Za sedm let se údajně vymění veškeré buňky lidského těla za nové. Na světě je po té době zcela nový člověk, který nemá fyzicky nic společného s tím, který žil před sedmi lety. Jediné, co obě tyto bytosti spojuje, je paměť.

Gao Xingjian, čínský dramatik, výtvarník a romanopisec žijící ve francouzské emigraci, se ve svém druhém - a zatím posledním - románu s názvem Bible osamělého člověka ptá, kdo je vůbec ten druhý tvor, ten člověk, kterým jsme kdysi bývali a který k nám neustále z té dávné minulosti promlouvá.

Bible osamělého člověka je osobní Xingjianův manuál pro to, jak přežít v dějinách - ať už jde o dějiny na osobní rovině v podobě vzpomínek, nebo na té kolektivní v podobě historie. Je to zároveň jedna z těch knih, jejichž téma určuje celý stavební plán díla. Na jednom místě se autor ptá: "A co tvé vzpomínky, jakou přesnost mají?" A hned si odpovídá: "Nijak na sebe nenavazují, vybavují se zásadně na přeskáčku. Vše vidíš v mlze a dýmu."

Podle tohoto rozvrhu jako by byl napsán celý román: děj se neodvíjí lineárně, rozsvěcuje se postupně jako jednotlivé čtvrti neznámého nočního města při pohledu z letadla, celá jeho struktura je patrná až na samém konci knihy. Nejde přitom o samoúčelnou postmoderní hříčku, román tvoří cosi jako nervovou síť, mapu paměti, ve které se občas náhodně zažehne určité spojení, které spustí kaskádu souvislostí, drobných vzpomínek, situací, zdánlivě dávno ztracených pod nánosy času.