Před deseti lety – to jsem byl ještě docela mladý – se mi poštěstilo získat velmi příjemné zaměstnání. Měl jsem se vlastně jen tak potulovat po vesnicích a sbírat lidové písně. Ten rok jsem opravdu celé léto strávil tím, že jsem jako vrabčák bezcílně poletoval krajinou prosycenou slunečním svitem a cvrkotem cikád. Miloval jsem ten nahořklý čaj místních rolníků. Kyblík s čajem býval umístěn pod stromem mezi poli a já jsem si bez ptaní vrchovatě dolil i svou konvici, prohodil pár slov s rolníky na poli a loudavě kráčel dál, provázen hihňáním děvčat.

Tak třeba jednou jsem celé odpoledne strávil povídáním se starcem, co pracoval na svém melounovém políčku. Tenkrát jsem snědl nejvíc melounů za celý svůj život. Když jsem se pak postavil, abych se vydal na cestu, uvědomil jsem si, že jdu stejně ztěžka jako těhotná žena. Seděl jsem pak na zápraží s babičkou, co pletla slaměné sandály, a ona mi zazpívala píseň "Už je v devátém měsíci". Ze všeho nejraději jsem ale při západu slunce vysedával na zápraží vesnických domků a sledoval, jak rolníci kropí zemi vodou ze studny, aby se usadil prach. Paprsky zapadajícího slunce přitom prosvěcovaly koruny stromů. V ruce jsem držel vějíř, který mi přinesli rolníci, ochutnával zeleninu naloženou do soli, okukoval místní děvčata a klábosil s mužskými.

KNIHA

Jü Chua

Žít!

2014, Verzone, přeložila Petra Martincová, 192 stran, 234 korun

Na hlavě jsem nosíval slamák s širokou krempou a na nohou pantofle. Za opaskem jsem měl připevněný ručník, který mě pleskal po zadku. Celý den jsem měl pusu doširoka otevřenou, jak jsem věčně znuděně zíval na svých bezcílných toulkách po pěšinách mezi vesnicemi. Pantofle mi přitom legračně klapaly klap klap klap, až se kolem zvedal prach jako od náklaďáku.

Procházel jsem krajem křížem krážem, aniž bych pořádně věděl, ve které vesnici už jsem byl a ve které ještě ne. Stávalo se, že když jsem přicházel k vesnici a místní děti mě uviděly, začaly křičet: "Už je tu zas ten, co furt zívá! Už je tu zas! Už je tu zas!"

Takhle se tedy lidé dozvídali, že ten chlapík, co vypráví lechtivé historky a zpívá milostné písně, opět přišel do vesnice. Přitom všechny ty lechtivé historky i ty milostné písně jsem měl právě od nich. Věděl jsem o všem, co je zajímá, a právě to zajímalo i mě. Jednou jsem třeba potkal plačícího starce s napuchlýma očima a zakrváceným nosem. Seděl na mezi naplněn zármutkem, až se celý třásl. Když uviděl, že přicházím, zvedl hlavu a začal vzlykat ještě hlasitěji. Zeptal jsem se, kdo ho takhle zbil. Stařec začal prstem seškrabávat bláto zaschlé na nohavici a rozhořčeně odpověděl, že ten nevděčník jeho syn. Já na to, proč to udělal. Stařec se všelijak vykrucoval a tak mi hned došlo, že to dědek určitě zkoušel na snachu.

Jindy jsem zase kráčel nocí kolem rybníčka, když tu jsem ve světle baterky zahlédl dvě nahá těla. Jedno se tisklo na druhé. Když jsem si na ně posvítil, těla vmžiku ztuhla, jen jedna dlaň lehounce hladila něčí stehno. Rychle jsem zhasl baterku a ztratil se. A jindy zase jsem v poledne, během té nejrušnější rolnické sezóny vstoupil do otevřených dveří, abych požádal o vodu na pití. Jakýsi do půl těla svlečený muž mě vystrčil ze dveří a chvatně vedl ke studni. Spěšně mi vytáhl ze studny vědro plné vody a hned zase proklouzl jak myška zpět do domu. Byly to běžné každodenní události, skoro tak všudypřítomné jako ty lidové písně, co jsem všude kolem slýchal. K tomu ta bujná zeleň všude kolem! Docházelo mi, proč je zdejší kraj tak plodný.

I já jsem se to léto málem zamiloval. Potkal jsem okouzlující dívku, jejíž opálenou tvář mám ještě dnes před očima jako živou. Seděla s vyhrnutými nohavicemi na travnatém břehu řeky, pohrávala si s bambusovým proutkem a hlídala hejno vypasených kachen. Bylo jí asi sedmnáct a já s ní strávil celé to parné odpoledne. Byla velmi stydlivá - vždycky, když se usmála, hluboko sklopila hlavu. Taky jsem si všiml, že si nepozorovaně shrnula nohavice a bosá chodidla skryla do husté trávy.

