Blíž nebi a dál od pekla jsem se toho dne dostat nemohl: na opuštěné pláži vzdálené čtyři kilometry od strádající Gazy narážely do pobřeží vlny, jako by chtěly spláchnout včerejšek a umožnit zítřku začít nanovo.

Nejspíš jsme vypadali jako normální rodina na pláži: dva synové, šest dcer, několik bratranců a sestřenic, strýců a tet. Děti dováděly ve vodě, čmáraly svá jména do písku a překřikovaly vítr vanoucí od moře. Jenže tenhle dokonale působící výjev měl ve skutečnosti k dokonalosti velmi daleko — a tak je to na Blízkém východě téměř se vším. Rodinu jsem vzal na pláž, abychom tam našli trochu klidu a na chvíli zapomněli na svůj žal. Bylo 12. prosince 2008 a od smrti mé ženy Nadji uběhlo pouhých dvanáct týdnů. Nadja zemřela na akutní leukemii jen dva týdny po stanovení diagnózy a našich osm dětí zůstalo bez matky, přičemž nejmladšímu synkovi Abdulláhovi bylo teprve šest let. Její smrt nás zasáhla jako blesk z čistého nebe, zničehonic jsme se museli vyrovnat se ztrátou jistoty, kterou pro nás Nadja vždy představovala. Musel jsem shromáždit celou rodinu a odvézt ji pryč z hluku a chaosu města Džabálijá, v němž jsme žili. Potřebovali jsme soukromí, abychom mohli nerušeně vzpomínat a utužovat pouta, která nás k sobě pojila.

KNIHA

Izzad-Dín Abúléš

Nebudu nenávidět

2014, Host, přeložila Martina Neradová, 240 stran, 169 korun

Byl chladný den, na prosincové obloze svítilo bledé zimní slunce a pod ním se rozkládalo blankytně modré Středozemní moře. Díval jsem se, jak si mé děti hrají v příboji, ale přestože vypadaly vesele, jak už to u dětí bývá, já se obával o naši budoucnost i budoucnost našeho regionu. Ani mě přitom nenapadlo, že se naše osobní neštěstí ještě mnohokrát znásobí. Proslýchalo se, že se blíží vojenský zásah. Izraelci už několik let bombardovali pašerácké tunely mezi Pásmem Gazy a Egyptem, ale v poslední době byly útoky častější. V červnu 2006, kdy skupina islamistických bojovníků zajala izraelského vojáka Gilada Šalita, byla zahájena hospodářská blokáda, zřejmě proto, aby trest za jednání několika lidí postihl Palestince jako celek. A nyní Izraelci ještě přitvrdili, takže tunely představovaly jedinou cestu, kudy bylo možné dopravit do Pásma Gazy většinu zboží. Palestinci je po každém bombardování znovu postavili — a pak následovalo další izraelské bombardování. Izolace Gazy byla o to větší, že novináře už půl roku nepouštěli ani přes jeden ze tří hraničních přechodů z Izraele a Egypta. Z toho jasně vyplývalo, že si Izraelci nepřejí, aby se kdokoli dozvěděl, co se v Gaze odehrává. Ve vzduchu viselo napětí, že by se dalo krájet.

 

O Pásmu Gazy slyšel téměř každý. Ale jen málokdo ví, jak se žije pod blokádou a v chudobě, jaké to je, když rok za rokem, desetiletí za desetiletím sledujete porušování slibů a promarněné příležitosti. Podle Organizace spojených národů má Pásmo Gazy největší hustotu obyvatelstva na světě. Většinu z přibližně jednoho a půl milionu obyvatel tvoří palestinští uprchlíci, z nichž mnozí prožili v uprchlických táborech celá desetiletí. Odhady hovoří o tom, že osmdesát procent z nás žije v chudobě. Naše školy jsou přeplněné a nedostává se nám peněz na vyasfaltování silnic ani na zdravotnický materiál.

