SMLUVNÍ PODMÍNKY ŽIVOTA
Lidský život je složitý a jeho smluvní podmínky jsou zřídkakdy srozumitelné.

 

Jmenuju se Frank Shaw a živím se psaním smluv. Hrdý na svou práci nejsem. Ve chvílích, kdy mě přepadnou chmury, se mi zdá, že představuju zhoubu, která zabíjí podstatu lidskosti. Kdysi se dohody uzavíraly podáním ruky. Já tenhle zvyk nahradil drahým inkoustem. Lidský dotek jsem vyměnil za neosobní smlouvy. Mezi mnou a důvěrou je stejný vztah jako mezi antihmotou a hmotou — jsem antidůvěra, jsem temná síla odhodlaná zničit životní víru, naději a zázraky. Jednoduše řečeno — jsem firemní právník.

Mou specializaci jsou smluvní podmínky psané drobným písmem, čímž se ve své branži řadím na jednu ze spodních příček. Jsem právnickým ekvivalentem chlápka, který zametá vlasy v holičství. Když jste si dneska kupovali něco na internetu, pravděpodobně jste klikli na políčko „Souhlasím“, aniž jste si přečetli mnou sepsané obchodní podmínky. A nečetli jste je, ani když jste naslepo podepsali smlouvu, jíž se vzdáváte svých práv, svého života, libry svého masa.

KNIHA

Robert Glancy

Smluvní podmínky

2014, Host, přeložila Martina Neradová, 292 stran, 269 korun

Mým majstrštykem je práce, kterou jsem odvedl při tvorbě moderní pojistné smlouvy. Tuhle životní pojistku jsem navrhl těsně po absolvování právnických studií, s ještě nezakalenou myslí. Genialita této smlouvy tkví v tom, že je nesnesitelně nudná. Málokdo ji dočte do konce a k podmínkám tištěným titěrným písmem se nedopracuje už vůbec nikdo. Je to trik, který mi umožňuje nasadit vám oprátku dřív, než vám dojde, že stojíte na šibenici — myslíte si, že pojistka představuje zlatou bezpečnostní síť, která vás zachytí, kdykoli vás potká nějaká životní tragédie, jenže moje břitce formulované smluvní podmínky tuhle síť roztrhají na maděru. Jestliže ďábel spočívá v detailu, potom jednám jeho jménem: svá varování píšu tak malým fontem, že jsou prakticky neviditelná. Sotva si jich všimnete, a když to uděláte, už je pozdě.1

Mluvím z vlastní hořké zkušenosti. Po autonehodě jsem se dozvěděl, že smluvní podmínky nejenže řídí mou práci, ale také stanovují pevná pravidla, na nichž závisí můj život. Nicméně bezprostředně po bouračce, když jsem ležel polámaný v posteli, jsem si toho vědom nebyl; s jistotou jsem věděl jen jediné: že se stalo něco hrozného.

 

PODMÍNKA I.
AMNÉZIE
SMLUVNÍ PODMÍNKY TRAGÉDIE

 

Jestliže se přihodí něco divného a strašného vám,
je to tragédie.
Jestliže se něco divného a strašného přihodí
někomu jinému, pobaví vás to.

 

SMLUVNÍ PODMÍNKY MÉHO JÁ
Nejsem tím, kým jsem býval.

 

Když jsem se probral, měl jsem kolem sebe lidi, kteří tvrdili, že jsou mí příbuzní, a říkali mi, že budu v pořádku.

Jak můžu být v pořádku? Ani nevím, co jste sakra zač!

Pokoušeli se utéct před pravdou a přebít realitu nadějí za sborového opakování: Nic ti není, Franklyne, vůbec nic ti není!

Při pozorování rodinných příslušníků, které jsem nepoznával, jsem si uvědomil, že popírat skutečnost je jako běžet na trenažéru: zatímco ona příšerná věc, kterou popíráme, čeká, až se unavíme, upadneme a svalíme se přímo do jejích chlupatých pracek. Jenže já věděl, jaká je pravda — v pořádku jsem rozhodně nebyl. Příšera mě dostala. Prozatím jsem se choulil v jejím temném, tichém objetí. A když jsem přece promluvil, všechno jsem jen zhoršil.

„Kdo vlastně jste?“ zeptal jsem se.

