Jean-Christophe Rufin: Nesmrtelná túra do Compostely

Když – tak jako já – o Compostele před odchodem nic nevíte, představujete si starou stezku, jež ubíhá travou, poutníci se po ní ubírají v tu menší, tu větší samotě a zanechávají na ní své šlépěje. Je to hrubý omyl, jehož se rychle zbavíte, když se vypravíte pro slavnou credencial, dokument nezbytný pro vstup do útulků pro poutníky.

Tehdy zjistíte, že Cesta je předmětem ne-li kultu, tedy přinejmenším vášně sdílené mnohými, kdo ji ušli. Za starou cestou se skrývá kompletní organizace: řada sdružení, publikací, průvodců a specializovaných služeb. Cesta tvoří síť, bratrstvo, internacionálu. Nikdo sice do organizace není nucen vstoupit, nicméně ona se vám od prvního kroku ohlašuje vydáním credencial, která představuje mnohem víc než jen folklorní kus papíru. Jakmile jste totiž náležitě zaregistrován jakožto očekávaný budoucí poutník, začnete dostávat časopisy s odbornými studiemi, pozvánky na pěší výlety, a dokonce – pokud máte bydliště v určitých městech – na schůzky s čerstvě se navrátivšími cestovateli za účelem výměny zážitků. Tato přátelská setkání u sklenky nesou název „Poutníkovo víno“!

Osobně jsem tento svět objevil jednoho deštivého odpoledne po vstupu do místnůstky na pařížské rue des Canettes ve čtvrti Saint-Sulpice, kde sídlí Sdružení přátel svatého Jakuba. Lokalita ohromuje: okolí tvoří hip bary a módní butiky. V místnosti se vznáší farní ovzduší, panuje tu zaprášený nepořádek, jenž nese nezaměnitelnou pečeť „přátel“. Vítá mne sekretář, jenž už má svá léta, „senior“, řeklo by se dnes, ale tento výraz nepatří do poutnického slovníku. Nikdo jiný v místnůstce není, a kdyby muž s velkým zanícením nedělal, jak je zaměstnán, měl bych pocit, že jsem ho vzbudil. Věk informatiky sem ještě nepronikl: nadále tu vládnou zažloutlé katalogizační lístky, cyklostylované letáky, dřevěné razítko na polštářku s inkoustem v plechové krabičce.

S jistými rozpaky vyjevuji svůj záměr – zatím jej nepovažuji za jednoznačně daný – vydat se na Cestu. Prostředí evokuje zpovědnici a já ještě netuším, že otázka „proč“ zde nezazní. S předstihem se pokouším o zdůvodnění – zní zjevně falešně. Muž se pousměje a vrátí se k praktickým otázkám: jméno, příjmení, datum narození.

Krůček za krůčkem dospějeme k zásadnímu bodu: chci se stát členem sdružení s odběrem bulletinu (dražší varianta), nebo bez, tedy s minimálním příspěvkem? Udá cenu obou možností. Několika eurům rozdílu přičítá dostatečný význam na to, aby spustil rozsáhlý výklad ohledně přesného obsahu obou forem členství. Přisoudím to chvályhodné snaze o solidaritu s cílem umožnit Cestu i těm nejchudším. V průběhu pouti budu mít příležitost pochopit, že tu jde o podstatně jinou věc: poutníci tráví čas snahami vyhnout se placení. Mnohdy se nejedná o nutnost, ale spíše o sport, o znak klubové příslušnosti. Viděl jsem chodce – a blahobytné! – provádět nekonečné výpočty, jen aby rozhodli, zda si sendvič (jeden pro čtyři) objednají v bistru, nebo ještě urazí tři kilometry a zakoupí jej v hypotetické pekárně. Svatojakubský poutník, zvaný jacquet, není nutně chudý, to zdaleka ne, avšak počíná si, jako by byl. Můžeme toto počínání přisoudit jednomu z trojice slibů, které spolu s čistotou a poslušností vyznačují už od středověku přijetí náboženského života, ale můžeme to též jednodušeji označit za škudlení.

Tak či tak, od chvíle, kdy si opatříte credencial, jste vyzýváni ctít tuto zvyklost a dodržovat ji: ať už poutník (a to je jeho věc) jde či nejde k Bohu, musí se přitom držet ďábla za ocas.