Pásmo Gazy se skládá z osmi uprchlických táborů a dvou měst — Gazy a Džabáliji —, všude je hluk, špína a příliš mnoho lidí. Například v uprchlickém táboře Aš-Šátí v západní Gaze se na jednom kilometru čtverečním tísní přes jednaosmdesát tisíc lidí. Ale přesto: jestliže se zaposloucháte, i v těchto táborech uslyšíte tlouct srdce palestinského národa. Lidé by si měli uvědomit, že Palestinci žijí nejen sami pro sebe, ale spíše jeden pro druhého a vzájemně se podporují. Všechno, co dělám pro sebe a své děti, dělám také pro své sourozence a jejich děti. Můj plat patří celé rodině. Žijeme pospolu.

Duch Gazy se vznáší v kavárnách, kde štamgasti probírají nejnovější zprávy z politiky, v zalidněných uličkách, kde si hrají děti, či na trzích, kde ženy kvapem nakupují, aby se mohly brzy vrátit ke svým rodinám. Lze ho vycítit ze slov starců, kteří pomalu kráčejí po rozbitých ulicích na schůzku s kamarády, v prstech přebírají modlitební korálky a s lítostí vzpomínají na vše, co v minulosti ztratili.

Na první pohled se vám může zdát, že všichni někam pospíchají — chodí se skloněnou hlavou a vyhýbají se očnímu kontaktu —, jenže takhle se chovají rozzlobení lidé pod tlakem, lidé opomíjení a utiskovaní. Nepolevující silný útlak se dotýká všech aspektů života v Gaze, od graffiti na zdech palestinských měst přes staré pány bez úsměvu až po nezaměstnané mladíky, jichž jsou plné ulice, a děti — toho prosincového dne mé vlastní —, které hledají útěchu ve skotačení na pláži.

Tohle je má Gaza: na obzoru izraelské válečné lodě, nad hlavou helikoptéry, na silnicích nákladní auta Organizace spojených národů s humanitární pomocí, dusné tunely pašeráků vedoucí do Egypta, domy v troskách a rozpadající se infrastruktura. A věčný nedostatek — málo kuchyňského oleje, málo čerstvého ovoce, málo vody. Nikdy není ničeho dostatek. Loajální vazby uvnitř Gazy se neustále mění, takže se někdy těžko určuje, kdo je právě u kormidla a koho činit odpovědným: Izrael, mezinárodní společenství, Fatah, Hamás, gangy, náboženské fundamentalisty? Většina dává vinu Izraelcům, Spojeným státům americkým nebo dějinám.

Gaza je časovaná lidská bomba, která právě vybuchuje. V průběhu celého roku 2008 se objevovaly varovné signály, ale svět je přehlížel. Napětí mezi Izraelci a Palestinci zvýšilo už vítězství Hamásu ve volbách z ledna 2006, stejně jako občasné ostřelování izraelského území raketami Kasám nebo sankce, které na oplátku uvalila na Palestince mezinárodní komunita.

Rakety — vyrobené podomácku a často míjející cíl — byly vyjádřením palestinského zoufalství. Následovala přehnaná reakce ze strany izraelské armády a odvetné raketové útoky bitevních vrtulníků, z nichž na Palestince — často bezbranné děti — pršela smrt. Tím byla připravena půda pro vypuštění dalších raket Kasám a tak to pokračuje pořád dokola.

Coby lékař bych tento koloběh provokování a zastrašování popsal jako jistý druh sebezničujícího chování vycházejícího ze situace, která je považována za beznadějnou. V Gaze je nám odpíráno úplně všechno. Veškerá naše přání a potřeby se setkávají s rozhodným ne. Žádný plyn, žádná elektřina, žádné výjezdní vízum. Ne dětem, ne životu. S tím si nedokážou poradit ani vzdělaní Palestinci. V Gaze žije víc vysokoškoláků na hlavu než na většině míst světa, ale jejich socioekonomický status neodpovídá jejich vzdělanostní úrovni, protože se potýkají s chudobou, uzavřenými hranicemi, nezaměstnaností a podřadným bydlením. Lidé živoří, nemají možnost vést normální život a výsledkem je rostoucí extremismus. Jestliže někoho vystavíte stálému utrpení, je z psychologického hlediska přirozené, když se pokusí o odplatu. Od nemocného člověka nelze čekat logické uvažování. Téměř všichni zdejší Palestinci trpí duševními problémy; všichni potřebují ozdravit. Ale žádná pomoc nedokáže zmírnit napětí. Parasuicidiální chování — vypouštění raket, sebevražedné atentáty — vyprovokuje protiútok ze strany Izraele a po něm následuje odveta z Gazy, která vede k ještě nepřiměřenější izraelské reakci. A tak pořád dokola.

