Jakub Dotlačil: Jiné životy Hynka Harra

Ten večer, kdy se nakláněl nad dírou vysekanou v ledě, si Svatav poprvé v životě uvědomil, že je starý, že je vlastně mnohem starší, než si namlouvá. V díře se objevily první ryby, ale on je nezačal chytat. Místo toho myslel na smrt. Na to, že jestli okamžitě něco neudělá, utečou mu zbývající dny stejně prázdně, jako mu utekly ty předchozí, a nakonec ho tady jednoho rána najdou zmrzlého, jeho obličej bude přilepený k ledu, jeho šaty nasáklé vodou, jeho oči zalepené sněhem, a oni nebudou schopni říct nic víc, než že ho je škoda. Klekl si na led. Sekera, vlasce, pár stearinových svíček. Vše, co přinesl, zabalil. Pak vzal prut a vydal se domů.

Jeho rodina spala a on, aby nikoho nevzbudil, zůstal v krámě v přízemí. Tam se postavil za pult a třikrát začal psát vysvětlující dopis na rozloučenou, aby třikrát zjistil, že nejde napsat. Nakonec to vzdal, všechny pokusy roztrhal, popadl to nejnutnější a bez vysvětlení zmizel do lednové noci.

Druhý den našla roztrhané zbytky dopisů jeho žena. Uhladila je a vyrovnala vedle sebe, a potom četla slova jako „prázdnota“ anebo „začátek“ anebo „touha“ anebo „nespokojenost“, slova, která vedle vah v malém krámě za studeného sobotního rána nedávala smysl. A protože tu noc měl spát Svatav sám v komoře za obchodem, kde zatím nebyla, nespojila si ta slova s jeho zmizením, jen usoudila, že si někdo nejspíš vypisoval věty z románu a už je nepotřebuje, a smetla papíry do kamen. Hned nato vzbudila děti a služku a odemkla krám, aniž by tušila, že ve stejném okamžiku běží Svatav po poli, boty má ztěžklé sněhem a hlínou, a aby se nevzdal, každým krokem si opakuje: utíkám do světa, ze kterého není návratu.

Vrátil se za dva dny. Bylo mu zima, stýskalo se mu po dětech, ženě a vyhřáté posteli a v novinách nesl zabalenou štiku. Ženy se zeptal, jestli by na všechno mohla zapomenout, protože sice neví, co ho to popadlo, na druhou stranu ale ví, že už ho to nikdy nepopadne. Jeho žena byla praktická. Měla právo se zlobit, ale věděla, že by taková zlost nevedla k ničemu, leda jen k tomu, že by se Svatav mrzel a vyhodil ulovenou štiku oknem ven. A protože štiky byla škoda, odpustila mu.

„Děkuji ti,“ řekl Svatav.

Pak ji políbil, nechal štiku naložit do soli a slíbil, že už bude doma šťastný, takže nebude žádný důvod utíkat.

Znovu utekl za rok. A potom zase za rok a zase za rok. A utíkal by asi až dodnes, kdyby ho jednoho zimního rána lidé nenašli na řece zmrzlého. Jeho obličej byl přilepený k ledu a jeho šaty nasáklé vodou.

„Aspoň to nebyla trapná smrt,“ řekli, protože nevěděli, co jiného říct.

Ale když led rozehřáli a otočili Svatava na záda, usmíval se a jeho oči byly otevřené, jako by v posledním okamžiku něco zahlédl, něco, co ho konečně dokázalo potěšit. A někteří zašeptali, že ho je škoda.

Svatavův třetí syn, Hynek, měl nakročeno do stejného života jako otec. Narodil se na konci třicátých let, v době, která toho tolik slibovala, jak Svatav nikdy nezapomněl Hynkovi připomenout. Potom ve čtyřicátém osmém přišla revoluce a ve čtyřicátém devátém porevoluční kocovina. Rodiče se rozhodli, že Hynek nesmí nikdy zažít takovou prohru, jakou zažil jejich národ, a jako nejlepší příprava pro spokojený život jim přišlo studium. Hynek byl poslán do Prahy. Nejdřív na gymnasium, pak na universitu.