Samozřejmě též minete mnoho lidí, kteří si zařídili komfortní pouť od hotelu k hotelu, od luxusních autokarů k úslužným taxi. Mezi jacquety se užívá benevolentní rčení: „Každý jde svou cestou, jak umí.“ Přesto netrvá dlouho, než pochopíte, že za těmito projevy tolerance se skrývá pevné pohrdání „pravých“ poutníků vůči „falešným“. Pravý poutník se pozná podle toho, že utrácí co možná nejméně. Jistě, i „pravému“ poutníkovi se v případě nezbytí – když onemocní nebo útulky jsou plné – může stát, že se musí odebrat do hotelu, pokud možno laciného, a družit se s těmi, kdo cestují v přepychu. Avšak spolehněte se, že dá najevo svou odlišnost a například sní všechny bonbony, jež jsou na recepci neopatrně nabízeny na talířku.

Neobeznámen s těmito zvyklostmi, dopustil jsem se prvního přehmatu: blahobytně jsem zvolil členství s odběrem bulletinu, a především jsem dal najevo, že tři eura navíc nejsou důležitá.

Sekretář mi jménem sdružení poděkoval, avšak jeho jemný úsměšek mi dosti jasně naznačil, že se mnou cítí krapet soucitu. „Odpusť mu, Pane, (ještě) neví, co činí.“

Credencial vydávanou Sdružením přátel sv. Jakuba tvoří kus žluté čtvrtky, složený do harmoniky. Upřímně řečeno vypadá dosti komicky a předpokládaný budoucí poutník se při návratu domů pochechtává. Tento dokument na papíru nepochybně třikrát recyklovaném, opatřený velkými čtverečky, do nichž se mají po každé etapě sbírat razítka, skutečně nevyhlíží seriózně. Avšak s credencial se to má jako se vším ostatním: její hodnotu lze změřit až s postupem Cesty.

Až poté, co ji posté zastrčíte do batohu, co ji vytáhnete promáčenou po průtrži mračen a musíte ji nechat uschnout na radiátoru, který není k nalezení, poté, co poznáte strach, že jste ji ztratili, a horečnatě ji hledáte pod podezřívavým pohledem správce ubytovny, poté, co ji po prochození vyčerpávajících etap vítězně položíte na pracovní stůl zaměstnance turistické informační kanceláře, který ji se znechuceným výrazem označí úředním razítkem, přičemž se očividně bojí, že si tím razítko znečistí, poté, co ji po příchodu do Compostely hrdě rozvinete před představitelem radnice, aby vám vydal latinské osvědčení poutníka – až tehdy poznáte cenu této relikvie. Po návratu credencial patří mezi předměty, jež vyvázly nástrahám Cesty a nesou na sobě stopy této zkoušky.

I když takové srovnání očividně nemá sebemenší hodnotu, řekl bych, že mi moje pomačkaná, zašpiněná a sluncem vybledlá credencial připomíná kusy papíru, které si můj dědeček uchoval ze zajetí: poukázky na stravu či lékařské ošetření, jež pro deportovaného člověka musely mít nekonečnou hodnotu, a zkouším si představit, s jakou péčí je schraňoval.

Rozdíl oproti Cestě tkví v tom, že Compostela není trest, nýbrž dobrovolná zkouška. Alespoň to si člověk myslí, i když zkušenost mu toto mínění začne rychle vyvracet. Každý chodec po Cestě dospěje dříve či později k myšlence, že k tomu byl odsouzen. Fakt, že verdikt vyřkl sám, na tom nic nemění: postihy takto uložené často nejsou o nic méně přísné než sankce uvalované společností.

Ke svatému Jakubovi člověk vyráží s představou svobody a záhy zjišťuje, že je spolu s ostatními prostým galejníkem Compostely. Trestanec Cesty, špinavý, vyčerpaný a nucený neustále nosit svůj náklad, poznává – tak jako vězňové – radosti bratrství. Kolikrát, když jsem tak seděl na zemi před ubytovnou spolu s ostatními trhany, mnul si rozbolavělá chodidla a žvýkal nevábně zavánějící žvanec, pořízený za pár drobných, pohrdlivě přehlížen normálními, svobodnými, slušně oděnými chodci v dobrém obutí, jsem si připadal jako zek ze Solženicyna, jako člen toho žebravého houfu, jemuž se říká poutníci.

K tomu tedy člověka odsuzuje credencial. A nejvíc neuvěřitelné je, když si po návratu připomenete, že jste za její pořízení zaplatili.