Jedna z přítomných mi odpověděla: „Jsem tvoje žena, nepamatuješ si na mě?“

Po druhém dotazu přestali tvrdit, že mi nic není.

„A kdo jsem já?“

Bylo těžké být sám sebou, když jsem o sobě věděl tak málo. Chtěl jsem říct něco, čím bych všechny ujistil o tom, že jsem ten starý Frank, kterého znají, a že je všechno v pořádku. (Jenže jsem nebyl, jenže nebylo.) A kdykoli jsem řekl, co jsem neměl, poznal jsem to nade vši pochybnost. Z jejich obličejů jsem vyčetl obavy, dívali se na mě úkosem, jako bych vypadl ze záběru, jako bych vypustil z úst něco nevhodného. Což byl ten pravý problém: přestal jsem se k sobě hodit. (Neschopnost dodržet smlouvu se nazývá nemožnost plnění a v tom byla ta potíž — říkal jsem věci, které by Frank před nehodou neřekl.) S jistotou jsem si pamatoval pouze to, že před bouračkou jsem byl pro všechny Frank. Jenže po ní mě začali oslovovat formálně — Franklyn. Ztratil jsem osobnost, ale získal další slabiku.2

 

SMLUVNÍ PODMÍNKY SMYSLŮ
Ty moje přestaly dávat smysl.

 

Když jsem spatřil svou tvář, nepoznával jsem se. V zrcadle jsem viděl odraz potlučeného cizince: opuchlé oči plovoucí v krvi, rozbitou hradbu zubů, nechutně vyboulené tváře. A můj nový svět nebyl o moc hezčí. Bylo to místo prošpikované varovnými signály. Přístroje pronikavě ječely, aby přivolaly uspěchané zdravotníky. Nápisy na zemi křičely: Pozor na mokrou podlahu! Nebezpečí uklouznutí! Ze vzdálených chodeb se ozýval nářek, který byl vzápětí utnut. Léky, které jsem bral, provázel seznam možných nežádoucích účinků dlouhý jako rusky román. Pod červeným tlačítkem stalo: Tísňový hlásič!

Moje tělo neustále zachvacovala panika, která mě ponoukala, abych tohle tlačítko tiskl v jednom kuse. Nejdřív jsem to opravdu dělal. Potom ho odpojili a já spustil křik: Pomoc, pomoc, nepamatuju si, kdo jsem! Dali mi injekci, která ztlumila mou paniku pod stovkou přikrývek, kam ke mně nikdo nemohl proniknout. Přál jsem si, aby to tlačítko znovu zapojili. Chybělo mi.

Mé zděšení zhoršovaly popletené hormony. Při havárii se roztříštily jednotlivé zavařovací sklenice — s vinětami Smutek, Štěstí, Vztek — a jejich nespoutaný obsah se smíchal v chaotickou čvachtanici. Věčně jsem měl chuť smát se, brečet a křičet, a to všechno naráz. Také nervová vlákna, která kdysi vedla každé po své trase do mých uší, očí, nosu a úst, se zapletla do neústrojného copu. A tak jsem při pohledu na zelenou barvu cítil na jazyku rybinu, při zaslechnutí vřískotu jsem viděl modře, a když jsem ucítil sýr, slyšel jsem hudbu.

Pan doktor Mills mě ujišťoval, že tohle propojení smyslů není ničím jiným než pokusem mého mozku nalézt cestu ke starým vzpomínkám. Měl jsem natolik pomíchané dojmy a emoce, že jsem ve chvíli, kdy se doktor Mills napil kávy, viděl, jak z ní stoupá kouř v podobě hlubokého basového tónu, který rozvibroval mé zamotané smysly a probudil ve mně cit — ne smírně nepatřičný cit: zamilovanost. Když jsem se do lékařovy kávy zaposlouchal, uvědomil jsem si, že pocity jsou přilnavější než vzpomínky.3

 


1 Proto vám nyní důrazně doporučuju: čtěte i drobné písmo.

2 Vskutku ubohé odškodnění.

3 Jestliže prudce zatřesete hlavou, vzpomínky odplují jako pylová zrnka, ale pocity, ty se vás drží, jako by byly na suchý zip. A tak mé první skutečné hnutí mysli nepatřilo bratrům, manželce nebo někomu jinému z rodiny, ale krásné baristce.