Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý

Pozor, kam šlapete. A buďte ve střehu, ještě se vám to bude hodit. Město, do něhož vás přivádím, je rozlehlé a spletité a vy jste v něm ještě nebyli. Možná si představujete, že ho dobře znáte z jiných příběhů, které
jste četli, ale ty příběhy vám nadbíhaly, vítaly vás jako přítele, chovaly se k vám, jako byste sem patřili. Věc se má tak, že jste vetřelci z úplně jiného času a místa.

Když jsem poprvé zachytila váš pohled a vy jste se rozhodli jít se mnou, nejspíš jste si mysleli, že sem prostě dorazíte a uděláte si pohodlí. A teď tu skutečně jste a najednou vás někdo v třeskutém mrazu vede neproniknutelnou tmou, škobrtáte po nerovné ulici a nic nepoznáváte. Rozhlížíte se doleva a doprava, mhouříte oči proti ledovému větru, uvědomujete si, že jste vešli do neznámé ulice, dvou řad neosvětlených domů plných neznámých lidí.

A přece jste si mne nevybrali naslepo. Byla vzbuzena jistá očekávání. Upejpavost stranou: doufali jste, že uspokojím všechny vaše touhy, které jste ze samé plachosti nedokázali ani pojmenovat, anebo že si se mnou alespoň užijete. Teď váháte, pořád se mě držíte, ale máte nutkání pustit se mne. Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak tlustá, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle. Do tváří vás bodá déšť se sněhem, ostré jehličky tak mrazivé, až pálí, jako žhnoucí oharky ve větru. Uši vás začínají bolet. Ale nechali jste se svést na scestí a teď už je pozdě obrátit se zpátky.

V tuhle hodinu je noc popelavá, černošedá a téměř čitelná, tak jako netknuté stránky spáleného rukopisu. Klopýtáte kupředu do obláčků vlastního vydýchaného vzduchu, pořád za mnou. Dlažební kostky pod vašima nohama jsou mokré a zaneřáděné, vzduch je mrazivý, kyselý a páchne po alkoholu a zvolna se rozkládajícím trusu. Opodál se ozývají opilecké hlasy, těch pár zaslechnutých slov ovšem nezní jako pečlivě vybraný úvodní proslov velkého romantického dramatu; spíš si snažně přejete, aby se ten halas už dál nepřibližoval.

Hlavní postavy tohoto příběhu, s nimiž se chcete důvěrně seznámit, stále zůstávají daleko. Nečekají na vás; nic pro ně neznamenáte. Jestli si myslíte, že kvůli vám vstanou z vyhřátých postelí a půjdou vám těch několik mil naproti, pak se mýlíte.

Možná vás tedy napadne: proč jsem vás sem přivedla? Proč otálím a neseznámím vás s lidmi, o kterých jste si mysleli, že je brzy uvidíte? Odpověď je jednoduchá: jejich služebnictvo by vás nepustilo dovnitř.

Chybí vám ty správné známosti, a proto jsem vás sem zavedla: abyste je získali. Osoba, která nic neznamená, vás musí představit člověku, který skoro nic neznamená, a tento člověk dalšímu a tak dále a tak podobně, až nakonec můžete překročit práh a už skoro patříte do rodiny.

Proto jsem vás přivedla sem do Church Lane ve čtvrti St Giles: našla jsem pro vás toho pravého.

Musím vás ale předem varovat, že vás představuji na samém společenském dně, posledním z posledních. Od bohatství Bedford Square a Britského muzea jsme možná jen pár set metrů, ale dělí nás od něj New Oxford Street jako řeka příliš široká, než aby se dala přeplavat, a vy jste na špatné straně. Ujišťuji vás, že princ velšský si nikdy nepotřásl rukou s obyvateli této ulice, dokonce tu nikomu ani letmo nepokývl hlavou, ba ani pod pláštíkem noci nevyzkoušel zdejší prostitutky. Vždyť i když v Church Lane žije víc nevěstek než takřka v kterékoli jiné ulici v Londýně, jejich úroveň neodpovídá nárokům urozených pánů. Pro znalce je koneckonců žena mnohem víc než mršina, ti vám neprominou, že postele tu jsou špinavé, pokoje bídně vybavené, krby vychladlé a že venku nečekají drožky.

Zkrátka a dobře, tohle je úplně jiný svět, tady je blahobyt cizokrajným snem, stejně vzdáleným jako hvězdy. Church Lane se řadí k těm ulicím, kde i kočky jsou z nedostatku masa vyzáblé a oči mají zapadlé, je z těch ulic, kde byste muže, kteří se označují za dělníky, jen těžko zastihli při dělné práci a kde takzvané pradleny jen zřídkakdy perou prádlo. Dobrodějové tu nemohou vykonat žádné dobrodiní, místní je odsud vyženou, ať si jdou po svých se zoufalstvím v srdci a s lejnem na botách. Vzorová ubytovna pro potřebné chudé, již tu před dvaceti lety otevřeli za velkých filantropických fanfár, dávno upadla do rukou osob špatné pověsti a hrozivě zchátrala. Z ostatních, věkovitějších domů čiší podzemní chlad, přestože jsou dvě až tři podlaží vysoké – jako kdyby je vykopali z hluboké jámy, jako by šlo o rozkládající se archeologické pozůstatky ztracené civilizace. Staleté budovy se opírají o berle z železného potrubí; na rozpraskaná a zvetšelá místa jim majitelé přikládají léčivé obklady ze štuku, ovinují je smyčkami prádelních šňůr, flikují je hnijícím dřevem. Střechy splývají v jednu velkou bláznivou změť, horní okna jsou popraskaná a začernalá jako cihlové zdivo a obloha nad nimi, na pohled pevnější než vzduch, tvoří klenutý strop připomínající skleněnou střechu továrny či nádraží – kdysi dávno byla jasná a průzračná, dnes je zatažená špínou.

