Woody Guthrie
Dům z hlíny
2014, Argo, přeložila Gita Zbavitelová
Vítr na horních pláních hvízdal osamělou píseň a hnal ji přes stébla suché vysoké trávy. Nepřipevněné věci vlály ve větru, ale prach se držel při zemi.
Byl jasný den. Modré nebe. Jen několik naducaných bělavých bouřkových mraků vleklo přes ztvrdlou pláň Cap Rocku své stíny jako tmavé plachty. Cap Rock je ten velký a vysoký zkroucený útes z vápence, pískovce, mramoru a křemene, který odděluje dolní západní texaské pláně od těch horních v úzkém pruhu země na severu.
Kaňony, vyschlé řeky, písčitá koryta potoků, prolákliny a rokle, které se na útes Cap Rocku napojily, jsou pohřebištěm dávných indiánských civilizací, kde létají a učí se létat hejna netopýrů s křídly jako z kůže, kde vysychají obří kosti a zuby a nocují, hnízdí a vyvádějí mladé velcí hnědí orli bělohlaví.
Doupata chřestýšů, ještěrek, škorpionů, pavouků, zajíců a divokých králíků a mravenci, černí motýli, ropušníci a bodavé vichry i roční doby. To všechno se zrodilo z útesu Cap Rocku a žilo a hýbalo se to i se seschlými kostrami prvních osadníků všech barev. Svět blízko slunce, ještě blíž větru, průtržím mračen, záplavám, mazlavému blátu, suché a prašné věci, které v tomto světě ztrácejí půdu pod nohama a létají, valí se a přeskakují drátěné ploty, jako třeba laskavec, a své poslední pozemské skoky dělají v severním vichru, nahoru a dolů, pryč z horních severních plání a dolů na ty písčitější bavlníkové, které se začínají rýsovat západně od Clarendonu.
Svět velkých kamenných domů o dvanácti místnostech, dřevěných o deseti místnostech, i svět chatrčí. Je tu víc hroutících se ztrouchnivělých chatrčí než těch pěknějších dřevěných domků a ty chatrče vzhlížejí k těm větším domům a proklínají je, skučí, pláčou a ptají se, proč musí trouchnivět ve špíně, bolesti a chudobě a taky proč odumírá půda a umírají rodiny.
Mezi domky, chatrčemi a velkými domy propukají všechny možné boje. Platí to ve městě, kde se domy o sebe opírají, i na farmách a rančích, kde vítr dovádí vysoko, široko a hezky a domy leží daleko od sebe. A ten vítr fičí tam všude. Lidé pracují do úmoru, když vítr fičí, a ještě víc se hádají, když vítr fičí. Takové je lůno kaňonu, lepkavé koryto, rovný kavalec na zemi, kde se ten vítr zrodil.
Kamenitá půda v okolí útesu Cap Rock je většinou ohlazená sebevražednými věcmi, které přes ni létají. Samotný útes, kaňony, které k němu vedou, jsou břehy z hlíny a vrstev písku, usazenin štěrku a křemínků, pískovce a sopečné směsice vyschlé lávy. Tu a tam má útes paruku z prérijní trávy, která odláká bizony, antilopy nebo dobytek o kus dál, kde jim uklouzne pod nohama a pošle dolů z útesu další krvavé maso mouchám a krkavcům, další chod potravy pro bílé tesáky kojotů, vlků, vačic, mývalů a skunků.
Děda Hamlin vyhloubil pro svou ženu přístřeší v zemi, aby ji ochránil před počasím i muži. Vyhloubil je tři čtvrtě kilometru od kraje útesu Cap Rock. Miloval Dellu stejně jako svou zemi. Vychoval v té zemljance pět chlapců a děvčat. Potom si několik metrů od sklepa postavili žlutý dům s šesti místnostmi. A v tomhle žlutém domě s šesti místnostmi se narodily další čtyři děti.
