Nádhera života působivě vypráví o umírání Franze Kafky a jeho poslední lásce

Už pouhou volbou svého románového hrdiny se německý spisovatel Michael Kumpfmüller odvážil vstoupit na nebezpečný literární terén. Jeho román Nádhera života vypráví totiž o Franzi Kafkovi tak, jak jej dosud neznáme, a Kumpfmüller zde boří tradiční mýtus éterického a věčně zasmušilého spisovatele.

Se stejnou mírou pozornosti se však Kumpfmüller věnuje také poslední ženě po Kafkově boku Doře Diamantové, která se jeho prostřednictvím dostává v literatuře vůbec poprvé ke slovu.

Nepravděpodobná pomoc

Dlouhá ignorance ze strany literárních kritiků pramenila zejména ze skutečnosti, že se Dora na rozdíl od Maxe Broda nevzpříčila Kafkově vůli a jeho mnohé písemnosti spálila. Ještě v roce 1930 označila Kafkovu tvorbu v příměru s jeho osobností jako "přinejmenším nedůležitou", a to právě navzdory Kafkovu neúnavnému propagátorovi a pozdějšímu interpretovi, Maxi Brodovi.

Franz Kafka si ve svém Deníku v roce 1921 poznamenal: "Je docela dobře myslitelné, že nádhera života leží kolem každého připravená vždy v celé své plnosti, avšak zastřená, v hloubce, neviditelná, velmi daleko. Ale leží tam, ne nepřátelská, ne vzpurná, ne hluchá. Je-li zavolána správným slovem, správným jménem, pak se dostaví. To je podstata kouzlení, které netvoří, ale přivolává."

O dva roky později, tedy necelé tři roky před smrtí, svoji "nádheru života" překvapivě nalézá. V lázních Müritz na pobřeží Baltského moře, kam během léta na pozvání sestry Elli uniká z nenáviděné Prahy a rodičovských pout.

Ačkoliv od ozdravného pobytu mnoho neočekává, nastává právě zde radikální zlom: do jeho života vstupuje pětadvacetiletá Židovka z východu Dora Diamantová, která pracuje v kuchyni zdejšího letního tábora pro chudé židovské děti. Nesmělé sbližování Kafky s touto "nepravděpodobnou pomocí", jak Doru nazývá v jednom ze svých dopisů Mileně Jesenské, se záhy mění na pevný vztah, během něhož se rodí smělé plány na společné soužití v Berlíně.

A Kafka, jehož dosud provázely četné omyly zásnub, svému slovu tentokrát překvapivě dostojí, přičemž vůbec poprvé zpřetrhá pouta k domovu a postaví se konečně na vlastní nohy. A právě tehdy je Kafka zřejmě nejšťastnější. Navzdory tomu, že jen stěží píše poslední tři povídky, žije v předtuše brzkého konce a v chudé domácnosti, na niž dopadá tíha inflace v Berlíně 20. let minulého století.

Kafka skrytý v podvědomí

Kumpfmüllerův inovátorský drobnohled odhaluje Doru nejen coby obětavou a milující pečovatelku, nýbrž také jako vzdělanou a rovnocennou partnerku, kterou byla Kafkovi do jeho posledních dní v rakouském sanatoriu Kierling. Krátkou romanci mezi dvěma protipóly, umírajícím spisovatelem a zdravou, silnou a soběstačnou Dorou, vykresluje Kumpfmüller s citem.

Střídá perspektivy obou hrdinů, polidšťuje je během popisů jejich pohybů a gest, přičemž tím současně zesiluje intimitu vyprávění, například scénami, v nichž Kafka s obdivem pročesává Dořiny vlasy. Ve stylu psaní se přitom nesnaží Kafku kopírovat, nýbrž nalézá vlastní jazyk a rytmus, aby v nich odrážel tempo příběhu.

Jak vysvětluje v rozhovorech, nechal se při četbě prostoupit Kafkovými texty, metaforami, obrazy i rytmy jeho jazyka. Ty opět posléze záhy potlačil, aby se jimi nechal během psaní podvědomě vést.

Bez příjmení

Tak jako v případě vyprávěcího stylu se Kumpfmüller pustil do promyšlené výstavby románu. Posledních jedenáct měsíců Kafkova života, tedy celkem 48 týdnů, autor vykresluje ve třech částech, nazvaných příznačně Přicházení (12 kapitol), Setrvání (2 x 12 kapitol) a Odcházení (12 kapitol), jejichž děj se line čtyřmi ročními obdobími.

Přicházení, provázené nejistotou obou protagonistů, se jasně odráží především v Dořině oslovování Kafky. Z počátečního "doktora" se během jejich milostného vztahu stane "Franz", přičemž Kumpfmüller ve svém textu naprosto upustil od uvedení spisovatelova příjmení.

Počet kapitol odráží tempo románu, přičemž prostřední díl Setrvání obsahuje jejich dvojnásobek, kterým se reflektuje zrychlení Kafkova a Dořina berlínského života, Kafkovy četnější záchvaty kašle, jejich stěhování z místa na místo kvůli nedostatku peněz.

Empatická fikce

Kumpfmüllerova hra s indiciemi svědčí o důkladné znalosti Kafkova díla i deníků, přestože právě mnohé písemnosti z tohoto období Kafka s Dorou zničili. Tyto "mezery" vyplnil Kumpfmüller pečlivě a empaticky fikcí, která věci někdy přímo pojmenovává, jinde se však vytváří až v mysli čtenáře.

V oceněném románu Virginie Despentesové cestu ukazuje cynická Hyena - čtěte ZDE

Syrový záznam proletářské reality psal Zábrana jako pětadvacetiletý dělník - čtěte ZDE

Nikdy však nesklouzne ke kýči, nepřirozenosti a přehlušení samotného literáta. Na konci působivé knihy nezbývá než doufat, že byly poslední měsíce Kafkova života obdobně šťastné. Možná se o tom budeme moci přesvědčit, pomine-li někdy v dohledné době takřka kafkovský spor o pozůstalost Maxe Broda, která obsahuje kolem sedmdesáti Dořiných dopisů Maxi Brodovi.

Nebo se nakonec kdesi objeví i pětatřicet Kafkových dopisů spolu s dvěma desítkami deníků, které Doře v roce 1933 zkonfiskovalo gestapo a jejichž stopu odhalila před čtyřmi lety v Polsku americká badatelka a jmenovkyně Dory Diamantové, Kathi Diamantová.

Michael Kumpfmüller
Nádhera života
(Přeložila Věra Koubová)
Mladá fronta 2012, 250 stran, 249 korun.