Mark Haddon: Červený dům

Chladicí věže a čistírny odpadních vod. Finstock, Charl­bury, Ascott­-under-­Wychwood. Sto deset kilometrů v hodině, vlak rozepíná pole jako zip. Dvě světle šedé linky vedle říčního meandru. Odlesky slunečních paprsků na tepaném kovu. Nejasný pocit parostroje, ještě i dnes. Brada­ vice a Adlestrop. Noční pošta se veze přes hranici. Čejeni uhánějící ze svahu. Mississippské blues z nákladního vagonu. Ty skryté výhybky, které by klidně mohly přeskočit a obloukem vás poslat do světa livrejovaných portýrů, pratetiček a letních dnů u jezera.

Angela se opírala o studené okno, hypnotizována telegrafními dráty, které se znovu a znovu prověšovaly a následující sloup je vždy zase zvedl nahoru. Tunelové skleníky jako stříbřitá vzduchová matrace, víry nerozluštitelných graffiti na cihlových obkladech. Před šesti týdny pohřbila matku. Vousáč v saku s oblýskanými lokty zahrál baladu na dudy. Nic nevypadalo tak, jak mělo. Farář s ovázanou rukou, žena, která chytala odfouknutý klobouk mezi náhrobky, toulavý pes. Žila v přesvědčení, že máma opustila svět už dávno a ona ji každý týden chodí navštěvovat hlavně kvůli sobě. Dušené skopové, Classic FM a umělohmotné přenosné WC v tělové barvě. Její smrt měla znamenat úlevu. Pak na rakev dopadla první lopata hlíny, jí se udělal knedlík v krku a uvědomila si, že máma byla... Co přesně? Základní kámen? Vlnolam?

Týden po pohřbu stál Dominic u dřezu a kartáčem na láhve čistil zelenou vázu. Za kůlnou ležely poslední udusané zbytky sněhu po mimořádné chumelenici a vítr roztáčel otočný sušák na prádlo. Angela vešla s mobilem v ruce a tvářila se, jako by šlo o nějaký záhadný předmět, který právě objevila na stolku v chodbě. Volal Richard.

Dominic postavil vázu dnem vzhůru na drátěný odkapá­vač. A co chtěl?

Prý nás zve na dovolenou.

Osušil si ruce do utěrky. Richard jako tvůj bratr, nebo nějaký úplně jiný Richard?

Ne, skutečně můj bratr Richard.

Upřímně nevěděl, co na to říct. Angela s Richardem spolu za posledních patnáct let nestrávili víc než jedno odpoledne a jejich setkání na pohřbu působilo přinejlepším formálně. Do kterého exotického letoviska?

Pronajal nějaký domek na hranici Walesu. Nedaleko Hay-on-Wye.

Proslulé písčité pláže herefordshirské. Přeložil utěrku a pověsil ji na topení.

Řekla jsem, že pojedeme.

Hm, díky za konzultaci.

Angela se zarazila a pohlédla mu do očí. Richard ví, že sami si dovolenou nemůžeme dovolit. Netěším se na to o nic víc než ty, ale v podstatě jsem neměla na vybranou.

Zvedl ruce. Jako bych nic neřekl. Tuhle debatu už vedli mnoho­krát. Tak tedy vzhůru do Herefordshiru.

Mapa státního geodetického úřadu č. 161. The Black Mountains/Y Mynyddoedd Duon. Dominic odklopil růžový přebal a roztáhl velkou papírovou harmoniku. Mapy miloval už od dětství. Strašidelný les. X značí místo s pokladem. Okraje papíru zahnědlé a ovroubkované hořící sirkou, zprávy signalizované z kopce na kopec pomocí střepů z rozbitého zrcadla.

Koutkem oka se podíval na Angelu. Jen s obtížemi si do­kázal vybavit tu dívku v rohu studentské hospody, její ramena v těch modrých letních šatech. Dnes ho znechucovala, byla nakynutá a ochablá, žíly na lýtkách, skoro bába. Představil si, že by zničehonic zemřela a on mohl znovu objevit všechny svobody, o které před dvaceti lety přišel. Pak si totéž představil o pět minut později a připomněl si, že napoprvé těch svobod využil značně uboze, v duchu uslyšel skřípání koleček nemocničního vozíku a uviděl sáčky s tekutinou. Tolik jiných životů. Už nedostanete šanci je prožít.

Vyhlédl z okna a na souběžném říčním kanálu uviděl úz­kou loď, u kormidla nějaký zarostlý blbeček, dýmka, hrnek čaje. Ahoj, vodáci. Pitomý způsob, jak trávit dovolenou, praštit se do hlavy pokaždé, když člověk vstane. Týden na lodi s Richardem. To by teprve bylo něco. Naštěstí budou uprostřed divočiny. Když toho na něj bude moc, může vyšplhat na kopec a z plných plic si zařvat. Upřímně řečeno, starost si dělal hlavně o Angelu. To nezmírnitelné tření mezi souro­ zenci. Po zapálení roznětky se nepřibližujte.