Všechny své děti vzal na několik výletů na kraj útesu, kde ukázal na nebe a řekl: „Ty dva starý orlové, co támdle lítaj a kroužej, tam takle kroužili to samý ráno, co sem začal kopat tu naši podzemní díru, takže se nikam neštvěte a nebojte se, páč tyndlencty dva orlové sou s náma od kolíbky až do hrobu, a je fuk, děcka, jaká rána vás potká a co se vám přihodí.“
A babka Della Hamlinová jim řekla: „Vemte si každej kousek hlíny. Vemte si ho s sebou a pak se perte. Perte se vo něj. Dřevo shnije, dřevo se rozpadne. V týhle zemi nemá cenu držet se ničeho, co je ze dřeva. Todle neni země stromů. Neni to ani země křoví. Na tomdle kousku země se nedá prát za nic, co je ze dřeva, páč vítr a slunce a počasí sou tu pro dřevo móc drsný. Tady nic nevybojujete, když nestojíte voběma nohama na zemi a neperete se za to, co je z hlíny.“
A když šli po cestě, která vedla od Cap Rocku k nim domů, říkala jim: „Nejvíc mně dycky bylo líto, že sme ten barák nepostavili z hlíny, ale ze dřeva. Naše stará díra byla z hlíny a přežila už stovku dřevěnejch baráků.“
Děti se jedno po druhém oženily a vdaly a odstěhovaly se. Babka a děda Hamlinovi mohli stát na verandě svého starého domu a vidět sedm domů svých synů a dcer. Dvě děti z plání odešly.
Jeden syn se odstěhoval do Kalifornie a začal pěstovat vlašské ořechy.
Dcera se přestěhovala do Joplinu k horníkovi z měděných a zinkových dolů.
Della se vždycky na verandě houpala v křesle a říkala: „Nejvíc mě bolí duše i tělo, když vidím, jak ty moje děcka bydlej ve starejch barabiznách ze dřeva.“ A děda bafal z dýmky, díval se, jak zapadá slunce, a povídal: „Dyť se vo ně neboj, Del, dělaj, jak nejlíp uměj. Neviděj přece třicet let dopředu.“
Tike Hamlin se ve skutečnosti jmenoval Arthur. Della s dědou mu v den, kdy se narodil, řekli Malej Tyke, což v místním nářečí znamená něco jako prcek nebo uličník, a od té doby z něj byl Tike Hamlin. Jméno Arthur zmrzlo jako dlouhý rampouch a roztálo na slunci, zmizelo a upadlo v zapomnění, a ani jeho vlastní táta s mámou na Arthura nikdy nepomysleli, snad jen když museli podepsat nějaký oficiální papír nebo tak něco.
Tike byl jediný příslušník Hamlinova klanu, který se na vrcholu Cap Rocku nenarodil. Ve vyschlém řečišti kaňonu byla malá podlouhlá chatrč se dvěma místnostmi, před kterou kousek od prahu jeho máma zasadila několik větviček keře plané žluté slivoně. Vyhrabávala její kořínky a žvýkala je a těmi rozžvýkanými klacíky si čistila zuby.
Chatrč se časem tak zbortila, že se máma začala bát hadů, ještěrek, much, brouků, komárů a vyjících kojotů, a tak dlouho se s mužem hádala, až postavil dům s pěti místnostmi na novém dvěstěpadesátihektarovém poli půldruhého kilometru vzdušnou čarou na sever od staré díry dědy Hamlina.
Tike byl středně vysoký, středně moudrý a středně nevzdělaný. Moudrý byl v boji s počasím a v obdělávání půdy, věděl, jak na muže, ženy a zvířata a na všechny ostatní věci v přírodě, poznal, kdy se blíží vánice, průtrž mračen, období sucha a změna větru, věděl, jak si udělat přátele a jak bojovat proti nepříteli.
Nevzdělaný byl ve věcech školních. Byl šlachovitý, energický a svědomitý. Na břichu neměl žádný tuk navíc, protože ho spaloval rychleji, než mu stačil růst. Měřil sto sedmdesát centimetrů, byl ramenatý, ale hrbil se, měl pevné svaly a kosti a dobré plíce, ale určitý sklon k lenosti. Patřil k usměvavému, přátelskému, bezstarostnému a dobrosrdečnému typu lidí, ale stejně tak se usmíval, i když někoho nesnášel, a tentýž úsměv měl na tváři, když vyhrál i prohrál rvačku.