Víc než polovina obyvatel Gazy je mladší osmnácti let, což znamená mnoho rozhněvaných mladých lidí bez možnosti uplatnit svůj hlas. Učitelé mluví o kázeňských problémech ve školách — o chování, které souvisí s válkou a násilnostmi. V posledních deseti letech se množí případy násilí vůči ženám, což se děje všude, kde probíhá nějaký konflikt. Z nezaměstnanosti a z ní vyplývajícího pocitu marnosti a bezmoci se rodí lidé, kteří jsou připraveni konat, protože se jim zdá, že nemají co ztratit — ba ještě hůř, že nemají co zachraňovat.

Tito lidé se snaží upoutat pozornost v zahraničí, za našimi uzavřenými hranicemi. Jejich bojový pokřik zní: „Podívejte se na nás, tohle utrpení musí přestat!“ Ale jak mohou Gazané zajistit, aby si jich všimla mezinárodní komunita? Dokonce i organizace poskytující humanitární pomoc smějí vstoupit nebo odejít z Pásma Gazy pouze se svolením Izraele.

Násilné činy, kterých se dopouštějí Palestinci, jsou výrazem frustrace a vzteku lidí, kteří si připadají bezmocní a zoufalí. Jestliže zohledníme důsledky útoků na obou stranách hranic, zjistíme, že primitivní a levné rakety Kasám jsou ve skutečnosti těmi nejdražšími na světě.

 

V tomhle napětí žiji celý život — mění se pouze jeho míra — a vždycky jsem dělal, co jsem mohl, abych uspěl navzdory omezením, která nám jsou vnucená okolnostmi. Narodil jsem se roku 1955 v uprchlickém táboře Džabálijá jako nejstarší ze šesti bratrů a tří sester. Lehký život jsme neměli nikdy. Ale už jako kluk jsem doufal v lepší budoucnost. Zásluhou tvrdé práce a vytrvalé snahy se mi dostalo odměny, která náleží člověku s pevnou vírou, a stal jsem se lékařem. Vystudoval jsem medicínu v Káhiře a posléze jsem získal diplom v oboru gynekologie a porodnictví od ministerstva zdravotnictví v Saúdské Arábii spolupracujícího s Institutem gynekologie a porodnictví na Londýnské univerzitě. V červnu 1997 jsem pak nastoupil do předatestačního programu ve stejném oboru v izraelské Nemocnici Mošeho Soroky. Po dokončení programu jsem studoval fetální medicínu a genetiku v Nemocnici V. Buzziho v Miláně a v Erasmově nemocnici v Bruselu a stal jsem se specialistou na léčbu neplodnosti. Potom jsem si uvědomil, že mám-li nějak významněji pomoct palestinskému národu, potřebuji se vzdělat v oblasti řízení a tvorby politiky, a proto jsem se přihlásil na magisterský program v oboru veřejné zdraví (politika a řízení veřejného zdraví) na Harvardské univerzitě. Nyní pracuji jako starší výzkumný pracovník na Gertnerově institutu v izraelské Nemocnici Chaima Šeby. Po celý svůj dospělý život stojím jednou nohou v Palestině a druhou v Izraeli, což je v tomto regionu neobvyklé. Ať jsem vedl porod, pomáhal neplodným párům nebo zkoumal, jak ovlivňuje život chudých a bohatých úroveň poskytované zdravotní péče či jaké dopady vykazuje skutečnost, že někteří lidé mají přístup k lékařské pomoci a jiní ne, vždycky jsem věřil, že medicína může překonat propast mezi lidmi a lékaři mohou být posly míru.