Jenže vy jste dorazili za deset minut tři uprostřed mrazivé listopadové noci, a tak nemáte chuť kochat se výhledem. Ze všeho nejdřív musíte vymyslet, jak uniknout chladu a tmě, abyste se mohli stát jedním z nás, což jste si slibovali už od prvního doteku se mnou.

Krom slabého svitu plynových lamp pouličního osvětlení na vzdálených nárožích ulice nevidíte v Church Lane jediné světlo, ale to proto, že vaše oči přivykly výmluvnějším známkám bdění, než se lze nadít od chabé záře dvou svíček za ukoptěnými okenními tabulkami. Přicházíte ze světa, kde lze tmu vyhnat jediným zmáčknutím vypínače, ale život dokáže rozdat karty i jinak. Může se stát, že nebudete mít ruku plnou trumfů.

Pojďte se mnou do místnosti, kde se svítí. Dovolte mi, abych vás protáhla dovnitř zadním vchodem, nechte se vést stísněnou chodbou, která čpí po mokvajícím koberci a špinavém prádle. Dovolte mi, abych vás uchránila před zimou. Vyznám se tu.

Na těch schodech dejte pozor, kam šlapete; některé jsou shnilé. Vím které; věřte mi. Došli jste tak daleko, proč tedy nezajít o kousek dál? Trpělivost je ctnost a bude bohatě odměněna.

Přirozeně – já jsem se o tom nezmínila? – vás teď opustím. Ano, bohužel je tomu tak. Ale zanechám vás v dobrých rukou, výborných rukou. Tady, v té světničce v podkroví, navážete první důvěrnější známost.

Je to milá dušinka; bude se vám líbit. A jestli ne, zas tolik na tom nesejde: jakmile vás navede na správnou cestu, můžete jí beze všeho dát vale. Za pět let, co se protlouká světem, se nedostala ani na dohled dámám a pánům, mezi nimiž se budete později pohybovat; pracuje, žije a dozajista i umře v Church Lane, napevno uvázaná k tomuhle slumu.

Tak jako mnoho prostých žen, obzvláště prostitutek, se jmenuje Caroline a zastihnete ji, jak dřepí nad velkou keramickou mísou po okraj naplněnou vlažným roztokem vody, kamence a síranu zinečnatého. Improvizovanou štětkou, pozůstávající z dřevěné lžíce omotané starým obvazem, se teď pokouší otrávit, vysát či jinak zničit to, co jí dovnitř vpravil muž, s nímž jste se těsně minuli. Caroline štětku znovu a znovu namáčí a voda je čím dál zkalenější – což je pro ni jasné znamení, že sémě toho chlapa se hemží uvnitř mísy, a ne v ní.

Jak se utírá lemem dlouhé košile, povšimne si, že světlo obou svíček slábne: jedna z nich už není víc než blikotající pahýl. Zapálí novou?

Nu, to záleží na tom, kolik je hodin, a Caroline nemá hodiny – ostatně jako valná většina lidí v Church Lane. Jen pár lidí ví, jaký rok se píše, nebo dokonce tuší, že mělo uplynout osmnáct a půl století od té chvíle, co jednoho židovského buřiče odvlekli na popraviště za rušení veřejného pořádku. V téhle ulici nechodí lidé spát v nějakou danou hodinu, ale když se zpijí ginem, nebo když jsou tak vyčerpaní, že už nemají sílu dál někomu ubližovat. V téhle ulici se lidé budí, když opium v cukrových vodičkách přestane držet jejich chudinky děti v limbu. V téhle ulici se slabší povahy odplazí do postele hned po západu slunce, leží a poslouchají krysy. Do této ulice doléhají kostelní zvony a státní fanfáry jen velmi, velmi slabě.

Caroline místo hodin poslouží zatažená obloha a její světélkující obsah. Slova „tři hodiny ráno“ jsou pro ni možná bezobsažná, zato dokonale rozumí postavení měsíce oproti domům na protější straně ulice. Chvíli se u okna snaží prohlédnout skrz tabulky potažené zmrzlou špínou, pak zakroutí kličkou a jemným tlakem okno otevře. Hlasité prasknutí ji na okamžik vyděsí, jestli snad nerozbila sklo, ale to se jen láme led. Jeho střepinky se sypou dolů na ulici.

Tentýž vítr, od kterého led tak ztvrdl, teď zaútočí na Carolinino polonahé tělo v dychtivé snaze zmrazit lesklé kapičky potu na husí kůži jejího ňadra v blyštivou jinovatku. Caroline uchopí roztřepený límec volné košilky do ruky, zatne ji v pěst a přitáhne si ji těsně až ke krku. Cítí, jak jí tvrdne bradavka přitisknutá na předloktí. Venku vládne takřka naprostá tma, neboť nejbližší kandelábr stojí šest domů od ní. Dláždění Church Lane již není jako pocukrované, v plískanici se sněhový poprašek rozpustil, takže dole zůstaly hrudky a chuchvalce břečky, které v nažloutlém přísvitu plynových lamp připomínají monstrózní výrony semene. Všechno ostatní je černé.

A vy stojíte se zatajeným dechem za ní a svět tam venku vám připadá opuštěný. Ale Caroline ví, že další holky jako ona jsou ještě vzhůru, stejně jako pobertové, strážní a chmatáci, i blízká lékárna má otevřeno, kdyby snad někdo potřeboval laudanum. Na ulicích jsou pořád opilci, kteří buď usnuli s nedozpívanou písničkou na rtech, nebo právě umírají zimou, a ano, je dokonce možné, že tu obchází nějaký chlípník a hledá lacinou holku.

Caroline zvažuje, že se obleče, vezme si šálu a zkusí štěstí v přilehlých ulicích. Má hluboko do kapsy, protože většinu dne prospala a pak si nechala ujít navnaděného zájemce – nezamlouval se jí jeho kukuč, připadal jí jako syfilitik. Teď lituje, že ho nechala jít. Už mohla dávno vědět, že nemá cenu čekat na bezchybného chlapa.

Na druhou stranu, kdyby měla znovu vyrazit, musela by zapálit další dvě svíčky, své poslední. Musí vzít v potaz i nevlídné počasí: při těch prostocvicích v posteli se člověk pěkně rozehřeje a pak vyjde ven a celý zase prochladne; kdysi dávno ji jeden medik při natahování kalhot upozornil, že takhle se dá chytnout zápal plic. Caroline má ze zápalu plic nahnáno, i když si ho plete s cholerou a myslí si, že kdyby kloktala gin s bromidem, měla by slušnou šanci přežít.
Jacka Rozparovače se bát nemusí, na něj je ještě čtrnáct let čas a do té doby, než přijde na scénu, sejde ze světa více či méně přirozenou cestou. A on se do St Giles stejně nebude obtěžovat.

Jak jsem vás už upozorňovala, seznamuji vás se společenskou spodinou.

Obzvláště jedovatý poryv větru přinutí Caroline zabouchnout okno a zase se neprodyšně uzavřít v krabicovitém pokojíku, který není její a jejž si přesně vzato ani nepronajímá. A protože nechce být za línou couru, ze všech sil se snaží představit si, jak venku kráčí s tajuplným výrazem, zkouší si ve fantazii zhmotnit potenciálního kunčafta, který vystoupí ze tmy a řekne jí, že jí to sluší. Nepřipadá jí to pravděpodobné.

Caroline si promne tvář hrstí svých vlasů, vlasů tak hustých a černých, že je s obdivem hladí i ti největší hrubiáni. Jsou velmi jemné, dýchá z nich teplo a jejich dotyk na tvářích a očních víčkách je příjemný. Když ale ruce odtáhne, zjistí, že jedna svíčka utonula v loužičce loje, zatímco ta druhá se stále ještě snaží udržet planoucí hlavičku nad ní. Musí si přiznat, že den skončil a víc si toho dnes nevydělá.

V rohu jinak prázdné místnosti stojí proleželá, zkrabacená a rozklížená postel připomínající obvázanou končetinu, jíž kdosi nemoudře a nevybíravě začal vytírat špinavou podlahu. Konečně přišel čas využít této postele ke spánku. Caroline velmi opatrně vklouzne pod peřinu, tak aby podpatky neprotrhla oslizlé prostěradlo. Boty si zuje později, až jí bude tepleji a přestane se jí příčit pomyšlení na to, jak bude muset rozepnout ty dlouhé řady knoflíků.

Knot zbývající svíčky se utopí dřív, než se nad něj stačí naklonit a sfouknout ho. Caroline spočine hlavou na polštáři páchnoucím po alkoholu a mnoha a mnoha čelech.

Už se nemusíte schovávat. Udělejte si pohodlí, v pokoji koneckonců panuje naprostá tma a tak to také zůstane až do východu slunce. Kdyby se vám chtělo, mohli byste dokonce zariskovat a přilehnout ke Caroline, protože spí, jako by ji do vody hodil, a nevnímala by vás – jen byste se jí nesměli dotknout.

No tak, nic vám nebrání. Teď už spí. Zvedněte přikrývku a polehoučku vklouzněte za ní. Nevadí, jestli jste žena: v téhle době spolu ženy spí zcela běžně. A jestli jste muž, tak na tom sejde ještě méně: už tu před vámi ležely stovky jiných.