To odpoledne jsem bez rozmyslu napovídal spoustu hloupostí. Nasliboval jsem jí, že jí ukážu snad celý svět. Dívka byla z mých řečí vyjukaná, ale líbilo se jí to. Mé city k ní byly v tu chvíli opravdu vřelé a vše, co jsem napovídal, jsem myslel upřímně. Cítil jsem se s ní spojen tělem i duší a vůbec mě nenapadlo uvažovat o tom, co bude zítra. Teprve když mě seznámila se svými třemi svalnatými bratry, vzpamatoval jsem se a uvědomil si, že se budu muset co nejrychleji ztratit. Jinak to celé skončí svatbou.

Se starým Fu-kuejem jsem se seznámil až někdy na konci léta. Ten den bylo nesnesitelné vedro a já se skryl před sluncem ve stínu košatého stromu. Bavlna už byla sklizena, ale pár žen s šátky na hlavách sbíralo na strništi bavlníkové stonky. Tu a tam, když bylo třeba kořeny očistit od hlíny, zavrtěly vystrčenými zadky. Sundal jsem si z hlavy slamák, vytáhl jsem ručník a setřel si pot z tváře. Kousek ode mě byl rybníček, teď ve slunci zbarvený do zlatova. Jakmile jsem se opřel o kmen stromu a zahleděl se na rybníček, začalo se mi chtít spát. Natáhl jsem se tedy do trávy, brašnou si podložil hlavu a slamákem si zakryl obličej.

A tak jsem tam tehdy, o deset let mladší já, ve stínu stromu nejmíň dvě hodiny spal. Mezitím mi po nohách lezli mravenci, a já je vždy přesným zásahem prstu smetl, aniž bych se vzbudil. Zdálo se mi, že scházím k řece a zdálky slyším ozvěnou znásobené vyvolávání starce na bambusovém voru. Probral jsem se ze snu a starcovo volání se rázem stalo jasným a zřetelným. Zvedl jsem se a uviděl, že ve skutečnosti to jakýsi stařec na poli poučuje zapřaženého vola.

Starý vůl byl už patrně vyčerpán orbou a s hlavou skloněnou stál bez hnutí na místě. Stařec s obnaženou hrudí se naklonil nad pluh a jal se mu jeho tvrdohlavý postoj vymlouvat. Slyšel jsem velmi zřetelně, jak říká:

„Volovi náleží orat pole, psu hlídat obydlí, mnichu prosit o almužnu, kohoutu ohlašovat nový den, ženě tkát látku. Copak vidíš, že by ostatní voli neorali? Tak je to zkrátka odjakživa. Tak do toho! Do toho!“

Když unavený vůl lamentaci starce slyšel, jakoby si uvědomil, že pochybil, zvedl hlavu a táhl pluh dál.

Všiml jsem si, že starcova záda jsou stejně tmavá jako volův hřbet. Přestože oba už vstoupili do závěrečné fáze svých životů, přece jen ještě jakžtakž zvládali tuhle namáhavou robotu. Pluh rozvíral zemi s mlaskavým zvukem, jako když vlny rozrážejí vodní hladinu. O chvíli později jsem starce slyšel zpívat chraplavým, ale přesto dojímavým hlasem. Byla to asi stará lidová píseň. Začínala dlouhou úvodní slokou, na kterou navazovaly dva verše:

"Císařskou dceru mám si prý brát,
taková dálka, kdo se tam má hnát."

Stařec se při zpěvu tak naparoval, že jsem nechtě vyprskl smíchy. Vůl zase zpomalil a stařec na něj znovu vykřikl:

"Er-si, Jou-čchingu, no tak, neloudejte se! Výborně, Ťia-čen a Feng-sia, vám to jde jako po másle. Dokonce i tobě, Kořínku."

Cože? Kolik jmen ten vůl má? Zvědavě jsem popošel k okraji pole a starce se zeptal: "Kolik jmen má ten váš vůl?"

Stařec se opřel o pluh, prohlédl si mě od hlavy k patě a zeptal se: "Ty jsi z města, co?"

"Jo," přikývl jsem.

Stařec byl sám se sebou spokojený: "Kouknu a hned mi to je jasný."

"Tak kolik jmen má ten váš vůl?", já na to.

"Jenom jedno. Jmenuje se Fu-kuej."

"No ale vy jste na něj volal různými jmény..."

"No jo," rozesmál se stařec a spiklenecky na mě pokynul, ať jdu blíž. Když jsem se přiblížil, užuž mi chtěl něco říct, ale náhle se zarazil. Všiml si, že vůl zvedl hlavu, a hned ho okřikl: “Neposlouchej! Hlavu dolů!"

Vůl opravdu sklonil hlavu a stařec tiše promluvil: “Nechci, aby přišel na to, že tady oře sám. Když mě slyší volat tolik jmen, myslí si, že tady s ním ořou ještě další voli. Jinak by byl smutnej. A nepodával by takovej výkon."

Starcova snědá tvář úsměvem jakoby ožila. Ve slunečním světle se vrásky v jeho obličeji radostně rozpohybovaly a já uviděl, že je má plné prachu a vypadají jako prašné pěšiny mezi poli.

Později se se mnou stařec posadil pod ten košatý strom a v tom odpoledni prosyceném sluncem mi o sobě vyprávěl.