Když byl Tike malý, kvůli všemu se pral, měl věčně roztrhané šaty a chodil domů pořezaný a plný modřin. Teď už mu ale bylo třiatřicet a byl ženatý; jeho žena Ella May ho odnaučila rvát se a ničit si šaty za pět dolarů, ledaže k tomu měl důvod nejmíň za deset dolarů.
Pracovitost na něj přicházela v určitých záchvatech, střídaných obdobími lenivého snění, které mu napravovalo unavené svaly. Byl to snílek se zasněnou krajinou kolem sebe a muž plný nápadů a představ tak velkých, tak četných, tak divokých a tak uspořádaných jako hvězdy za velké tmavé noci.
Ruce měl velké, uzlovité a s velkými kostmi a pleť jako vydělanou kůži a svých třiatřicet let slaného potu měl vepsaných ve vráskách a žilách. Jeho ruce byly plné jizev, starých ran, mozolů a stop po říznutí, popáleninách a puchýřích, které s sebou nesou výhry i prohry a nošení těžkých břemen.
Elle May bylo třiatřicet jako Tikeovi. Byla malá, zdravá jako řípa, pevná v chůzi a rychlá v práci. Byla hbitá a pohybovala se svižně a neustále. Černé vlasy jí sahaly až pod ramena a kůži měla ošlehanou. Dvakrát až třikrát denně budila Tikea ze snění a s plísněním ho hnala do práce. Jako by byla z těsta, z kterého je sám pohyb. Ztělesněná energie řítící se do práce. Zemská síla fungující jen pro Elliny účely. Obě ruce ji bolely a pálily a s rozechvělou bolestí mířily tam, kde bylo třeba něco udělat.
Tike běžel od poštovní schránky a mával hnědou obálkou: „Je tu! Už přišel! Heléééé! Hej! Elly Mayyyy!“ Když se vřítil na dvorek, podrážky mu podklouzly na ztvrdlé zemi. „Paninko!“
Země kolem domku byla tak udusaná, až byla úplně hladká, ušlapaná a zpevněná deštěm a ještě víc mýdlovou vodou z nádobí a praní, která se sem vylévala z kádí a kýblů. Špínu dvorku pokrýval bělavý mýdelnatý voskový povlak, který se místy vsákl do země až do hloubky několika centimetrů.
Když Ella May vlekla přes dvůr dvě těžké prázdné osmdesátilitrové konve na smetanu, udeřil ji do nosu ostrý zápach kyselin a louhů.
„Fujtajbl,“ zamračila se do slunce, pak přes konve na Tikea a potom směrem k domku. „To je ale smrdutá díra.“
„Hele!“ Tike jí dal do ruky obálku. „Dlouho už smrdět nebude.“
„To jako proč? Co se tak rychle změní, co?“ Pohlédla na dopis. „Chm. Americký ministerstvo zemědělství. Hm. Tak jo. Musíme ještě donést čtyři konve. Vymejvám je.“
„Koukni se dovnitř.“ Šel za ní až ke dveřím a položil jí bradu na rameno. „Do toho dopisu.“
„Hele, popadni ty konve, chlape, a pojď.“
„Tak se koukni na ten dopis!“
„Nevykašlu se na práci kvůli blbýmu dopisu, zvlášť od nějakýho ministerstva zemědělství. Navíc mám mokrý ruce. Seber ty dvě konve a pomoz mi je postavit na tu starou lavici u kuchyňskýho okna.“
„Kuchyňskýho vokna? Dyť žádnou kuchyň nemáme.“ Tike popadl obě konve za držadla a nesl je vedle Elly May „Kuchyňskýho vokna. Pěkná hovadina.“
„Dělám, že todle je moje kuchyň.“ Sklonila se pod tíhou konví.
