Moderní jemenské povídky

Můj pohled upoutala černá barva a temný oblak, který spočinul blízko mě. V paměti se mi vynořilo pár obrázků, které před mýma očima vykreslily podobiznu kamarádky. Stála přede mnou v mokrých šatech, které se jí lepily na tělo. Vytřeštila jsem tenkrát oči jako někdo, kdo se dívá do mikroskopu, aby něco vyzkoumal. Na jejím těle se objevily dva divné hrbolky. Polekala jsem se. Pocítila jsem něco divného a zaplavily mě rozporuplné pocity. Snažila se hrbolky zakrýt. Podívala jsem se jí do tváře a uvědomila si, že se změnila, ale objevilo se v ní něco nového. Za pár dní jsem tuto kamarádku přistihla v naší skupině dětí. A zeptala jsem se: „Ty už nejsi dítě?“ Nebylo jí ještě ani deset. 

Po několika dalších dnech jsem ji ke svému překvapení spatřila, jak přede mnou kráčí jako nějaká černá pohybující se věc. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. Stále tam byla a zahalovala se do onoho hábitu ve snaze se do něj vtěsnat, aby zakryla výrůstky, a při chůzi klopýtala. Přepadla mě mdloba. Oči se mi zalily slzami a vidina zmizela. Vytěsnil ji obraz plačící a křičící holčičky, kterou se přítomní snaží utišit, leč marně.

Náhle se zjevuje cosi černého a blíží se k ní. Lidé křičí: „Strašidlo!“

Jiný hlas volá: „Zmlkni, nebo tě sní.“ A zamračený obličej odpovídá:

„Ifríte, odnes ji daleko.“

Dívka přerývaně dýchá a hledá záchranu v náruči své matky. Přivine se k ní a matka ji začne utěšovat. Ona se však stále chvěje a zalyká se slzami. Matka volá: „Už dost!“ Potom něžně dodává:

„Podívej se na něj a neboj se. Koukni.“ A černá věc spadla. Onen ifrít. Dívčí tvář se změnila. Tenké rty vykouzlily radostný úsměv. V očích jí však stále zůstaly zbytky strachu. Začala do hábitu kopat. A večer na konci oslavy dívka vyděšeně zakřičela: „Mami, strašidlo... strašidlo!!“

Ucítila jsem dotek něčí ruky. Otočila jsem se. Stála za mnou maminka. Podívala jsem se jí do očí s nadějí, že v nich naleznu to, co hledám. Avšak matčiny oči byly upřeny na hrbolky, které se objevily na mém těle. V tu chvíli vešel do dveří muž, kterého se bojíme, ať vchází, či odchází!

Obrátily jsme oči směrem k němu. Podíval se na nás a pak na zmuchlaný hábit vedle mě. Pozvedl zrak k onomu místu na mém těle. Pohlédl na mě a svraštil obočí. Jeho rty se pohnuly a ostře pronesl:

„Obleč si to.“

Znovu jsem se podívala mamince do očí, abych u ní našla záchranu. Ona však poraženě sklopila hlavu a třesoucím se hlasem pronesla:

„Obleč si to.“

Úpěnlivě jsem zaprosila: „Tati...“

Dolehl ke mně jeho rozkazovačný hlas, jako by přicházel z hluboké, temné studny. Hrozivě přikázal:

„Obleč si to!“

Postavila jsem se před zrcadlo a rozechvěle jsem se začala zahalovat do temnoty hábitu. Když jsem pozvedla oči k zrcadlu, ruce mi nevědomky vyletěly vzhůru k černé látce a začaly ji cupovat a s nenávistí strhávat z obličeje a těla. Náhle mě něco udeřilo do tváře a pocítila jsem bolest ve spáncích. Z hluboké temné studny zazněl panovačný hlas a chrlil urážky a kletby. Cítila jsem se jako uprostřed ohně, který mě pomalu spaluje. S rostoucím hlukem se černá věc přibližuje a přibližuje a hlasy opakují: Strašidlo! Strašidlo! Strašidlo!

Vidím svou kamarádku, jak se stydlivě schovává a při chůzi klopýtá. Vidím ony hrbolky, jak rostou a rostou, až jsou jako černé hory, které mě už napořád oddělují od světla.