplně vpravo jakoby šil, a tak sjela očima na něj, jenže opět nic. Nic. Nic. Nic. Lucka se otráveně otočila zády k výloze.

Naproti na chodníku uviděla černocha, který hrál na kyblíky. Tloukl do nich paličkami jako o život a trochu to připomínalo zvuk šicího stroje. Aha. To jsem se nechala napálit, pomyslela si Lucka. Nic nešije, to ten chlapík naproti… Koukla se znovu do výlohy a mohla by přísahat, že tentokrát šily všechny a že se zastavily přesně v okamžiku, kdy se na ně podívala. Za jedním strojem se teď objevil táta a mával na ni zevnitř obchodu. V ruce držel boty a ukazoval, že jde k pokladně zaplatit.

Lucka ještě chvíli zírala do výlohy, a když se nic nepohnulo, zase se k ní obrátila zády. Bylo to trochu jako hrát Cukr, káva. Taky si to šeptala: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Ohlédla se, zkontrolovala všechny stroje, ale nešil ani jeden, tak se otočila zpátky a chvíli pozorovala toho chlapíka, co tloukl do kyblíků. Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum… zase se prudce otočila.

Nic. Ani jeden se nepohnul. Cukr, káva… ten chlapík naproti bubnoval jak o život. Zdálo se, že se dívá přímo na Lucku, přestože ulicí projížděla auta a po chodníku se valili lidi. Chechtal se a koukal na ni. Aha… napadlo ji, on vidí, jak šijou, když jsem zády.

Zamávala na něj. A on zamával na ni. Udělala takové to gesto: Tak kdy? Kdy se mám otočit? A on odpověděl rukou s nataženým ukazováčkem: Teď, teď se otoč.

Lucka se obrátila a stroje šily. Všechny šily. Panečku, to byl koncert, to byla jízda. Nemohla se vynadívat, dívala se z jednoho na druhý, každý šil jinak, a byla to paráda je pozorovat. Ten malý uprostřed šil šílenou rychlostí, asi tak dvakrát rychleji než ty velké. Rozesmála se. Ten velký nahoře zase šil, jako když mezi tím odpočívá a funí námahou. Smála se ještě víc. Otočila se zpátky, aby chlapíkovi poděkovala, ale chlapík byl tentam. Na ulici stály jen kyblíky dnem vzhůru a na zemi ležely paličky.

Lucka ho chvíli hledala očima, až ho našla. Šplhal po domě. Zachytával se oken a výstupků na stěně mrakodrapu a šplhal jako ještěrka výš a výš. Teď byl skoro v druhém patře. Panečku, že nemá závrať, že se nebojí. Lucka koukla až nahoru na střechu mrakodrapu. Stál tam ten malý kulatý domeček. Možná tam ten chlapík honem potřebuje něco opravit… nebo tam bydlí?

Sledovala ho, jak šplhá výš a výš. V jednu chvíli se otočil a gestikuloval na ni.

Že se mám kouknout do výlohy? hádala Lucka. Já to viděla. Snažila se mu naznačit posunky, že to ví, že to viděla a že to bylo nááádherný, ale pak se obrátila zpátky k výloze a stroje už nešily. Z obchodu právě vyšel táta s krabicí v ruce a s úsměvem na tváři.

„Mám,“ řekl a houpal krabicí. Pak popadl Lucku za ruku a zanotoval: „A já pevně věřím, že zas přijde den, přijde den…“ 

Lucka se ohlédla, aby alespoň chlapíkovi zamávala, ale neviděla ho. Kdo ví, kde už je… Snažila se dohlédnout co nejvýš, ale déšť jí v tom bránil.

„Co se loudáš?“ ptal se táta a táhl ji dál.

„A když nechtějí teplou?“ zeptala se Lucka.

„Kdo?“

„No ty lidi.“

„Jaký lidi?“ „V těch mrakodrapech.“

„Lidi v mrakodrapech?“ 

„No.“

„Co to meleš?“

„Když nechtějí tu teplou vodu z toho vodojemu…“ vysvětlovala.