Richardovy vlasy, jistě. Najednou mu připadalo zřejmé, že všechno zlo sídlí právě tam, v té bujné černé hřívě. Něco jako mroží kly, výstraha beta samcům. Nebo jako nějaký samostatný tvor, mimozemská forma života, která se Richardovi uchytila přísavkami na lebce a zabydlila se na něm.

Děti seděly naproti. Sedmnáctiletý Alex četl román Řadová jednotka od Andyho McNaba. Šestnáctiletá Daisy držela otevřenou knížku Umění každodenní modlitby. Osmiletý Benjy se přetočil tak, že měl chodidla na opěrce pro hlavu a hlava se zavřenýma očima mu visela dolů ze sedačky. Angela ho špičkou boty šťouchla do ramene. Co to vyvádíš, prosím tě?

Jedu na koni a usekávám hlavy náckozombíkům.

Vypadaly jako děti ze tří různých rodin: atlet Alex, široká ramena a samý sval, každý druhý víkend někde v modrých dálavách, kánoe, horská kola; Benjy, tekutina ve tvaru malého kluka, která se libovolně přelévá prostorem; a Daisy... Angela přemýšlela, jestli její dcera během posledního roku neprožila nějaké trauma, něco, co by vysvětlovalo tu namyšlenou pokoru i to, proč ze sebe najednou tak okázale dělá obyčejnou holku.

Zanořili se do tunelu, okna zaduněla a zachvěla se v rámech. Angela na několik vteřin spatřila, jak se tam venku ve tmě vznáší obézní žena ve středních letech, pak se rozplynula ve výtrysku slunečního světla a topolů, a ona byla zpátky ve svém těle, šaty ji škrtily v pase, krůpěje potu v kříži, typický pach vlaku: vyprahlý vzduch, rozžhavené brzdy, mdlý zápach toalet.

Carter položil muži podrážku na rameno a převalil ho. To přece nemůže být pravda! Zabil Bunnyho O’Neila. Před deseti lety spolu absolvovali výcvik ve Skotsku. Co bývalý kapitán SAS pohledává uprostřed Afghánistánu, vyzbrojený sovětskou puškou z černého trhu, kterou se zjevně chystal použít k vraždě miliardářského šéfa nadnárodní stavební firmy?

O kus dál ve vagonu si průvodčí přidřepl k titěrné babičce s dlouhými šedivými vlasy a brýlemi na červené tkaničce. Takže vy jste nastoupila do vlaku, a nemáte ani lístek, ani peníze na zaplacení? Vyholená hlava, světle modré tetování na masitém předloktí.

Angela měla chuť jí lístek koupit, aby ji před tím hrubcem zachránila.

Žena jako by se tenkýma, jaterními skvrnami posetýma rukama pokusila sebrat něco neviditelného ze vzduchu. Já si nemůžu...

Bude na vás v Herefordu někdo čekat? Něha v hlase průvodčího. Prve ji nepostřehla. Jemně se dotkl ženiny ruky, aby upoutal její pozornost. Třeba syn nebo dcera?

Žena před sebou máchla zaťatými prsty. Já si nemůžu tak docela...

Angela ucítila svrbění v koutku oka a odvrátila se.

Richard se před půl rokem podruhé oženil a kromě jiného tím získal i nevlastní dceru. Angela na svatbu nejela. Do Edinburghu to bylo daleko, ve škole se uzavíralo pololetí a beztak se nikdy necítili jako bratr a sestra, prostě jen dva lidé, kteří spolu jednou za pár týdnů po telefonu stručně probírají záležitosti související s matčiným postupným chátráním. Louisu s Melissou viděla poprvé až na pohřbu. Obě vypadaly, jako by si je za přemrštěnou cenu pořídil z nějakého exkluzivního katalogu, bezvadná pleť a ladící černé kožené kozačky. Dívka na ni upřeně civěla a neodvrátila pohled, ani když si toho Angela všimla. Hnědé vlasy ostříhané na mikádo, černá džínová sukně, ani o kousek delší, než bylo na pohřeb nezbytně nutné. Tolik lesku a pohrdavosti už v šestnácti. Melissa režíruje školní divadelní představení. Sen noci svatojánské.

