Jiří Šimáček: Malá noční žranice

Dušičky letos vyšly na neděli, takže je tady strašnejch lidí. Vystoupíme z taxíku u brány vedle krematoria a jako každej rok se nějak automaticky seřadíme vedle sebe už na parkovišti. Sestra uprostřed, já vlevo a tatík napravo. Už léta si říkám, jakej je na nás asi pohled — sestra, která je skoro o půl hlavy větší než já, je strašně hubená, trošičku kulhá na levou nohu a její žlutá hlava nad náma svítí jako maják. Tatík kulhá pro změnu na pravou nohu a šourá se s hůlkou, kterou v pravidelným rytmu ťuká do chodníku. No a nakonec já, na levým křídle, mám 175 centimetrů a jsem nejmenší. Teda nejsem malej, ale vedle nich jsem prostě nejmenší, jinak jsem spíš XL. Akorát se mi musí nechat zkrátit nohavice nebo rukávy, ale jinak jsem jasně XL. Jsem v rodině jedinej, kterej nekulhá, ale zase chodím jako kačer, aspoň tatík to vždycky tvrdil. Za krematoriem druhou uličkou doprava, pak asi šedesát metrů do kopce a jsme na místě. Tatík položí na hrob kytku, jako pokaždý, sestra nakloní hlavu k levýmu rameni a kouká, posledních pět šest let už nebrečí. Já jen tak stojím, čekám, až tatík udělá čelem vzad a z pravýho křídla zavelí lehkým pokynutím hůlky k odchodu. Většinou to trvá tak pět minut. Koukám na černej žulovej obdélník, plochu z bílejch kamínků a uprostřed kvádr s nápisem Sylvia Hromková 1951—1992. Nikdo z nás nikdy nic neříká, moje sestra neříká nic skoro nikdy. Já nevím, co bych říkal, a tatík asi nic říkat nechce, takže první promluvím já až zase v taxíku. Mohli bysme se stavit na oběd, ne? Takže kam to bude?

ptá se taxikář. No, do centra, mohli bysme třeba do Plzeňky, na kačenku, jako takovej menší nácvik na husu, protože za pár dnů je Martina, a neměli bysme se do té husy pouštět úplně bez přípravy. Takže kačenku na rozehřátí? Odvezte nás zpátky, kde jste nás naložil — Havlíčkova ulice, zavelí otec a ani se při tom na mě neotočí. Taxikář kývne hlavou a jediným pohybem nedává najevo, že by váhal, kam vlastně jet. Jasně že jede na Havlíčkovu. Je mi pětatřicet, a přesto je i taxikářovi, kterej nás nikdy neviděl, jasný, že se ani na chvilku nemusí zaobírat tím, kam jsem chtěl jet já. Prostě beze slova poslechne pana otce. Sestra samozřejmě neřekne nic, jako obvykle. A já u toho nakonec vypadám jako nějakej idiot. To by mi ani tak nevadilo, vypadat jako idiot, s tím bych problém neměl. Ale tím, že tatík dal pokyn a dál neřekl ani slovo, nahodil do prostoru taxíku tuhle nevyřčenou zprávu: To, co řekl můj syn, bylo tak nejapný, že se tím ani nebudeme zabývat. Gentlemansky to beze slova přejdeme, jako kdyby si uprdnul. A ty, hochu, bys měl přemýšlet, jestli tím, že se chceš najíst, náhodou neznevažuješ památku své zesnulé matky. Nějak takhle to nejspíš vyznělo. Takže se zabořím do sedačky a taky už teda nic neřeknu, celou cestu. Sakra, jako kdyby to, že k neděli patří taky oběd, byl nějakej cynismus nebo co. Já jsem to myslel dobře, všem by nám udělalo fajn se najíst a dát si třeba jedno dvě pivka. Mohli jsme si u toho klidně povykládat, třeba bysme klidně mohli i vzpomínat na mámu. Na tom snad není nic špatnýho. Takhle se to prostě mezi normálníma lidma dělá. No a teď se mi z břicha začaly ozývat zvuky. Asi jak jsem chvíli myslel na tu kačenku. V taxíku je ticho a do toho se ozývá moje břicho kručením, bubláním a já nevím jakejma zvukama, pro který neexistuje vhodnej název. Tohle je teda opravdu trapný. Nechcete třeba pustit rádio? Tak jsem to nevydržel nepromluvit. Kvůli těm zvukům, přitom je známá věc, že za zvuky v břiše může nejčastěji stres. Řidič se podívá na pana otce, jestli jako teda může pustit to rádio. Tatík nehne brvou a řidič si to vyloží tak, že teda otočí knoflíkem. Tokio Hotel, no to snad ne, která stanice si v neděli, na Památku zesnulých, dovolí pustit nejtrapnější skupinu na světě — Tokio Hotel? Taková sračka, tak tohle už je ale vážně urážka památky mý mámy.