„Takhle k ní asi máme v životě nejblíž.“ V hlase jí zazněl náznak povzdechu unaveného smutku. Její slova odezněla a bylo slyšet jen šoupání podrážek na udusané zemi a nad tím vším všudypřítomný hukot větru. Fíííí.
„Těžký, co, paninko?“ Usmál se vedle ní a nespouštěl oči z dopisu v kapse její zástěry.
Zvedl se tak silný poryv větru, že jí nadzdvihl šaty nad kolena. „Přestaň na mě tak civět, samče.“
„Ha, ha.“
„Vidíš přece, že mám plný ruce těch pitomejch konví. Nemůžu za to, nemůžu si tu sukni narovnat.“
„Na kukačku, na kukačku,“ povykoval na celé kolo, když mu vítr ukázal nahotu jejích stehen.
„Ty starej prasáku.“
„Kravičky, koníčci, pejsci a prasátka, poďte na kukačku!“
„Prasáku jeden, sprostej seš!“
„Tadydá, poďte, psiska! Puťa puťa, slepičky, kočičky, mňau mňau! Foukej, foukej, větříčku! Já se voženim, a vona by mi ani neukázala nohy! Zafoukej pořádně!“ Dloubnul jí pravým loktem do levého ňadra.
„Tikeu!“
„Foukej!“
„Tikeu, nech toho! Ty jsi přece magor! Cvoku jeden!“
„Foukej!“
S rachotem zvedl konve na lavici. Pak zdvořile sáhl po jejích a chtěl jí je vzít, ale ona se mu vykroutila.
„Seš fakt nemrava. Myslíš jen na to jedno. Seš ten nejprotivnější, nejsprostější chlap na nic, jakýho jsem si mohla vzít! Takhle na mě civět. Dělat si ze mě takovýhle šoufky! Seš protivnej prasák! Nech toho! Postavím si tam ty konve sama!“ A konve zvedla.
„Paninko!“ Ďábelsky se zašklebil.
„Nech toho! Žádná paninko!“ Náznak úsměvu ve tváři se jí změnil v procítěný, ale jemný výraz bolesti, která byla hlubšího data, bolesti, která byla větší, než aby ji dokázala skrýt. „Celej tenhle barák je jako tahle rozvrzaná lavice. I tahle síť v okně za chvilku seschne a všechno to spadne.“
„Jen ať fouká!“ zopakoval s kamenným výrazem Tike.
„Dřevo v tomhle okně je tak shnilý, že už neudrží ani hřebík.“ Najednou jí do očí vhrkly slzy a Ella May se kousla do rtu a vzlykla:
„Zkoušela jsem to líp připevnit, aby sem nelítaly ty pitomý mouchy, ale lezly sem dál, páč to dřevo je tak shnilý, že z něj hřebíky do dvaceti minut vypadaly.“
Tike na okamžik zesmutněl, ale než k němu obrátila pohled, plácl se hřbetem dlaně přes tvář, což ho vždycky přimělo k úsměvu, ať chtěl, nebo nechtěl. „No tak je shnilý, paninko.“
Dal si ruce v bok, ustoupil o krok dozadu a přejel pohledem dům. „Řek bych, že má právo bejt shnilý, když chce bejt shnilý, paninko. Hrom do police, svatá dobroto! Copak nevíš, kolik děcek už tadle stará bouda vypiplala? Ať mi hnáty zchromnou a zkřiví se, ať se mi záda vohnou a prohnou a zlomí, jestli dokážu stát na jednom fleku jako tadle chatrč a dvaapadesát let k tomu! No tak shnije! Ať si shnije! Shnij! Klidně spadni! Nakloň se a rozpadni se, ty stará prochcaná barabizno! Spadni!“
Hlas se mu z žertovného tónu změnil v hrozivý vztek. „Zhebni! Spadni! Shnij!“
„Nenávidím ji.“ Ustoupila dozadu a přiblížila se k němu. „Makám jak šílená, dřu si ruce a prsty až na kost, ale uklidit tu nedokážu, Tikeu. Je tu den ode dne větší špína.“
Tike ji políbil na šíji a při tom se dotkl její bradavky a vzal do zubů jednu její zlatou náušnici. Prsty jí hladil prsa, pak břicho a potom jí z kapsy zástěry vytáhl dopis. „Co dybysme si přečetli ten dopis?“
„Cože? Radši se koukni na ty prohnilý prkna na podlaze, je na nich úplně vidět, jak hnijou a každej den se rozpadají.“
Napřímila se a přitiskla se mu na sponu pásku.