Louisa působila tak trochu jako manželky fotbalistů. Angela si ji nedokázala představit v divadle nebo nad seriózní literaturou, nedokázala si představit, o čem se s Richardem baví, když jsou sami. Ale on nikdy moc neuměl odhadovat lidi. Desetileté manželství s tou ježibabou. Dárky, které při poslední návštěvě přivezl dětem, tolik úsilí vynaloženého úplně špatným směrem. Fotbalová ročenka pro Benjyho, náramek pro Daisy. Angelu napadlo, jestli Richard jen ne­opakuje tutéž chybu v jiném kabátě, jestli to prostě nebyla jen první vhodná ne-­Jennifer a jestli on pro ni není jen dalším stupínkem na společenském žebříčku.

Jdu na záchod. Benjy vstal. Mám ukrutánsky plnej měchýř.

Neztrať se. Dotkla se jeho rukávu.

Ve vlaku se nedá ztratit.

Mohl by tě uškrtit nějakej úchyl, ozval se Alex, a pak tě vyhodit z okna.

Praštil bych ho do vejcí.

Vajec, opravil ho Alex.

Vejce, vajce, vijce... prozpěvoval si Benjy na cestě uličkou.

Nakonec zjistíme, že ticho už nepotřebujeme. Už nepotřebujeme samotu. Dokonce už nepotřebujeme ani slova. Veškeré naše konání se může proměnit ve svátost. Uvaříme pro rodinu a jídlo se promění v modlitbu. Jdeme se projít do parku a procházka se promění v modlitbu.

Alex vyfotil stádo krav. Jaký má, z evolučního hlediska, smysl být černobílý? Nenáviděl reálné násilí. Dosud si živě vybavoval křupnutí Callumovy nohy té noci v Crouch Endu. Když viděl nesestříhané záběry z Iráku nebo Afghánistánu, dělalo se mu špatně. Nikomu se s tím nesvěřil. Ale Andy McNab dokázal představu násilí utlumit tím, že ho proměnil v grotesku. A Alex si teď představoval Melissu, jak si rozepíná tu černou džínovou sukni. Představa rozepínání mu přivodila erekci, kterou ukryl za románem. Je to vůbec v pořádku, toužit po strejdově nevlastní dceři? Ale někdy se ožení i bratranec se sestřenicí a nic na tom není, jen nesmějí mít oba recesivní geny pro něco zlého, protože pak to jejich děti krutě odserou. A každá holka ze soukromé školy po tom v koutku duše prahne, stačí se podívat na tu opálenou kůži a bílé kalhotky navoněné aviváží. Až na to, že ona se s ním nejspíš ani nebude bavit, protože holky se baví jen s načesanýma blbečkama v těsných džínách. Na druhou stranu, o dovolené platí jiná pravidla a třeba budou mít společnou koupelnu a on tam vejde, vleze za ní do sprchy, zmáčne jí ty namydlený kozy a ona začne vzdychat.

Muž uvězněný v horkém bytě nad loděnicí, kde se stará o manželku, která stráví zbytek života v téhle posteli, před touhle televizí. Sestry-­dvojčata, oddělené ve věku sedmi týdnů, nevědí o sobě navzájem vůbec nic, jen cítí prázdno, které je všude provází. Dívka znásilněná matčiným přítelem. Dítě, které zemře, a přitom nezemře. Rodina, ten neuchopitelný pojem, hvězda, co vede bárky zbloudilé, ač se každá plaví pod jiným nebem.

A ještě její čtvrté dítě; dítě, které nikdo další neviděl. Karen, její milovaný a utajený duch, mrtvě narozená před tolika lety. Holoprosencefalie. Selhání homeotických genů podél středové čáry mozku. Maličká zrůda, rysy spité doprostřed obličeje. Řekli jí, ať se nedívá, ale ona se podívala a začala na ně ječet, ať to odnesou. Pak v časných ranních hodinách, zatímco Dominic spal a na oddělení panoval klid, znovu zatoužila držet to drobné poškozené tělíčko v náruči, protože by se dokázala naučit ji milovat, opravdu by to dokázala, jenže výhybka už byla přehozená a Karen odbočila do paralelního světa, který teď občas zahlédne z auta nebo z vlaku, chatrče plné pavučin a cikánské tábory, odstavné koleje a vrakoviště, do světa, který navštěvuje ve snech, klopýtá mezi kopřivami a psími výkaly, vzduch zahuštěný horkem, vábena dívčím hlasem a mihnutím letních šatů. A příští čtvrtek by Karen oslavila osmnáctiny. Proto nenávidí venkov, neposkytuje rozptýlení, neumožňuje odvrátit pozornost od činnosti poskvrněného, porouchaného srdce. Bude se ti tam líbit, tvrdil jí Dominic. V noci se budou kolem domu srocovat zdegenerovaní vesničani s vidlemi a hořícími větvemi. Nerozuměl jí, stejně jako poslední dobou nedokázal porozumět tolika věcem.