V posledním ročníku gymnasia se v tanečních U Zlatého melounu zamiloval. Ne do osoby, s kterou byl v páru, protože tou byl o hlavu menší spolužák Jaroslav Kropáček. Taneční mistr je tehdy dal dohromady kvůli nedostatku děvčat. A tak Hynek vedl poďobaného Kropáčka do trojdobého rytmu valčíku z jednoho konce sálu na druhý a najednou přes hlavu mrňavého spolužáka zaregistroval krásné děvče. Usmál se. Jeho úsměv zůstal neopětován. Ale on se nevzdal a vyrazil v rytmu valčíku směrem k neznámé krasavici.

„Prosím tě, kam mě to cpeš?“ vydralo se mu z okolí prsou, tam odněkud, kde byla Kropáčkova hlava.

„Znáš ji?“

Kropáček otočil hlavu.

„Snad jo,“ řekl, „jo, jo, ta je vod Fríbla. Úředník, fůra monajzů, na Starym Městě maj prej dvojpatrovej byt. Tam nemáš šanci. Zamilovanej?“

„Jak se jmenuje?“

„Anna. I když, úplně jistě to nevim.“

Což Kropáček skutečně úplně jistě nevěděl, protože ve stejném momentě se k dívce naklonil její tanečník a oslovil ji „Luiso“.

„Anna Fríblová. Tak krásné jméno,“ vydechl extaticky Hynek.

„Všimla jste si těch gymnasistů, co na vás tak čumí?“ zeptal se Luisy tanečník.

„Ale jistě. Který z těch dvou, myslíte, je do mě zamilovaný? Ten malý poďobaný? Nebo ten větší, co na mě vejrá a ani si nevšiml, že své partnerce šlape na palce?“

Společník se uchechtl, hudba dohrála, Hynek narazil s Kropáčkem do stěny a Kropáček zavyl bolestí.

Zbytek večera Hynek strávil promýšlením, jak se s dívkou seznámit. Protože ho nic nenapadlo, a nic ho nenapadlo ani následující večery, přesunulo se seznámení s Luisou do snění. Zatímco chodil do školy, seděl ve škole, procházel se v parku, on a Luisa se setkávali, zamilovávali se, dokonce se i líbali. Jeho milenka zůstala přitom natolik nereálná, že ani nikdy nedostala správné jméno. Pro Hynka zůstala Annou. Snil o ní tak dlouho, že v době, kdy se s ní odvážil promluvit a konečně aspoň zjistil, že to žádná Anna není, byla už provdaná, nad horním rtem se jí místo chřípí rýsovaly vousy a netančila, protože její břicho bylo nafouknuté dvojčaty.

U druhého objektu svého zájmu už Hynek postupoval praktičtěji. Potkal ji na plese a její jméno bylo téměř navlas stejné jako jméno předchozí lásky, jen trochu fádnější: Líza. Ale v téhle době už Hynek nebyl žádný gymnasista. Byl to student filosofické fakulty. Když se zamiloval, věděl, že, jak už přírodní zákony fungují, ve stejném okamžiku se do Lízy zamilovalo nejméně tucet dalších mládenců a že je neporazí jinak než rozhodností. Na ten večer u ní neměl zamluvený žádný tanec, ale s jiným tanečníkem si ho vyměnil. Tančili čtverylku. Po čtverylce s ní korzoval kolem sálu.

„Jakpak se jmenujete? Víte, že jsem si vás nikdy dříve nevšiml?“ řekl Hynek.

„A víte, že já jsem si vás už dávno všimla?“

Z dalšího plesu už ji doprovázel domů. Byl zamilovaný a nejradši by udělal něco bláznivého, například si klekl uprostřed Václavského náměstí anebo vyhodil do povětří hůl a začal zpívat, ale v nespoutanosti mu vadila jedna maličkost: že šli pod dohledem Líziny mámy. Stoupali tedy všichni tři nahoru směrem k sadům a Hynek se snažil udržet konverzaci s matinkou o životě v Praze, říkal například:

„Rourovod, o tom jsem ještě neslyšel.“ Nebo: „Souhlasím s vámi, i když já před citrusovými plody dávám přece jen přednost ananasu, který jsem si jednou koupil u Švertásků.“

Ale ve skutečnosti ho nezajímal ani rourovod, ani citrusové plody, ani ananas, dokonce ani Švertáskovi, jenom Líza, s kterou by byl nejradši sám.

Na další schůzce byli opět hlídáni Lízinou matkou a opět pochodovali Prahou, ale tentokrát byl Hynek lépe připravený. Když nastala krátká pauza v konverzaci, promluvil o básních Karla Hynka Máchy. Čekal, že se Líza přidá, že se chytne romantických veršů, že něco řekne, cokoliv, co jim poskytne tajný kód, místo úkrytu před rodičovskou kontrolou. Místo Lízy se ale ozvala maminka:

„Čechové jsou národ dobrý!