Pan otec si prej jde lehnout, tak co, tak snad teda nemusím trčet doma. Kam teďka jedete? ptám se taxikáře. Jestli ho neodvolají, tak na stanoviště. Do centra, že jo? Můžu jet s váma?

Taxikář prej, jestli se mu tam jako chci nacpat zadarmo. Hned to pochopil. Tak říkám, že jo, že přesně tohle bych chtěl. Zkusit si to, jaký to je, jet taxíkem zadarmo. Vyšlo to. Je to sympatickej týpek, tak si říkám, že bych měl nějak napravit ten dojem z naší rodiny, z tý cesty na hřbitov a zpátky, kdy se chudák nejspíš musel bát promluvit ve vlastním taxíku. Taxikáři si rádi splknou, je to v jejich práci jediná zábava, s někým nezávazně pokecat, a my jsme ho o to připravili. Takže to zkouším trochu napravit. Mercedes, co? Taxikář přikývl, ale neřekl nic. Diesel, žejo? Už zase přikývl. To asi ani nemá cenu, brát benziňáka na taxík, co? Zase nic neřekl. Nic o tom nevím, ale myslím, že mně to říkal nějakej jinej taxikář, sám nemám ani řidičák. Ale tohodle chlapíka jsme museli dost zarazit, najednou se nějak nemůže uvolnit. Taky je mi jasný, že nemohl ani za ten Tokio Hotel, prostě otočil knoflíkem a bylo to tam. Taxikáři poslouchají spíš country, ne že by to bylo zas o tolik lepší, no nic… Tenhle nemá tepláky jako někteří taxikáři, ale džínovou košili a semišovou vestu, jasnej fanoušek country. Šoféři mají rádi country, žejo? Někteří jo, přisvědčil. Tamta dam tada dá dá dá, zanotoval jsem… Týpek na to nic. Vím, že je láska dým, tamata dam tada dádádá. „Ring of Fire“, Johnny Cash. Zlehýnka jsem zabubnoval dlaněma do palubky. Tak jsme tady, řekl taxikář a zaparkoval. Díky, tohle je super kára, říkám ještě a lehce mu poplácám mercedesa po střeše… jako koně po zadku, abych mu nahodil ještě trochu z tý country atmosféry. Zabouchl dveře a vytáhl noviny. Takže si to namířím svižně směrem k restauraci Plzeňka, to je snad jediná hospoda, která se léta drží slušný český kuchyně, takže čert vem ten stupidní nebrněnskej název. Takhle odpoledne už tady není skoro ani noha, zalezu do boxu a vytáhnu z bundy tabák a papírky. Dnes tady obsluhuje pan Antonín, kterej tu pracuje prej už asi tak padesát let, je to taková kultovní figura podniku. Bude asi tak starej jako můj otec, plus minus. Takže si objednám pivko a říkám mu, že na lístek koukat nebudu, že si stejně dám kačenku s červeným zelím a bramborovejma knedlíčkama. Zapálím si a přistihnu se, že vlastně nečichám jenom k tabáku, ale i ke spálený sirce. Vlastně jsem nekouřil skoro celej den, v taxíku, na hřbitově, pak zase v taxíku a pak zase v taxíku a pak po cestě, no sakra. Takhle je to nejlepší, cigáro po těžkým dni a dlouhý pauze, první hlt pivka do vyschlýho krku a nakonec kačenka do úplně prázdnýho břicha. Takže si potáhnu a koukám kolem sebe. Fakt jsem tady dneska snad sám — já, pan vrchní Antonín a holky, co tu obsluhujou… Sice jsou všechny ještě moc mladý, učnice, ale vesměs už docela jedlý. A sakra, jedna sem jde s mísou předkrmů, ještě než mi na stole přistane pivko. Teď mi strčí pod nos mísu předkrmů a já budu koukat na ubrus a soustředit se na to, abych jí nekoukal na kozy pod bílou halenkou, a bude mi blbý říct, že žádnej nechci, a nejspíš se zase budu červenat. Usměj se, vole! Ne, díky, zahuhlám, a jak mám vyschlou pusu, tak je to zamumlání skoro nesrozumitelný. Úsměv šel do háje a místo něj jsem se zajíknul a rozkašlal. Ona mi říká, že aspoň křenovou rolku bych mohl zvládnout, snaží se bejt milá. A já cejtím, jak mi zezadu na krku sjela kapka potu a jede mi pod košilí po zádech a studí mě, a sakra, teď mi ta kapka zajela skoro až mezi půlky. A to jsem chtěl vymyslet nějakou aspoň trochu kloudnou větu, proč si jako nedám tu křenovou rolku. Místo toho jsem se rozkašlal. Vysvobodil mě pan Antonín, kterej přinesl pivo. Tohle se mi děje pořád, že takhle zatuhnu. Za dvacet třicet vteřin už jsem zase v normě a klidně bych s ní dal řeč o křenový rolce s docela slušným nadhledem, skoro možná i se šarmem… Pozdě.

