Iva Procházková: Vraždy v kruhu

Jáchym tušil, že Smrad přijede. I když se to v neděli odpoledne nestávalo. Dnem konopí byla tradičně sobota, někdy pátek a samozřejmě svátky. O trávu byl zájem nejen na Silvestra, ale stejně tak o Velikonocích nebo na prvního máje. Jáchym se na Kladensku staral o dobrou náladu v každé roční době, za každého počasí a zasvěcenci to dobře věděli. Bohužel i Smrad.

Sundal si ochrannou roušku, uklidil postřikovač, svlékl si rukavice. Dlouho nepršelo, škůdci v sadu se za poslední dny hodně rozmnožili. Byli i na zelenině. Housenky, plodomorky, dřepčíci. Ve sklenících s konopím udržoval vysokou vlhkost, to byla nejlepší prevence proti roztočům. V květnu objevil několik ojedinělých svilušek a zdárně je zlikvidoval nimbovým olejem, než začaly tvořit kolonie. Teď se rostliny zdály zdravé a rychle sílily.

Do vjezdu zabočila zelená dodávka. Milan přijížděl dvakrát týdně touhle dobou pro čerstvé saláty, které pak rozvážel po restauracích. Dřív odebíral i karafiáty, ale poté, co se matka odstěhovala do Nymburku, Jáchym od jejich pěstování upustil. Chtěl mít čas na to, co mu dělalo radost.

„Tak už jsi mě zase dohonil,“ řekl Milan, jakmile vystoupil z auta. „Všechno nejlepší! Kdy budeš slavit?“

„Možná se letos na oslavu vykašlu. Nejsou to kulatiny.“

Byli stejně staří. Milan oslavil dvaatřicáté narozeniny začátkem jara, Jáchym měl ve zvyku spojovat svou oslavu se svátkem slunovratu. Měl slavnosti pod širým nebem rád. Pozval kamarády, seděli na zahradě, grilovali, zpívali, hráli na kytaru. Často se rozcházeli až ráno a Jáchym cítil, že jsou spojeni něčím větším než svými malými životy. O Bohu s kamarády nikdy nemluvil, ale za společně strávených nocí venku pod hvězdami byl plný lásky. Letos na žádnou oslavu nebylo pomyšlení. Kvůli Smradovi.

„Jak se vede tátovi?“ zeptal se, zatímco Milanovi podával přenosky se salátem.

„Drží se.“

Jáchym znal starého pana Staška od dětství, kdy je trénoval ve fotbale. Teď mu bylo sedmdesát, měl pokročilého parkinsona a Jáchym mu na podzim posílal kořeny samičích rostlin konopí. Milanův otec si z nich vyráběl sirup, který mu přes zimu pomáhal s chorobou bojovat. V době vegetačního růstu žvýkal čerstvé listy. Jáchym už je měl pro Milana připravené. Před chvílí je natrhal.

„Táta je ti moc zavázanej,“ řekl Milan, když platil saláty. „Zvládá to jenom díky konopí. Nic jinýho mu nepomáhá.“

Jáchym přikývl. Věděl, co konopí dokáže. Za kořeny a listy si od pana Staška nikdy nic nevzal, ale občas mu Milan přivezl nějakou pozornost. Dnes vytáhl z auta dortovou krabici. „Měli jsme v rodině svatbu, tady máš malou ochutnávku.“

Jáchym nadzvedl víko. Krabice byla plná cukroví a maličkých svatebních koláčků. Poděkoval a strčil si jeden do pusy.

„A co vy? Kdy do toho s Hedvikou praštíte?“ vyzvídal Milan.

„Už brzy. Možná na podzim.“

„Pozdravuj ji ode mě.“ Milan vlezl do vozu, vycouval na silnici, mávl Jáchymovi na rozloučenou a rozjel se kolem zdi statku ke Kladnu. Jáchym se za ním díval. Zmínka o Hedvice mu zrychlila tep. Znovu začal myslet na Smrada. Nemůže dovolit, aby se takhle choval. Musí mu zatnout tipec. Jenže jak? Smrad byl nebezpečný. A chytrý. Dokázal svoje prasáctví skrývat stejně šikovně jako jiné věci. Měl na to vhodný obličej: mužný, jasně řezaný, čestný, s modrýma očima a vějířky vrásek, které budily dojem, že se často směje. Jenže se nesmál skoro nikdy. Jeho oči dovedly člověka sledovat jako oči kobry. Jáchyma by zajímalo, kdo všechno ví, že se za maskou poctivce skrývá nízká povaha. Smrad.

Vstoupil do domu, prošel chodbou a nahlédl do pokoje. Hedvika ležela na gauči. Měla zavřené oči, ale viděl, že nespí. Posadil se k ní, krabici s cukrovím v ruce.

„Mám tě pozdravovat od Milana,“ řekl. „Nechceš ochutnat svatební koláček?“

Prudce otočila hlavu na druhou stranu. Ucho, na kterém předtím ležela, měla jasně červené. Pohladil je konečky prstů. Ucukla.

