Má-li být poezie nečekaná, vytrhávající ze všednosti, nemusí to být v českém literárním prostředí roku 2014 zrovna jen poezie nejčerstvější, ještě neetablovaná, nekatalogizovaná. Může to být i objevná archeologie z první poloviny dvacátého století, znějící uprostřed vší dnešní poetické produkce najednou jinak a dráždivě.

Přesně to je poezie z knihy Koncert samoty Maurice Blancharda.

Najednou se objeví výbor z díla básníka, kterého v Česku nikdo nezná, a přitom ho třeba kapitán surrealismu André Breton považoval za jednoho z nejlepších ze své generace.

A to se francouzský autor Blanchard (1890–1960) surrealismu sice obdivoval, a jak se vyjádřil, po přečtení Éluardovy sbírky v roce 1927 začal uvažovat i o vlastním psaní, jinak se ale k surrealistům do party nikdy nedal. Možná pro něho platilo to, co Samuel Beckett kdysi vyjádřil suchým sdělením: "Nerad zpívám ve sboru."

A tak Blanchard zůstal celý život nezávislý, přestože evidentně ovlivněný na jedné straně prokletými básníky, především Rimbaudem, na druhé straně tvořící pod nadreálným heslem Všechnu moc imaginaci.