Liliana Lazarová

Země prokletých

2012, Jota, přeložila Veronika Dufková

 

Klenotem Slobozie byl nepochybně byzantsky klášter trůnící hluboko v údolí. Už při vstupu do vesnice mohl člověk v dálce rozeznat obrovskou věž, jejíž štíhlá silueta vévodila celé stavbě. Tento středověký donjon byl povýšen na městskou strážní věž s velkou zvonicí na špičce. Ve dne v noci ohlašoval neměnný hlahol zvonů svými kovově zbarvenými tóny jednotlivé hodiny.

To byl také jediný zvuk unikající z budovy, jež takto neustále lidem připomínala, že svým inkvizitorským pohledem sleduje každý jejich skutek i hnutí. Pokud se chtěl člověk dostat dovnitř, musel jít podél hradebních zdí až k velkému portálu, otevřenému v podloubí.

Masivní dřevěná brána uzavírala vchod. Spleť arkýřových balkonů, vinoucích se podél opevněných zdí, umožňovala mnichům obcházet klášter, aniž byli vidět zvenčí. Klášter Ducha svatého bděl nad Slobozií už více než pět set let. Vzdoroval všem útokům, kterým byla během svých pohnutých dějin ubohá Moldávie vystavena. Svatostánek statečně odolal náporu muslimských Turků, hrdě čelil polským katolíkům a dlouho snášel hrubé urážky od komunistických ateistů.

Opálově bílý opatský kostel zářil uprostřed klášterních budov. Se svojí střechou ve tvaru převrácené lodě vzbuzoval zvláštní dojem – jako kdyby se vznášel nad zemí. Letmé stíny řeholníků se objevovaly a hned zase mizely za kaplí. Zachumlaní do svých širokých černých klerik a s hlavou pokrytou závojem, jenž jim zčásti zahaloval obličej, připomínali mniši tiché přízraky, které se rády toulají mezi starými kameny. Nikdo nevěděl, kolik jich přesně bylo. Ostatně, o tomto společenství kolovaly ty nejrozmanitější zvěsti. Povídalo se, že nejednou tajně zmizel mladý muž poté, co ve vesnici přivedl dívku do jiného stavu.

Pokud si odmítl ženu vzít, byl přinucen vstoupit do kláštera a obléct si roucho. Však se také mnozí venkované přibližovali ke svatostánku bázlivě, někteří dokonce chodili raději velkou oklikou, aby nemuseli jít podél jeho zdí. Středem městečka tekla řeka Svatý pramen.

Téměř všechny domy stály podél jejího toku. Ve Slobozii nemělo význam rozlišovat sever a jih. Každý totiž určoval polohu svého obydlí podle Svatého pramene: ti, kteří k němu byli – v dolinách vyhloubených vlévajícími se potůčky – blízko, obývali údolí. Ostatní, žijící výše, bydleli na kopci. Více než cokoliv jiného utvářelo představivost vesničanů právě toto rozlišení mezi údolím a kopcem. Byli tady ti v údolí a ti na kopci.