„Co uděláš?“ zeptala se.

„Co chceš, abych udělal?“ odpověděl otázkou.

„Zabij ho.“

Člověk má zlo přemáhat dobrem, říkal vždycky otec. Ale někdy není vyhnutí.

„Dobře,“ řekl.

Otevřela oči, zkoumavě na něj pohlédla. Pak se ušklíbla. „Nemyslíš to vážně.“

Mlčel. Posadila se. V jejím obličeji i pohybech byl pohrdavý výraz, který se mu nelíbil. Nerozuměl mu. Vstala. Dávala při tom pozor, aby o Jáchyma ani nezavadila. Od samého rána se vyhýbala jakémukoli tělesnému dotyku. Přemýšlel, jestli má předstírat, že si toho nevšiml, nebo o tom naopak otevřeně mluvit. Bude lepší promluvit s ní o tom. Nic jí přece neudělal.

„Musím jet. když nebudu za půl hodiny sedět za kasou, vyhodí mě,“ řekla a vyšla z pokoje. Slyšel, jak jde chodbou ke koupelně. Šel za ní. Stála před zrcadlem a česala se.

„Pojedu s tebou,“ navrhl. „A po směně tě vyzvednu.“

Zavrtěla hlavou. Její oči mu říkaly: Včera jsi měl jet. Byla to jasná výčitka, ale protože ji neřekla nahlas, vyslovil ji sám. „Vyčítáš mi, že jsem byl pryč?“

„Ne.“ Nikdy předtím si neuvědomil, jaká škála významů se dá vložit do jedné slabiky. Samozřejmě mu měla za zlé, že byl pryč. I když to věděla dva týdny dopředu. Včas jí o plánované návštěvě u matky a sestry řekl, i o tom, že si vezme auto. Tvrdila, že to není problém, pojede domů autobusem. Směna jí končila v deset, autobus jel o dvacet minut později. U supermarketu nasedne, na zastávce přímo u statku vystoupí. Není čeho se bát. Jáchym si to taky myslel. Nechávali Ramba neuvázaného. Byl dobře vycvičený. Obíhal v jejich nepřítomnosti celý statek, hlídal. Jenže Smrad se ke statku vůbec nepřiblížil.

„Je to moje chyba, neměla jsem nastoupit k němu do auta,“ pokračovala Hedvika. hořkost v jejím hlase se stupňovala do útočnosti. „Měla jsem těch pár minut počkat a jet autobusem. Vlastně si za všechno můžu sama! Měla jsem vědět, že toho využije! Že mě místo domů zaveze do lesa! Že mě...“

„Přestaň.“ Už to nemohl poslouchat. Když se pozdě v noci vrátil z Nymburku, vylíčila mu událost se Smradem tak přesně, že se Jáchymovi zdálo, jako by seděl s nimi v autě. Jako by viděl Smradův pronikavý pohled, jako by slyšel jeho hlas šeptající výhružné ohavnosti, o kterých každý muž ví, že ženu vyděsí a učiní ji povolnou, aby zabránila horšímu násilí.

Hedvika se na něj přes zrcadlo podívala. „Nechceš slyšet, co mě nutil, abych dělala? Co dělal on mně? a co znovu udělá?“

„Neudělá. Nedovolím mu to,“ řekl rázně. Jenže rázný nebyl a ona to věděla. Měl ústupnou povahu, rád s lidmi vycházel po dobrém, i s těmi, kteří mu naháněli strach. S těmi hlavně. Proto Smradovi dával tolik trávy, kolik si řekl. A říkal si čím dál víc. Od chvíle, kdy zjistil, že Jáchym nepěstuje jen zeleninu a ovoce, ho měl v hrsti. Využíval toho, že se pohybuje na druhé straně zákona, nesmyslného zákona, který Smrad sám překračoval, ale to na věci nic neměnilo. Jáchym byl grower, a kdyby ho obžalovali, neměl by u soudu šanci. Dostal by několik let natvrdo, i když jeho pěstírna byla malá. Nikoho nezaměstnával, jedině Hedvika mu pomáhala. Nedělali nic víc, než co jim přinášelo radost. Nepěstovali pro peníze. Měli omezenou klientelu, omezený výdělek. Oba konopí milovali. Věděli, že v nich odkrývá koutky, které by jinak zůstaly zavřené. Experimentovali s celou škálou odrůd. Některé byly opravdu velebné – kouřit je bylo jako celebrovat mši.

„Dovolíš mu všechno a on to ví.“ Hedvičin tón už se neposmíval ani neútočil. Byl věcný. Odložila hřeben, protáhla se kolem Jáchyma (pořád úzkostlivě dbala na to, aby se ho nedotkla), v chodbě si vzala tašku a klíčky od auta. „Nemá před tebou respekt. Kdyby záleželo jen na tobě, klidně to zítra udělá znovu.“