K tomuto závěru jsem nedošel lehce. Narodil jsem se v uprchlickém táboře, vyrůstal jsem jako uprchlík a každý týden jsem se podroboval ponížení na kontrolních stanovištích a zažíval pocit marnosti při nekonečných průtazích, které jsou spojené s překročením gazské hranice. Přesto stále tvrdím, že mstít se a odpovídat na pomstu další pomstou je sebevražedné a že vzájemná úcta, rovnost a spolužití jsou jedinou rozumnou cestou vpřed. A pevně věřím, že naprostá většina lidí žijících v blízkovýchodním regionu se mnou souhlasí. Tyhle myšlenky mi běžely hlavou při pohledu na děti dovádějící ve vlnách, přestože jsem cítil, že se blíží nesmírné problémy — jako by naše bezpečnost byla v ještě větším ohrožení, než když zemřela Nadja.

Datum výletu — dvanáctého prosince — jsem vybral úmyslně, protože těsně navazovalo na hadždž, jeden z nejvýznamnějších svátků v islámském kalendáři. Nadešel čas přemýšlet, modlit se a být pohromadě v rodinném kruhu. Hadždž je pouť do Mekky, která se koná mezi sedmým a dvanáctým dnem měsíce dhú’l-hidždža islámského kalendáře. Jedná se o největší každoroční pouť na světě, již by měl alespoň jednou za život podniknout každý muslim, který je toho fyzicky schopen. Ale bez ohledu na to, jestli se do Mekky vydá nebo ne, neměl by zapomenout na waqfat Arafát, den rituálního stání na hoře Arafát, během něhož se poutníci modlí za odpuštění a za milost. Tento obřad připadá na první ze tří dnů svátku íd al-adhá, kterým končí období hadždž. Poutníci v Mekce zůstávají celou noc vzhůru a modlí se na Arafátu, na místě, kde prorok Muhammad přednesl své poslední kázání. Miliony muslimů, kteří nechodí do Mekky každý rok — včetně mé rodiny —, se uklánějí na východ v patřičném směru (qibla), padají na kolena a odříkávají modlitby věřícího. Druhý den je zasvěcen nejdůležitějšímu islámskému svátku: svátku oběti, který připomíná příběh Abraháma (jeho poslušnost vůči Bohu vedoucí až k ochotě obětovat vlastního syna) i Boží odpuštění. Toho dne se všichni obléknou do nejlepších oděvů a zamíří do mešity na modlitby svátku íd. Ti, kteří si to mohou dovolit, obětují své nejdražší domácí zvíře, například ovci nebo krávu, jako symbol Abrahámovy oběti. My jsme se pomodlili v táboře Džabálijá spolu s příbuznými a potom jsme šli na nedaleký hřbitov odříkat modlitbu za Nadju. Předtím jsem koupil ovci, nechal jsem ji obětovat a dvě třetiny masa jsem v souladu se zvyklostmi daroval chudým a potřebným. Z poslední třetiny jsem nechal udělat kebab, abychom mohli o posledním dnu svátku íd opékat maso na pláži.

Druhého dne jsme vstali časně, nachystali sendviče, sbalili věci na piknik a v sedm hodin ráno jsme všichni nastoupili do auta značky Subaru z roku 1986 — a vyrazili jsme.

Před příjezdem na pláž jsem měl pro děti ještě jedno překvapení. Počátkem prosince jsem koupil nevelký olivový háj o rozloze desetiny hektaru vzdálený asi pět set metrů od pláže. Byl to takový kousek Šangri-la oddělený od okolní vřavy třímetrovým plotem. Místo, kde jsme mohli být spolu a kde bychom snad mohli jednoho dne postavit domek. Nikomu jsem o něm neřekl, počkal jsem, až jim ho budu moct ukázat. Děti se vyhrnuly z auta a bylo vidět, že jim tahle utopie nepravděpodobně umístěná na okraji Gazy udělala radost. Kromě olivovníků tam rostla vinná réva, fíkovníky a meruňky a děti obdivovaly úhledné řady stromů, objevovaly skrytá zákoutí a spokojeně se honily podrostem, dokud jsem jim nepřipomněl, že nás čeká práce. Potom jsme se společně pustili do uklízení, protože pozemek byl trochu zanedbaný a zaplevelený. Přestože mí synové a dcery dosud nepoznali mnoho jiného než život v uzavřeném prostoru přelidněného Pásma Gazy, byli potomky generací rolníků a zdálo se, že jsou v olivovém hájku jako doma.