„Jo, z toho vodojemu… To nevím, holka, co dělají. Já myslím, že už to stejně nepoužívají, víš…“

„Práci nedostanu, černou kůži mám, kůži mám…“ pokračoval táta ve zpěvu, jako by se nechumelilo. Lucka měla úplně promoklé boty a bolely ji nohy od toho, jak letěli jako šílenci tou předlouhou ulicí. Už ji ani nebavilo dívat se na domy kolem. Měla hlad a chtělo se jí na záchod.

„Tohle je Broadway, děvenko, za chvíli dorazíme na Time Square. Budem jak hvězdy, jak hollywoodský hvězdy, pěkně se tam porozhlídneme… a pak poběžíme k Central Parku, tam nasedneme na koně a budeme se prohánět parkem jak hvězdy, jak hollywoodský hvězdy…“ básnil táta.

„Tati…“ špitla Lucka.

„Co je zase?“

„Kdy už tam budeme?“

„Za chvíli tam musíme být,“ řekl táta a podíval se na mobil, kolik je hodin. „Ty hodiny se zbláznily,“ utrousil a hnal se dál snad ještě rychleji.

„Já mám hlad…“ zakňourala Lucka.

„To musíš vydržet.“

„A taky mám žízeň,“ přidávala Lucka.

„Teď to nejde, teď ne,“ trval na svém táta. „Jsme tam za chvíli, předpokládám.“ To už se blížili k náměstí Union Square. Lucka zírala na díru v domě, ze které se valil kouř.

„Co to je, tati?“

„Co?“ zeptal se roztržitě a rozhlížel se.

„Támhleto,“ řekla Lucka a ukazovala na díru.

„Nějaká socha,“ zamumlal táta a díval se na druhou stranu. „Nějakej pán na koni. Ale kdybys mě zabila, tak ti neřeknu, kdo to je.“

„Že z toho jde ten kouř,“ pokračovala Lucka a vůbec ji nenapadalo, co by tam uvnitř mohlo být. Že by pára? Třeba bazén? Nebo tam jsou… čerti? Napadlo ji i tohle, i když nahlas by to neřekla.

Táta na to skoro nekoukl a utrousil: „Jo tohle… To bude nějaká banka, nejspíš… Pekelný místo…“ zachechtal se. Minuli náměstí, na rohu parku seděl chlápek a před sebou měl plechovku od piva a ceduli s nápisem Why lie I need beer. Lucka tomu nerozuměla. Vypadal smutně.

„Tati, nedáme mu?“

„Zbláznila ses? Ten má víc než my.“

„Víc?“

Lucka se dívala na toho chlápka, který zrovna v tu chvíli vytáhl z kapsy foukací harmoničku, mrkl na Lucku a začal hrát. Vypadal trochu jako indián.

Lucka se usmála.

„Tati, co tam má napsáno?“ zeptala se.

„Že chce pivo.“

Rozpršelo se. Najednou lilo jako z konve. Táta ji táhl pod stříšku, kde už se tísnila spousta lidí. Lucka nespouštěla oči z toho indiána s harmoničkou, vůbec si z toho deště nic nedělal. Chechtal se, cenil zuby a vypadal trochu děsivě, protože zubů moc neměl, a upřeně zíral na kaluž, kterou měl u nohou. Lucka do ní neviděla.

„Zůstaň tady,“ řekl táta a rozběhl se za jakýmsi chlápkem, který v tom lijáku začal prodávat deštníky. Pokřikoval něco a lidi se k němu hrnuli, protože lilo opravdu pořádně. Lucka chvíli poslušně stála, ale pak to nevydržela. Obhlídla tlačenici u deštníků, lidí tam bylo dost, každý si chtěl koupit deštník, tak usoudila, že než přijde táta na řadu, bude zas zpátky na svém místě.

Rozběhla se za tím indiánem s harmoničkou, který v tu chvíli poskakoval v louži přesně na tom místě, kam před chvílí jenom zíral. Lucka zkoprněla. V kaluži byla veverka. Byla, chudák, celá mokrá a ten chlápek se jí snažil šlápnout na ocas. Veverka pištěla a kulila oči a Lucka kulila zas ty svoje. Ten je ale… Cítila, jak jí voda stéká po vlasech až za krk, a koukala střídavě na veverku a na toho chlapíka. Skoro slyšela takový ten válečný indiánský pokřik.