Nešťastný, jenž v nouzi lká,

nechť se k Čechovi obrátí,

ten mu rychlou pomoc dá;

byť i Čecha nepřítelem,

nešetří Čech jeho vin.

Čechové jsou národ dobrý,

a Ty Čechů věrný syn!“

Zadeklamovala někde mezi Ferdinandovou a Vodičkovou ulicí a hned dodala:

„Tuhle jsem měla nejraději. Když jsem ji přepisovala do památníčku, srdce mně při ní tlouklo přesně jako staroměstské hodiny… tedy, kdyby staroměstské hodiny tloukly přesně. Ještě teď ji sobě občas vytáhnu ze šuplete.“

Pak přidala kus první části Máje a Srdci mému.

„A co vy, pane? Dokázal byste nějakou píseň takhle zadeklamovat?“

Hynek se přiznal, že nedokázal. Jenomže to mu už bylo málo platné, protože Lízina matka nabyla přesvědčení, že našla spřízněnou duši a že se takového nálezu nesmí vzdát. Vyměnila si se svou dcerou místo tak, aby byla blíže romantikovi, a začala se vyptávat. Jaké další básníky má rád? Co říká na Bolestínského? A Nebeského? Taky miluje Hálka?

Hynek se snažil zachytit Lízin pohled, ale ten byl skrytý za kloboukem a velkou upovídanou hlavou matky. A tak se díval do dlažby a s přestávkami a docela potichu odpovídal a nevěděl, co cítit. Styděl se, že o něčem takovém, jako je poezie, mluví se starou dámou. A jak o té poezii mluvil! Bál se říct, co má doopravdy rád, a z poezie se rázem stalo něco, co vždycky nesnášel: bezzubé téma pro konverzaci.

Když došli před dveře jejich domu, Lízina matka se postavila do pozoru a na rozloučenou zarecitovala z Kollára. Natočená přitom nebyla k Hynkovi ani ke své dceři, ale pryč, do ulice, jako by k ní odtamtud přicházel velký slovanský básník.

„Tu jsem měla taky ráda. A pak ještě…“

„To byla krása,“ řekl Hynek. „Ale já už opravdu budu muset jít. Slíbil jsem hausmistrovi, že do půlnoci přijdu.“

„To budete musit sobě ale pospíšit! V tom případě už jen na rozloučenou…“

„Já opravdu musím,“ řekl Hynek.

„Tak,“ řekla Lízina matka a otočila se k němu. Na zdi domu hořely plynové lampy a Hynek se vyděsil, že má matka nezvykle rudé tváře, tak rudé, jako by se užuž chystala brečet. Zazmatkoval. Udělal přesně to, o čem byl ještě před chvílí přesvědčený, že nesmí udělat. Přistoupil k Líze.

„Moc rád jsem vás…“

„Co to držíte v rukou?“ zeptala se ona.

Skutečně, držel v ruce knihu, tu, kterou nechtěl a neměl vytáhnout z kapsy svrchníku.

„Jen taková nezajímavá…“

„Ukažte.“

„Myslel jsem, že vás s ní nebudu obtěžovat. Jsou to básně, abyste mi rozuměla…“

„Básně,“ řekla.

Jenomže to, co nejistě držel v ruce, byly jen na první pohled pouhé Máchovy spisy. Hynek v knize předchozí večer podtrhal slova tak, aby, když se poskládají za sebou, dala výpověď o tom, co cítí. Vzhledem k matčiným básnickým inklinacím teď ale Hynkovi bylo jasné, že jeho vyznání nejspíš nenajde Líza, nýbrž její matka… vzít knihu zpátky už ale nemohl.

Na další schůzce mu byla kniha vrácena. Když ji otevřel, uviděl nově podtrhaná slova. A byla tam ta správná, jako „srdce se v citech potopilo“, „láska má“, „nový sen“, a když četl slova za sebou, dávala smysl. Věděl, že je to odpověď. Co nevěděl, bylo, kdo mu to odpovídá. Líza, anebo matka? Nebo snad Líza s matčinou pomocí?