PAN OTEC

Někdy před pěti šesti lety jsem si vystřihl z novin článek o muži, který prodával svůj život v aukci. Jmenoval se Ian Usher, žil v Austrálii a jednoho dne ho prostě napadlo, že udělá tlustou čáru za celým svým životem, prodá úplně všechno, co má, a začne znova. Prodával dům, padák, motorku, vodní lyže a místo v práci. Bylo mu čtyřiačtyřicet let a rozhodl se zbavit úplně všeho, aby mu nic nepřipomínalo jeho bývalou manželku, se kterou se rozvedl. V aukci dokonce nabízel jako součást svého života, který dražil, i svoje přátele. Není mi úplně jasné, jak by mohl případný kupující spoléhat na to, že získá i přátele Iana Ushera. Ale to není podstatné. V každém případě se tomu muži prodej podařil, ve čtyřiačtyřiceti letech prodal svůj život a začal nový. Já jsem měl ve svých čtyřiačtyřiceti ženu a dvě děti, dceři bylo pět, synovi jedenáct, a neměl jsem nejmenší důvod nabízet svůj život na prodej. Když jsem přišel o ženu, bylo mi čtyřicet sedm, o tři roky víc než Ianu Usherovi, a prodat svůj život jsem si dovolit nemohl. Nicméně v době, kdy prodával svůj život pan Usher, tedy asi před šesti lety, bych mohl dát do dražby ten svůj, aspoň mě to napadlo v okamžiku, kdy jsem si vystřihl článek, který o dražbě jeho života informoval. Moje dcera dokončila školu a vdávala se, můj syn, kterému bylo přes třicet, právě přivedl ke krachu svůj snad už třetí velkolepý podnikatelský záměr. Do našeho domu se stěhoval pan Šedý, ošklivý, upjatý a zatuchlý skřet, který nosí kravatu dotaženou tak, že není pochopitelné, že se neuškrtí. Skřet, který se do telefonu představuje jako docent, skřet, který se dokázal poprvé oženit, až když mu táhlo na padesát, a navíc si vzal plachou studentku, která se asi jen styděla jeho návrh odmítnout. Nevím, jaký jiný důvod by moje dcera mohla mít. Pohled na obě mé dospělé děti mi jasně dával najevo, že jsem packal. Prostě v tom okamžiku jsem asi měl udělat to, co Ian Usher z Austrálie, měl jsem prodat svůj život a zmizet. Pan Usher prodal svůj život přibližně za šest milionů korun; je mi jasné, že za můj život by nikdo nedal ani zlámanou grešli. V každém případě si pan Usher od chvíle, co svůj život vydražil, celkem užíval, běhal s býky v Pamploně, potápěl se v kleci s bílými žraloky, a dokonce vstoupil i do Mile High Clubu, který sdružuje všechny osoby, co měly sex ve vzduchu, na palubě letadla či helikoptéry. Je celkem povzbudivé dozvědět se, že takový klub existuje.