„Lucie!“

To byl táta, řval na celé kolo. Škubla sebou a obrátila se. Rozzuřený táta s deštníkem v ruce stál na místě, odkud se neměla ani hnout, a točil se dokola.

Okamžitě se rozběhla k němu. Vprostřed cesty se ale zastavila a ohlédla se zpátky. Viděla, že tomu chlápkovi se nejspíš opravdu podařilo šlápnout veverce na ocas. Tak to ne! projelo jí hlavou. Vrátila se k němu a zakřičela česky: „Nech ji, ty čerte!“

Kdo ví, kde se v ní vzala ta odvaha. Chlápek se zarazil. Upřeně se na ni podíval a na tváři se mu objevil odporný škleb, skoro ďábelský, a pak Lucka viděla… nebo se jí to jenom zdálo, jak se ten chlápek zvedá a točí se dokola, jako kdyby ho v tom dešti a mlze popadl nějaký vír, a jak mizí v tom otvoru v domě, ze kterého šla pára.

„Lucie!“ ozval se znovu táta a Lucie doběhla několika skoky k němu.

„Co je?“ zeptala se nevinně.

„Kdes byla?“

„Tady.“

„Kde tady?“

„Tady přece.“

Táta si ji změřil přísným pohledem.

„Kdybys byla tady, tak bych tě viděl,“ řekl a pokyvoval rozvážně hlavou a z očí mu lítaly vzteklé jiskřičky, které Lucka dobře znala a kterých se tak trochu bála.

„Taky jsi úplně mokrá, takže… to tě usvědčuje.“

„Já jsem tam viděla… veverku,“ řekla popravdě.

„Veverku? Tady?“

„Jo.“

„Nesmysl.“

Lucka se na něj podívala vyčítavě a naštvaně zároveň, protože původně mu chtěla říct všechno o té veverce i o tom chlapíkovi, co před chvílí zmizel, jenže teď se jí nechtělo už vůbec nic povídat, a tak sklopila hlavu, a táta dal zpátečku a už klidněji řekl: „Že bych tě přehlídl? Tam se tlačilo lidí u těch deštníků… Snad bys nebulela. Jeden deštník máme, podívej, můžem pokračovat v cestě. Tak jdem!“

Šli dál v dešti, nad hlavou deštník, a Lucka mlčela a několikrát ještě otočila hlavu, aby se koukla na ten dům, ze kterého šla pára, jenže byla mlha a lilo, takže stejně nebylo skoro nic vidět.

„Musíme si pospíšit,“ zabručel táta a lovil něco po kapsách. „Safra… nevíš, kam jsem si dal mobil?“

„To nevím.“

„Kam jsem si ho jenom mohl dát?“

„Já vím, že ses jednou díval, kolik je hodin,“ vzpomněla si Lucka.

„No jo, to je pravda,“ přisvědčil táta a hledal dál. „Podrž to, prosím tě,“ a podal Lucce krabici s botami a deštník. Lucka to všechno držela a táta hledal jak zběsilý po všech kapsách. A začínal být pěkně mokrý, protože deštník ho nemohl uchránit.

„Tak to je výborný. Já ztratil mobil. To snad není možný, tohleto, to se mi snad jen zdá, to je snad zlej sen…“

„Mně se chce na záchod,“ řekla Lucka.

„Teď? Teď se ti chce na záchod?“ Táta funěl, beze slova popadl deštník a krabici, Lucku chytl za ruku a zamířil si to naproti k McDonald’s. Motali se mezi žlutými taxíky a vypadalo to, že snad nepřejdou, ale nakonec byli na chodníku a Lucka upalovala na záchod.

Ten první byl obsazený, ale na druhém bylo naštěstí volno. Sotva usedla, zaslechla, že si vedle někdo zpívá: „Enžls enžls… thej stil flaj eraund as… enžls enžls thej epír vans or tvajs…“ Chvíli čekala, jestli někdo vyjde ven, ale nikdo nešel. Tak šla ona, umyla si ruce, otřela je do kalhot a vyběhla ven. Táta stál venku a ještě stále prohledával kapsy. 

„Nemám ho,“ řekl, když k němu došla, a bylo to definitivní.

Vzal ji za ruku a pokračovali v cestě ulicí Broadway.

„Tati…“

„No co je…“

„Co je to enžls enžls stil flaj eraund as?“

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků