Johannes Anyuru: Bouře se přihnala z ráje

„Proč ses vrátil?“

P sedí s bradou opřenou o prsa, vzhlédne a podívá se na protější stranu stolu. „Už jsem odpověděl,“ říká. Místnost je bez oken, a ačkoliv si oba muži rozepnuli několik knoflíčků u košil, vydatně se potí, na zádech a v podpaží mají velké mokré skvrny. Vyšetřovatel roztáhne prsty a bubnuje jejich konečky o sebe.

Vyšetřovateli je kolem čtyřicítky. Má olivově zelenou košili, je to košile uniformy, na které chybí označení hodnosti.

Z objímky nad stolem trčí osamělá žárovka. „Řekni nám pravdu a vrátíš se do Lusaky.“

P znovu upře pohled na zem. Beton vypadá opuštěně, je zrnitý jako fotografie měsíčního povrchu.

„V jednom podniku kousek od Lusaky mi slíbili práci.“ P nechápe, proč ho tu drží, proč ho sem vůbec přivezli. „Měl jsem létat s práškovacími letadly.“

„Měl jsi létat s práškovacími letadly.“ Muži spolu mluví svahilsky. Vyšetřovatel si prohlíží papíry, které leží na stole. Má šlachovité tělo, hrubý odulý obličej, prošedivělý knír, je téměř plešatý. Ve tváři má surový výraz, tváří se pobaveně, občas strojeně přátelsky. „Vyškolený ugandský pilot stíhacích letounů cestuje z Říma do Zambie, aby postřikoval ovocné plantáže?“

P si utírá z čela pot. Přivezli ho sem přímo z letiště a on za celý den nic nejedl ani nepil. Je unavený, má pocit, že se mu zdá příliš dlouhý sen, že plave pod hladinou, že se nachází mimo své tělo. Zdi místnosti jsou modré. Pod oprýskanou omítkou vykukují ostrůvky holého betonu. Vypadají jako světadíly na mapě z jiné doby, z jiného světa.

„Jestli mi nevěříte, pošlete mě zpátky do Říma.“

V levém rohu místnosti za zády P stojí ještě jeden strážný, jeho přítomnost připomíná jen občasné zaskřípání bot na podlaze. Vyšetřovatel si přesedne, podepře si dlaní bradu, ukazováčkem si zamyšleně přejíždí rty. Nechce věřit, že by se někdo vrátil do tohoto trýzněného světadílu pouze z důvodů, které jim P udal: že chtěl létat, že jediná možnost k tomu se mu naskytla v malém podniku, který s pomocí vrtulových letounů z koloniální doby postřikuje ovocné plantáže u Lusaky v Zambii.

P pevně stiskne víčka a cítí, jak mu únava stoupá do hlavy jako bílý příval. Je mu špatně.

„Je načase, abys pochopil, že se ke svému kontaktu v Římě nebudeš moct vrátit.“

Vyšetřoval praští pěstí do stolu. „Kdo tě poslal do Zambie? Pro koho pracuješ?“ Strážný za zády P se pohne, boty zaskřípou na podlaze. „Poslouchej. Jak bychom tě mohli poslat zpátky do Říma? Oficiálně ses tam vrátil už z Lusaky, nemám pravdu? Sám jsi podepsal rozhodnutí o vyhoštění.“ Holohlavý Tanzánec ukazuje na nějaký dokument, potom vytáhne ještě jeden papír a položí ho na stůl. „Tady jsi podepsal potvrzení, že tě odsud poslali zpátky do Lusaky.“

P se upřeně dívá před sebe, snaží se přijít na nějakou odpověď. Nezacházeli s ním zatím špatně, ale násilí visí ve vzduchu.

„Měl by sis dát větší pozor na to, co podepisuješ. Přestal jsi existovat. Je načase, abys začal odpovídat na naše otázky.“

Většina papírů, které před nimi leží rozložené na stole, patří P: jeho pas, jeho letenky. Vyšetřovatel vyndá z desek ještě jeden dokument, dívá se na něj, předstírá, že si něco rozmýšlí. Položí jej na stůl a přistrčí jej směrem k P, ten ho zvedne.

P pozoruje řecká písmena. Jeho jméno a hodnost. Insignie řeckého letectva: muž s křídly v bílé barvě na bledě modrém pozadí. Jeho diplom.

„Studoval jsi na Řecké letecké akademii v Dekelii u Atén, potom jsi odjel do Říma, odtud do Zambie. Proč?“

„Chtěl jsem létat.“ Dokonce i jemu samotnému připadá, že věta zní jako lež. Má chuť křičet, vstát a převrátit stůl, křičet, že chtěl jenom létat. Špičkami prstů přejíždí po písmenech. Chtěl jenom létat. Jeho nitrem prolétne sled obrazů, letmá vzpomínka, připadá mu, že patří do jiného života: stojí u drátěného plotu a pozoruje trysková letadla, která se snášejí z nebe, je to první podzim v Řecku, listí ještě neopadalo, ale koruny stromů na školním dvoře jsou šedivé jako popel. Společně s ostatními budoucími kadety letectva z třetího světa studuje v těsných dřevěných lavicích řečtinu, celé dny opakuje slovesa a podstatná jména, ale jednou odpoledne pro ně pošlou autobus, vezou je uzavřeným prostorem kolem akademie a vysadí je u drátěného plotu před letištěm, a oni tam stojí a dívají se na letadla, která brzy budou umět sami ovládat, později, až dokončí jazykový kurz – štíhlé vražedné stroje, pohybující se po přistávací ploše v dálce, pomalu a nejistě jako rackové.

„Chceš cigaretu?“

P pokrčí rameny a ani nevzhlédne od dokumentu, který drží v rukou. Vyšetřovatel musel udělat nějaké znamení, protože strážný vykročí vpřed a přidrží před ním balíček cigaret bez filtru. P si jednu vezme, strčí ji do koutku úst, strážný mu ji zapálí a couvne zpátky do stínu. P odloží diplom, čeká na otázku, nebo na násilí, nebo na to, že ho pustí, na něco, kouří.

„Jaký máš názor na Oboteho?“

„Na Oboteho?“ Nozdrami vyfoukne obláček dýmu. „Přál bych si, aby byl ugandským prezidentem. Je z mého kmene.“

„Řekni nám, co se stalo, když Obote na jaře roku šedesát devět navštívil tvou vesnici.“

„V šedesátém devátém jsem byl v Řecku.“ P ví, o čem vyšetřovatel mluví. John mu o tom psal v jednom dopise.

„Na jaře roku devatenáct set šedesát devět.“ Muž vyslovuje letopočet pomalu, slabiku za slabikou, jako kdyby mu P špatně rozuměl. „V roce devatenáct set šedesát devět cestoval Milton Obote, tvůj prezident, po celé zemi a promlouval k lidem. Byla to kampaň za sjednocení obyvatelstva po vzpouře bugandského království. Říká ti to něco?“

„Byl jsem v Řecku.“

„Když přijel do tvé vesnice, byl napaden lůzou, která strhla pódium, rozbila mikrofon a donutila ho k útěku.“

„Byl jsem v Řecku.“

„Ale dozvěděl ses o tom od své rodiny, nemám pravdu? Byli jste proti Obotemu.“ Když to vyšetřovatel říká, ukazuje na P, jako kdyby P byl příčinou nespokojenosti, kterou vyvolal způsob, jakým Obote z prezidentského paláce favorizoval svoji rodinu, svůj klan. P si odfrkne, odklepe popel na zem, zavrtí hlavou.

„Vojenský převrat mi zničil život.“ Čeká na otázku, která nepřichází, snaží se upamatovat, co řekl a co neřekl, jaké lži, jaké polopravdy a jaká přiznání vyměřují hranice tohoto rozhovoru. Tři muži mlčí, je slyšet jen jejich dech a tupý hukot ventilačního potrubí, a daleko odsud, za zdmi místnosti, sem tam zvuk kroků. Vyšetřovatel vyndá z krabice na zemi album fotografií. P je poznává, stejně tak jako dokumenty na stole je vyndali z jeho zavazadla.

Roku devatenáct set šedesát devět byl v Řecku a létal na letadlech akademie. Roku devatenáct set šedesát devět byl v Řecku, učil se řecky a pozoroval, jak výcviková letadla vzlétají a přistávají. Kvečeru býval chlad, jaký v Ugandě nikdy nezažil, nutil ho, aby si olivově zelenou bundu uniformy přitahoval těsněji k tělu. Třásl se zimou tak jako tak, a některé dny přinášel vítr od moře obrovské množství písku, roznášel je po úzkých uličkách Dekelie, písek bílý jako prach z rozdrcených perel, nebo bílý jako kusy rozbitého nebe, písek, který se ukládal v hlubokých závějích u okrajů chodníků a u domovních fasád. O víkendech se někdy vydal k moři, civilní linkou, která v létě převážela turisty, ale na podzim, v zimě a na jaře bývala skoro prázdná. Procházel se sám v poryvech větru s botami v ruce a s vyhrnutými kalhotami a cítil, jak je něco temného z jeho dětství pohlcováno tmou, a možná odpuštěním. Říkal si tehdy, tam u moře, že ti, kteří existují v přítomném okamžiku, jednoho dne zmizí, stanou se vápencem na dně jiného moře.

Vyšetřovatel vyndá z igelitové složky fotografii a přistrčí ji po stole k němu. Mladý Afričan v šatech pilota stojí na T-sedmatřicítce a opírá se o její velkou šedou ocasní ploutev, která je téměř dvakrát tak velká jako on sám.

„Tohle jsi ty.“

„Ne,“ řekne rychle, aniž by věděl, proč lže.

„To nejsi ty?“

Fotografie je zrnitá a tvář na obrázku je zastíněná pilotovou helmou, rozmazaná. Mohl by to být někdo jiný. Vztahy mezi Tanzánií a Ugandou jsou velmi napjaté. Ugandská armáda vrhá na druhou stranu hranice granáty. Amin tvrdí, že ugandská gerila, která chce svrhnout jeho nový režim, má v Tanzánii vojenské základny.

„Je to někdo jiný.“ Neměl lhát, ale zalhal, a teď se musí přidržet lži. Sehne se a podrážkou uhasí cigaretu. Na podlaze už leží dva špačky cigaret, které vykouřil předtím. Jak dlouho už tady sedí? „Je to jeden z mých spolužáků.“

„Nechceš přestat s tím lhaním?“ Vyšetřovatel zakroutí hlavou, zatváří se zklamaně, sepne si ruce na břiše a opře se o opěradlo židle. „Není to důležité. Začneme od začátku. Muž na fotografii jsi ty. Patřil jsi k druhé generaci ugandských pilotů. Poslali vás do Řecké letecké akademie v Dekelii u Atén, kde cvičí vojenské piloty z několika afrických zemí už od začátku šedesátých let.“

Když to probírali poprvé, odmítal P potvrdit cokoliv z toho, co Tanzánci tvrdili, ale iracionální loajalita, kterou cítil k oběma státům, které ho tak zoufale zradily, se s rostoucí únavou vytratila. Zavře oči a pomalu kývne, je pravda, že ho poslali do Řecka, aby se vyškolil na vojenského pilota a důstojníka ugandského letectva. Sedí s pokleslou bradou, se zavřenýma očima.