Představou uslzené Líziny matky, která pečlivě vybírá slova v Máchově sbírce básní, skončilo Hynkovo romantické poblouznění. Dál chodil do Líziny rodiny. Svým zájmem o básně u matky zabodoval a dostal přednost před několika dalšími uchazeči. Po čase si zvykl na vysedávání v salónu a zdlouhavé hovory o čemkoliv, co prošumělo kolem: politika, literatura, důchod. Dokonce i citrusové plody a rourovod. Zvykl si i na to, že každá návštěva sestávala jen z pár vzrušujících chvilek, když byli s Lízou sami a mohl se jí dotknout nebo ji políbit.

Několik měsíců poté, co se poznali, je Lízini rodiče poprvé nechali na tak dlouho o samotě, že se mohl pokusit o soulož. Bylo to udýchané, rychlé, nervózní a ne zcela úspěšné: Hynek až do té doby nikdy nepotřeboval svléknout ženu, a jak teoretická, tak praktická znalost mu teď chyběly. Líza ho sice navigovala kolem největších pastí ženské garderoby, ale přímo mu nepomohla, protože tohle se budoucí manžel musel naučit sám. A tak vytahoval tkaničku po tkaničce z korzetu, zamotal se do šňůrek u krinolíny a pak z netrpělivosti tahal za ocelové obruče, v naději, že se mu podaří stáhnout jí zauzlovanou konstrukci přes pás a zadek. S tím, jak ho celá procedura oddalovala od vytouženého cíle, jeho erekce nepolevovala, spíš naopak.

V okamžiku, kdy Líza byla konečně šatůprostá a Hynek uviděl její ramena posetá hnědými skvrnkami mateřských znamének, bílé břicho a zakroucené prstence hnědých chloupků, to už nevydržel. Cítil, jak se penis zapřel do jejího pravého stehna, ucítil teplo její kůže na špičce žaludu, a dřív než něco mohlo začít, bylo po všem. Přes všechny nezdary na to pak musel myslet. Od té doby byli ponecháni o samotě zhruba jednou ob měsíc, jako by s jeho touhou všichni počítali, a on se naučil rozvazovat uzly a vytahovat tkaničky z korzetu, pochopil řád ženských šatů, naučil se nespěchat, anebo si prostě jen zvykl na pravidelný přísun sexu.

Když dostudoval a dostal místo na právě otevřené vyšší dívčí škole, zvykl si na práci. Nechal si narůst knír. Ne extravagantní knír, kterému by každé ráno musel voskovat špičky, ani takový, jaký by bylo nutné často kartáčovat, ale tlustý černý knír, takový, jaký by slušel každému muži, aniž by na sebe poutal všechnu pozornost. S Lízou slavili první výročí vztahu a každý prorokoval, že svatba přijde brzy. Nebylo pochyb o tom, že Hynka čeká stejný život, jaký prožil jeho otec: s touhou jednou za rok utéct a nikdy se nevrátit, jinak šťastný.

Zásnuby ale předešlo něco jiného.

Každou neděli večer Hynek navštěvoval Lízinu rodinu a každé odpoledne před návštěvou vyrážel na procházku od Zlatého klíče, kde bydlel, k Újezdským kasárnám. Jednou na podzim se ale u kasáren neotočil. Nebylo v tom nic záhadného. Bylo tehdy chladno, z řeky stoupala mlha a polykala město a z mlhy táhl vandrák parní flašinet. Ulicí se neslo vydrnkávání flašinetářské odrhovačky a Hynkovi se najednou vůbec nelíbila představa, že by se měl teď hned vydat zpátky, v téhle zimě a mlze, a celou cestu poslouchat uskřípanou melodii z nějaké divadelní hry. A tak v tom okamžiku udělal něco nečekaného. Rozhodl se zakončit nedělní procházku pintou plzeňského v kavárně u Vltavy.

Kavárna byla to odpoledne poloprázdná a on se posadil k oknu, z hřebíku si sundal noviny a četl o slovinském programu a o novém slovenském časopisu v Pešti. V takovém poklidu nechal uplynout půlhodinu. Pak ale dopil pivo, dostal se na poslední stránku Národních listů, vrátil se na začátek, potom znovu na konec, a když už takhle asi potřetí obrátil jediné dva listy, z kterých Národní listy sestávaly, povzdechl si. Bylo to příjemné dobrodružství, ale jako každé dobrodružství, i tohle muselo skončit. Zavolal číšnici. Dostal účet. Vytáhl peněženku.

Teprve tehdy pochopil, že je něco špatně.

