Na obálce českého překladu románu Orhana Pamuka Muzeum nevinnosti je cigaretových špačků jen hrstka.

Stěny skutečného Muzea nevinnosti, které Pamuk přesně před rokem otevřel v Istanbulu, jsou však lemované více než čtyřmi tisíci vajgly, které tento nositel Nobelovy ceny za literaturu, profesor srovnávací literatury na newyorské Columbia University a dnes posledním dnem i host Festivalu spisovatelů Praha, osobně vybral. Stejně jako všechno harampádí, jímž se v muzeu snaží zachytit dobovou atmosféru svého rodného Istanbulu.

"Jde ale o doplněk. Román lze číst, aniž by člověk navštívil muzeum a naopak. Budování muzea ve mně vzkřísilo malíře, kterým jsem kdysi chtěl být," říká Pamuk v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

HN: Jak se z vás stal sběratel starých předmětů?

Všechny mé romány s výjimkou Sněhu se odehrávají v Istanbulu a bez výjimky všechny o městě svým způsobem vyprávějí. To jsem si ale prvních dvacet let své spisovatelské dráhy neuvědomoval, protože jsem se snažil psát o životě a lidské povaze, kterou v Istanbulu vnímám. V románu Muzeum nevinnosti se tyto prvky potkávají: nálady a stavy milenců, o nichž kniha vypráví, úzce souvisejí s jednotlivými částmi města.

Uvědomil jsem si, že Istanbul vnímám jako rejstřík vzpomínek. Stane se mi, že jsem zamilovaný, narazím na jezírko s průzračnou vodou či na překrásnou fontánu a do vzpomínky na ni vložím i to, jak jsem se tehdy cítil. Když se na totéž místo vrátím o mnoho let později, okamžitě si vybavím, v jakém jsem byl tehdy stavu.

I ve svých šedesáti letech mám takřka každou budovu a každé sousedství Istanbulu spojené s konkrétními vzpomínkami a tyto vzpomínky se svými citovými stavy.

HN: Takže cílem muzea je tyto vzpomínky uchovat?

Za největší dar považuji, že jsem měl možnost na vlastní oči pozorovat, jak se Istanbul s populací jednoho milionu za mého života čtrnáctkrát rozrostl. To je pro romanopisce zcela ojedinělý zážitek; například francouzský intelektuál v Paříži by musel žít dvě stě padesát let, aby mu město natolik vykypělo před očima.

Jiná věc je, že za posledních patnáct let se radikálně a mnohem rychleji mění městská kultura, jeho obyvatelé i problémy, s nimiž se potýkají. Istanbul mám zčásti zafixovaný tak, jak si jej pamatuji z dětství a jak jsem ho ostatně vylíčil ve stejnojmenném autobiografickém románu: jako lehce melancholické město s nulovými vyhlídkami na změnu, se zdeptanými obyvateli, kteří vědí, že je nečeká nic dobrého a že svůj život dožijí v chudobě.

Román nazvaný Muzeum nevinnosti, který lze číst, aniž byste skutečné muzeum navštívili, však vypráví o muži, který je posedlý láskou ke své nevlastní sestřenici, pročež začne sbírat vše, čeho se dívka dotkne. Takže jsem začal dělat totéž.