Kdyby Dorota Masłowská zase sypala vulgarity a pošahané sociokomentáře zrovna tak jako ve své proslavené prvotině Červená a bílá, již napsala v osmnácti, bylo by to na jednu stranu skvělé.

Znovu se nořit do komických, levičáctvím nasáklých řečí. Znovu se kochat vodopády uštěpačnosti a být přitom rád, že se jeden mohl setkat s touhle nabroušenou chytrou holkou a zůstat v suchu, v závětří její knihy. Jenomže nakonec by muselo přijít zklamání, pachuť z opakování.

Masłowská je sobě i své punkerské pověsti nejvěrnější právě tím, že se proměnila. Přemýšlí o své současnosti stále intenzivně, její břitkost jen přesedlala na ochočenějšího koně.

Místo hospodských existencí, které trápí blbej systém a narkotikové dojezdy, a všehoschopných neurotických postaviček showbyznysu druhého románu (psaného ve verších) Královnina šavle "zapřáhla" teď single třicátnice, vyznávající jógu a nakupování.

Ale srovnání s Deníkem Bridget Jonesové, které stojí na záložce knihy Zabila jsem naše kočky, drahá, je spíš marketingovým trikem nakladatele. Tak daleko Masłowská v učesávání svého stylu a hlavně obsahu nedošla. Možná že si dokonce z autorů kultovních sérií o sebekritických single ženách, které si užívají velkoměstských radovánek, dělá legraci.

Její hrdinky například holdují spíš antimódě: "Vyhýbala se bavlně, džínám a dalším projevům textilních banalit, zvláštní úctu chovala k oslnivým kreacím, jejichž operní krajky se jí na rozlehlém poprsí dmuly jako hasičská pěna."