Když jsme odvedli kus práce, šli jsme si odpočinout na malý plácek ohraničený tvárnicemi a zastíněný zahradní besídkou porostlou révou. Na zemi jsme roztáhli koberečky, rozdělali jsme ohýnek z roští a větviček ulámaných z olivovníků, posadili jsme se do stínu vinné révy, jedli falafel a povídali si o událostech, které postihly naši rodinu. Smrt mé ženy, matky mých dětí, představovala změnu nesmírné velikosti, s níž jsme se za uplynulé tři měsíce ještě nedokázali smířit.

Mimoto jsem potřeboval se všemi probrat další významnou novinku. Dostal jsem nabídku práce v kanadské nemocnici. S výjimkou krátkého pobytu v Saúdské Arábii, kde se narodily Bejsán a Dalál, jsme nikdy nežili jinde než v Gaze. Přesun do Toronta by znamenal obrovskou změnu, která by pro děti mohla být tak krátce po matčině smrti až příliš radikální.

Jakmile jsem jim však o téhle možnosti pověděl, Ája prohlásila, že chce letět. Tím pádem jsem věděl, že přinejmenším jedno z mých dětí je ochotné nechat všechno za sebou — domov, strýce, tety, bratrance a sestřenice, kamarády — a začít znovu v jiné zemi. Brzy souhlasili i ostatní: pojedeme společně do Kanady, sice ne navždy, ale na nějakou dobu. Starší dcery — jednadvacetiletá Bejsán, dvacetiletá Dalál a sedmnáctiletá Šazá — budou chodit na Torontskou univerzitu a mladší děti — patnáctiletá Majjár, čtrnáctiletá Ája, třináctiletý Muhammad, desetiletá Rafá a šestiletý Abdulláh — půjdou na kanadské školy. Budou muset překonat řadu těžkostí: výuku v angličtině, kanadskou zimu, kulturní rozdíly. Zato se zbavíme neustálého napětí, které panuje v Gaze, a děti budou v bezpečí. Bez matky stejně nenacházely ukotvení ani v domácím prostředí a tahle změna jim prospěje. Spolu to zvládneme. Viděl jsem na nich, jak se těší, a poprvé po několika měsících se mi vrátil někdejší optimismus.

Když jsme všechno domluvili a sklidili jsme piknik, děti už se nemohly dočkat pláže. Dohromady s příbuzenstvem nás bylo patnáct. Vydali jsme se po vyježděné cestě na kopec a přes louku, která se rozkládala mezi olivovým hájem a mořskou hladinou. Šli jsme společně, ale naše skupina každých pár metrů měnila tvar: tu jedno z dětí vyběhlo napřed, tu se jiné dvě zastavily, aby si prohlédly cosi na pěšině, jindy se trojice do sebe zavěšených dívek náhle rozrostla v pětici. Nakonec jsme dorazili do cíle: na písečné pobřeží.

Přestože bylo chladno, děti se bez okolků rozběhly do vody. Tady měly zábavu na celé hodiny: plavaly, cákaly po sobě a tu a tam vyšly na pláž, aby si pohrály v písku. Tyhle děti — mí potomci, krev mé krve — byly mou životní radostí. A pro Nadju znamenaly všechno.

S Nadjou jsme se vzali v roce 1987, když jí bylo čtyřiadvacet a mně dvaatřicet. Nejdřív jsem poznal její rodinu — náš sňatek byl domluven předem, jak je to v naší kultuře zvykem, ale musím říct, že ze všech mladých žen, s nimiž mi má rodina sjednala schůzku, mi Nadja připadala nejvhodnější. Byla tichá, inteligentní a vystudovala obor zubní laborantka v Rámalláhu na Západním břehu. Obě rodiny měly z našeho svazku radost, ale když jsme téměř vzápětí po svatbě odjeli z Gazy do Saúdské Arábie, kde jsem pracoval jako všeobecný lékař, už se jim to tolik nelíbilo. Změna prostředí trápila i Nadju. Přestože se v Saúdské Arábii narodily Bejsán a Dalál, Nadja se tamnímu životu nikdy nepřizpůsobila, nikdy nezapadla mezi ostatní. Naše zvyky se od těch saúdskoarabských lišily a Nadja chtěla zpátky domů i proto, že jí velmi scházel kontakt se širší rodinou. Nakonec jsme se vrátili v roce 1991.