Tike ji objal a jemně jí stiskl prsa. Bradu jí položil na pravé rameno a vdechoval vůni její šíje a vlasů. Tak tam stáli a dívali se na dopis.
„Ministerstvo zemědělství,“ četla na obálce Ella May.
„M-hm.“
„No tohle – knížka! Tak se kouknem, o čem je – Farmářský věstník číslo sedmnáct set dvacet. Aha.“
„Ano, paní.“
„Využití nepálených cihel sušených na slunci k výstavbě farem.“
Skrz slzy jí probleskl úsměv.
„Přesně tak, paninko.“ Stiskl jí prsa ještě víc.
„Tady je obrázek domu z těch cihel. Je nahozenej pěkným barevným štukem. To je hezký. A tady jsou různý nákresy a grafy, který o tom říkají snad všecko, co se dá.“
„Vo tom, jak ho postavit vod sklepa až po střechu. Chce to jen pořádně zabrat a pohnout zadkem,“ povídá Tike. A pak se mu na tváři rozlil úsměv: „Celej pěťák mě ta knížka stála!“
„Vepřovice neboli nepálená cihla. K výstavbě farem.“ Zalistovala stránkami a tu a tam něco přečetla: „Žáruvzdorné. Nerosí se. Nevyžadují odborné znalosti. Odolné proti větru. Nemohou je zničit termiti.“
„Jupííí!“
„V domě je za chladného počasí teplo a v horku chládek. Snadno se větrá i uklízí. Z hlíny jsou postaveny některé z nejstarších domů v této zemi.“ Zahleděla se na obrázek úhledného domku mezi květinami na titulní straně publikace.
„To je moc pěkný, fakt moc pěkný. Jenže.“
„Jaký jenže?“ vyhrkl rozladěně. „Jenže co?“
„Jenže. Jenom jedno nebo dvě jenže.“ Našpulila rty a sklopila zrak k zemi. „Vidíš támhleto, tu půdu pod svejma nohama?“
„Jasně,“ pohlédl Tike na zem. „Vidim. A co má bejt?“
„To je to jenže.“
„To jenže? Jaký jenže? Žádný jenže tadle knížka nemá. To je knížka vod americký vlády a tajdle má vod ní i razítko, v tom levým rohu dole! Co je s tou půdou? Je tvrdá jak ta vepřovice!“
„Jenže, jenže, jenže. Akorát že tahle půda náhodou není tvoje.“ Dala si záležet, aby to vyslovila zřetelně a pomalu. Hlas jí zněl suše a chraptivě, nervózně. „Jasný, páníčku?“
Tike si protřel oko, pak si promnul čelo, pročísl vlasy a přejel rukou po šíji. Prsty se zatahal za ušní lalůček a řekl: „No, to je problém.“
„Dům...“ pozvedla hlas, „z hlíny.“
Tike jenom poslouchal. Měl tak stažené hrdlo, že z něj nevycházela žádná slova. „Dům z hlíny. Ale ani špetka hlíny, na který by ho člověk postavil.“
Ella May šoupla podrážkou po zemi a zachvěla se. „Jo, jo,“ řekla, jako by si dělala legraci z nich obou, z celé farmy, jako by se posmívala starému chlívu, ostouzela železnou nádrž na vodu a žertovala o všech domech v dohledu.
„Jjjjjjo. Mohli bysme si postavit krááásnej domek z hlíny, jen kdybysme sehnali kousek půdy. Jenže. No jo. Jenže je tu menší zádrhel.“