Jistě, můj život by asi nikdo nekoupil. Na druhou stranu, já jsem tehdy mohl koupit starý život pana Ushera, který se nabízel k prodeji. Dát dohromady něco kolem šesti milionů by nebyl problém, pokud bych prodal do poslední košile úplně všechno, co mám. Mohl jsem odjet do Austrálie, žít z bývalé práce pana Ushera a částečně z důchodu, měl bych spoustu nových čtyřicetiletých přátel, padák, motorku a vodní lyže. Panu Usherovi jsem tehdy záviděl, což není příjemný pocit. Zjistil jsem, že je vlastně příjemnější číst si o lidech, jejichž osud je z nějakého důvodu ještě zpackanější než ten můj. Takže jsem začal jaksi neplánovitě a automaticky uschovávat jiné výstřižky. Vystřihuji si z novin a časopisů výlučně články o zpackaných životech úplných nešťastníků. Za šest let jich mám už požehnané množství a máloco mě uklidní tak, jako když si najdu chvilku, abych se probíral svou objemnou sbírkou packalů a zoufalců, sbírkou kuriózních průšvihů a neštěstí. Abych se vyjádřil přesně, nepřitahují mě zprávy z válek nebo články referující o obětech tsunami a zemětřesení. Aby mě nějaká historka zaujala, musí v sobě mít cosi osobního, individuálního. Prostě alespoň v minimální míře chci mít dojem, že hrdina takového článku si nějakým způsobem za svoje potíže může sám nebo že je alespoň obětí osobní smůly, nikoli jednou z mnoha obětí katastrofy. Zajímají mě smolaři a břídilové. Jen krátce po článku o Ianu Usherovi jsem objevil jiný článek, o anglickém smolaři jménem John Lyne. Tento člověk údajně jako dítě třikrát vypil láhev dezinfekce, byl zasažen bleskem, srazila ho stěhovací dodávka, spadl ze stromu a zlomil si ruku. Při srážce autobusu si tutéž ruku zlomil znovu. Dále se málem utopil, střela z praku mu vyrazila osm zubů, spadl do kanálu a vážně si poranil páteř, při práci v dole do něj zezadu vrazil vozík s kamením, zůstal s autem stát mezi železničními závorami, pokousal ho pes, v obchodě na něj spadl ventilátor, vypadl z balkonu a zlomil si ruku, a když věšel žárovky, navrtal elektrický kabel a byl zasažen elektrickým proudem. Tento pitomec je jakýmsi patronem mé sbírky zoufalců. Je to škodolibost, co mě poutá k mé sbírce? Pohled na neštěstí druhých může podle psychologů údajně vyvolat příjemný zážitek srovnatelný s uspokojením z jídla. Já z jídla žádné uspokojení nemám. A troufal bych si i tvrdit, že ve skutečnosti snad ani nemám zvláštní uspokojení z cizího neštěstí. Z vývojového hlediska je škodolibost velmi smysluplná, aspoň to tvrdí jistý psycholog z Kentucké univerzity. Svět je prý založen na soutěžení, ať už v oblasti rozmnožování, nebo získávání potravy. Neúspěch konkurenta je prý pro nás příležitostí. Takhle tedy odborníci vysvětlují podstatu škodolibosti. Upřímně, já s nikým nesoutěžím, rozmnožený už jsem a potravu získávám celkem snadno. Žádnou příležitost na úkor konkurenta nepotřebuji.