Pavol Rankov 

Matky 

2013, Host, přeložila Jana Faschingbauerová

Zuzana chodívala z rodné vesnice do Levoče jen málokdy. Město jí pokaždé znovu učarovalo svou starobylou krásou. Její ubohý život v Zálesné Porubě kontrastoval s krásnými městskými domy, které jako velké kamenné vzpomínky připomínaly honosný a slavný život levočských měšťanů minulých století.

Zuzanu občas napadlo, že se narodila do špatné doby. Nejlepší časy už pominuly, zůstaly po nich jen tyto krásné budovy, ale ani v nich už dnes nežijí vznešení a hrdí lidé, jak by se slušelo a patřilo. 

Městské velitelství Narodnovo komissariata vnutrennich děl obsadilo dům, ze kterého byl přímý výhled na rozlehlé obdélníkové náměstí a budovu minoritského kláštera. Zuzana stála ve druhém poschodí u okna a pozorovala čilý ruch na náměstí. Sovětští vojáci po něm přecházeli rázně, zatímco domácí chodili pomaleji, jakoby opatrněji. Chodba za jejími zády byla tichá a prázdná, jen občas někdo přešel z jedněch dveří do druhých.

Čekala tu už dobrou půlhodinu, ale nikdo si jí nevšímal. Možná dokonce zapomněli, že si ji sem nechali předvést. Důstojník, který s ní chtěl mluvit, možná musel odejít, odvolali ho k nějaké důležitější věci, a ona tu teď bude čekat až do večera, a potom bude muset jít sama nocí až do Zálesné Poruby. 

Nakonec se přece jen otevřely dveře na konci chodby. Objevila se v nich žena v civilu a ostře ji vyzvala: „Zuzana Lajukova, iditě sjuda! Bystro!“ 

„Jmenuju se Lauková, Zuzana Lauková,“ opravila ženu, která vcházela dovnitř vedle ní. 

Zuzana se ocitla ve velké místnosti. Její větší část byla přeplněná nábytkem nanošeným a naházeným bez ladu a skladu na hromadu. Pouze u dveří byla vytvořená provizorní kancelář s psacím stolem, naproti němu stály dvě židle. Na kraji stolu byla lampa, uprostřed psací stroj. Okolo ležely rozházené papíry. Mezi oknem a dveřmi byla malá kovová kamínka, vedle nich hromádka polen. V místnosti bylo přetopeno.