Hovězí je vrženo. Haklova kniha představuje generační román v polaroidech

Asi by bylo nošením dříví do lesa připomínat, že letošní laureát ceny Magnesia Litera Emil Hakl je naprosto výsostným stylistou, jedním z nejlepších, které dnešní česká literatura má. A že je také nedostižným pozorovatelem a snímačem nejjemnějších nuancí lidských situací a mělčin všednodenního hovoru. Je miláčkem kritiky i čtenářů.

Jestliže je jeho hrdinům něco vyčítáno, pak je to jakási pasivita, v níž většinu doby prodlévají. Jako kdyby měla literární postava kmitat po stránkách jako motorová myš. Copak snad nežijeme v Česku? Copak právě takoví nejsou přímo ze života?

Haklova novinka Hovězí kostky by mohla být popsána jako "generační povídková sbírka". Vypravěč má silné autobiografické rysy, ale zároveň podává poměrně přesný náhled celé jedné generace.

Generace, která si z období komunismu odnesla nechuť se někde příliš angažovat, která si uměla užít rozdováděná devadesátá léta, ocitla se v pasti svobody volných vztahů, je inteligentní, ale nehoní se za kariérou a vnímá okolní svět jako absurdní divadlo, jemuž je záhodno se nad sklenkou ušklíbat.