Usadili jsme se v Gaze, a zatímco já jsem hodně cestoval — do Afriky za prací a do Belgie a Spojených států kvůli další lékařské průpravě —, Nadja zůstávala doma s dětmi. Naše rodina byla tradiční, neustále nás obklopovali bratři a jejich rodiny, má matka bydlela ve vedlejším domě a také Nadjini rodiče žili nedaleko. Protože jsem býval hodně pryč, já i Nadja jsme cítili potřebu udržovat blízké vztahy s příbuznými. Nadja si na mou častou nepřítomnost za celých našich společně prožitých dvaadvacet let nikdy nestěžovala. Nebýt její podpory, nemohl bych studovat na Harvardu, pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci v Kábulu ani se účastnit izraelského předatestačního programu v oboru gynekologie a porodnictví.

Připadalo mi neskutečné, že už tu s námi Nadja není. Díval jsem se na děti a říkal jsem si, co z nich vyroste, když ztratili milovanou maminku. Jak asi překonají takovou bolest?

V týdnech po Nadjině smrti převzala roli matky Bejsán, nejstarší z dětí. Když jsem ji toho dne viděl, jak vbíhá do moře, voda jí máčí džíny a její smích odnáší vítr, velmi se mi ulevilo. Bejsán byla výjimečná. Toho roku by dokončila studium ekonomie na Islámské univerzitě v Gaze. Vypadalo to, že zvládne všechno: pečovat o děti, starat se o domácnost, mít skvělý prospěch ve škole. Ale od té doby, co jí zemřela matka, si začínala uvědomovat, že zkoušky jsou to nejsnazší, že existuje jiná, tvrdší realita. Pro jednadvacetiletou dívku to znamenalo velkou zátěž.

Dalál, naši druhorozenou dceru, jsme pojmenovali po mé matce. Dalál studovala druhým rokem na stejné univerzitě jako Bejsán, ale na rozdíl od ní si zvolila obor architektonické inženýrství. Byla to tichá, pilná dívka, plachá jako většina mých dcer. Její architektonické výkresy mi připadaly vynikající — byly známkou preciznosti, kterou od sebe vždy vyžadovala.

Šazá navštěvovala poslední ročník střední školy a doufala, že se jí podaří napsat červnové písemky na výbornou, aby si mohla splnit sen a stát se inženýrkou. Tyhle tři dívky byly nejlepší kamarádky a v našem domě v Džabáliji se dělily o společnou ložnici. Dům jsem postavil spolu s bratry. Měl pět pater a má rodina bydlela ve třetím. Jeden z bratrů žil odděleně. Původně bydlel ve vlastním domě v táboře Džabálijá, a když jsme stavěli bytový dům, řekl, že chce žít blízko nás, ale ne přímo s námi. A tak jsme postavili ještě dům pro něj. (Můj nejmladší bratr Núr byl vtažen do blízkovýchodního konfliktu a už desítky let se pohřešuje.)

Majjár chodila do deváté a Ája do osmé třídy. Oběma byla vlastní příšerná nesmělost. Někdy se dokonce uchylovaly k tomu, že požádaly jednu ze starších sester, aby mluvily za ně. Ale byly to chytré holky. Majjár se nejvíc ze všech dětí podobala své matce a ve škole všechny převyšovala v matematice. Účastnila se školních soutěží v Gaze a obvykle vítězila. Ve výběru povolání se potatila: chtěla se stát lékařkou. Z mých šesti dcer byla nejtišší, přesto se nijak nerozpakovala hovořit o dopadu blízkovýchodního konfliktu na život Gazanů. „Až vyrostu a budu mít děti, chci, aby žily ve světě, kde rakety budou létat jenom do vesmíru,“ prohlásila jednou.