Ne že by si zapomněl peníze. V peněžence na něho čekal dvouzlatník, a pinta piva nestála ani desetinu. A bankovku bylo samozřejmě povoleno rozměnit na mince, například na zlatku, a zlatku na čtyři čtvrtzlatníky a čtvrtzlatníky na desetníky a pětníky. Každá z mincí měla na jedné straně císařovu podobiznu, pořád stejnou, jen menší a menší s nižší hodnotou peněz, jako by císař nebyl jeden jediný, ale měl armádu neustále se scvrkajících dvojníků, od zlatníkového až k tomu nejdrobnějšímu, k tomu, co by někdo mohl nazvat Leibnizovou infinitezimální hodnotou, ale Hynek to tak nenazval, protože věděl, že ta existuje v matematice, ale ne v hospodářství monarchie.

Koneckonců, v hospodářství monarchie byla vzácností i každá z oficiálních mincí. Hynek si je pamatoval z doby studií. Potom začaly mizet. Nejdřív přišel někdo s pověstí bláznivé šlechtičny, která je do císaře zamilovaná a sbírá všechny podobizny roztroušené po mocnářství. Pak Němci obvinili ruské špióny z útoku na habsburské hospodářství. Ale skutečnost byla jako obvykle nudná: mohli za to spekulanti. Zjistili, že platební hodnota mincí je nižší než hodnota jejich stříbra, a začali je sbírat a prodávat na kov. Tohle Hynek věděl. Na co zapomněl, bylo, že poslední krejcary, které se mu podařilo získat po obědě v hostinci, už utratil, jak i vysvětlil číšnici.

Ta pokrčila rameny.

„Já vám nevrátím. Nemůžu. Krejcary nemám,“ řekla.

Hynek položil svou jedinou bankovku na stůl. Číšnice mu navrhla, že by se vše vyřešilo, kdyby si místo jednoho piva dal piv deset. Ukázala prstem za sebe.

„Podívejte se tamhle na pána,“ řekla. „Taky přišel na jednu kávu. Se zlatkou.“

U okna seděl muž. Před sebou na stole měl dvě prázdné sklínky od vína a třetí, nedopitou, si právě odhodlaně nakláněl k ústům. Jestli ho někdy nedostatek krejcarů mrzel, teď už to nebylo vidět. Naopak, vypadalo to, že v úkolu propít celou zlatku našel zalíbení.

„To já ale nemohu,“ řekl Hynek. „Na sedmou jsem pozvaný…“

Užuž i dodal, že hostiteli jsou jeho nastávající, Líza, a její rodiče, ale potom usoudil, že toho pověděl dost: jakékoliv pozvání přece ospravedlňovalo, že si nemůže dát deset piv. Věta zůstala nedořečená a její plochá intonace ji ponechala v nejednoznačném prostoru mezi oznámením a otázkou. Číšnice nejistě přikývla. Hynek promnul bankovku v ruce.

„Poslouchejte,“ začala po chvíli číšnice.

A pak mu navrhla to, co Hynka napadlo taky. Zeptat se hostů po kavárně. Ale dřív než se Hynek zvedl od stolu, už zase kroutila hlavou.

„Tady stejně nikdo za dvouzlatku drobné nemá, to bych věděla. Ale snad by…“

„Ano?“

„Snad by vám mohl pomoci někdo jiný,“ řekla a naklonila se k Hynkovi přes stůl. „V zadním sále. Mají tam schůzování. Malá skupina. Třeba tam někdo krejcary má. Třeba vám smění. Někdo. Třeba za vás někdo i zaplatí.“

A opět ukazovala za sebe, ale teď jiným směrem, ne k pánovi, který právě se zadostiučiněním položil na stůl prázdnou třetí sklenku, ale ke dveřím napravo od pípy.

„Kdo tam má schůzku?“

Číšnice se naklonila ještě blíž.

„První česká pa,“ řekla důvěrně.

„Pa?“

Číšnice přikývla.

„Co je to pa?“

„Já vlastně nevím,“ přiznala se číšnice. „Poslednímu slovu jsem nerozuměla, když se představovali. Znělo to jako… no, jako ‚pa‘ a pak cosi.“

A tak se Hynek zvedne a vydá se vstříc „První české pa“. A ani on, ani předpovídači jasných budoucností a rutinních životů netuší, že právě teď se rozhodlo: od tohoto okamžiku nastoupil na dráhu jiného života, než jaký od něho všichni, včetně jeho samého, čekali.