Ája se vždycky držela v blízkosti Majjár. Byla to velmi činorodá a krásná, usměvavá dívka, ve společnosti sester věčně rozesmátá. Toužila se stát novinářkou, a přestože působila plaše, šla si odhodlaně za svým. Když ze mě nevymámila, co chtěla — abych jí dovolil jít na návštěvu k sestřenici nebo koupit si nové šaty —, šla za matkou a řekla: „Náš táta je doktor, musíte nám to dopřát.“ Ája milovala jazyk a vynikala v arabské literatuře. V naší rodině byla tím, kdo měl básnický talent.

Rafá byla společenská, zvídavá, nespoutaná, veselá a oči jí zářily jako hvězdy. Toho roku chodila do čtvrté třídy.

Muhammad — třináctiletý mladík. Potřeboval otcovské vedení a já si dělal starosti, protože jsem trávil čtyři dny v týdnu mimo domov; pracoval jsem v Tel Avivu v Nemocnici Chaima Šeby. Muhammad chodil do sedmé třídy a v červnu ho čekaly závěrečné písemky. Jeho bratr Abdulláh, benjamínek rodiny, byl teprve prvňáček. Pozoroval jsem, jak běhá za sestrami přes duny a víří písek na pláži, a bylo mi tohohle polovičního sirotka strašně líto: bude si svou maminku vůbec pamatovat?

Toho dne se všechny děti nechaly vyfotit vedle svých jmen napsaných v písku. Do objektivu se usmály dokonce i Ája a Majjár. Když přišel příliv a jména spláchl, děti je napsaly znovu, o kus dál od břehu. Dováděly ve vodě, vznášely se na vlnách, potom si vlezly do loďky ležící na pláži nebo stavěly z písku pyramidy a pak se zase vrátily do moře — a fotoaparát cvakal a cvakal a dokumentoval jásání mých osmi potomků. Díval jsem se na ně a říkal jsem si: „Jen ať se baví, ať na chvíli uniknou svému žalu.“

Nechal jsem je jejich radovánkám a zajel do tábora Džabálijá pro kebab. Ráno byla u řezníka taková fronta, že jsem se rozhodl jet nejdřív na pláž a pro maso se vrátit později sám. Cestou jsem myslel na Nadju a na to, jak se náš život změnil od té doby, co zemřela. Nejprve jsem se domníval, že budu muset zastavit výzkum, na kterém jsem pracoval, protože ten vyžadoval, abych byl od pondělí do čtvrtka v Tel Avivu. Ale děti trvaly na tom, abych to nevzdával. „O všechno se postaráme, nedělej si starosti,“ ujišťovaly mě. Takhle je Nadja vychovala. To jejím příkladem se řídily. Nadja vedla domácnost, pečovala o děti i širší rodinu a zařizovala spoustu dalších věcí a já jsem mezitím odjížděl za studiem a za prací a snažil se, abychom všichni měli lepší život. Někdy jsem byl pryč i tři měsíce. A když jsem v letech 2003 a 2004 studoval obor veřejné zdraví na Harvardu, nebydlel jsem doma celý rok. Všechny děti mě sice přesvědčovaly, že musím v práci pokračovat, ale jak to zvládnou, když matku nemají a otec bude víc pryč než doma? Proto jsem byl moc rád, že souhlasily s přestěhováním do Toronta — tam budeme všichni pohromadě a já nebudu muset každý den překonávat hranici.

Nějaký čas zůstaneme v Kanadě a olivový háj na nás zatím počká doma. Je na něm něco věčného: na olivovnících, fíkovnících, meruňkách a místu kousek od pláže, kde se nebe potkává s mořem a pískem, kde vlny při nárazu do břehu ztrácejí bílou pěnovou čepici, kde příliv zaplavuje pláž a dětský smích stoupá k obloze nesený větrem…

Ze snění mě vytrhlo zvonění mobilu. Volala Bejsán, aby mě poškádlila: „Kde je ten táta? Čekáme na kebab a kručí nám v břiše. Chceme jíst!“ Řekl jsem jí, že jsem na cestě, ať se všichni vrátí do olivového háje a zapálí oheň v přenosném grilu.

Po mém příjezdu jsme si pochutnávali na kebabu, povídali jsme si a nakonec jsme se vrátili na pláž, kde jsme se procházeli, dokud nás západ slunce nevyhnal domů.