Nekrolog: Život ochrnutého básníka a nobelisty Tranströmera byl jako kometa

Až v pozdním věku se světového věhlasu dočkal švédský básník Tomas Tranströmer, o jehož úmrtí v pátek informovalo tamní nakladatelství Albert Bonniers Förlag. Když roku 2011 coby osmdesátiletý přebíral Nobelovu cenu za literaturu, bylo to v těžkém stavu po mrtvici, kvůli které roku 1990 částečně ochrnul. Už tehdy etablovaný a v Evropě oceňovaný básník ztratil schopnost hýbat pravou rukou a plynně hovořit, jeho posunky tak musela často interpretovat manželka Monika.

„Několik prvních pár týdnů v nemocnici jsem to za velkou ztrátu nepovažoval,“ vzkázal Tranströmer v rozhovoru, jejž roku 2007 poskytl švédskému časopisu Vi-magazine. Zpočátku prý věřil, že se mu cit do pravé ruky i schopnost hovořit zase vrátí. Když si po dlouhé rehabilitaci uvědomil, že se tak nestane, ukliďnovala jej prý hudba, k níž se často vztahoval také ve svých básních. Po ochrnutí však mohl Tranströmer na svůj oblíbený klavír hrát jen levou rukou.

Od té doby také Tranströmer levačkou psal. „Dříve to bývalo tak, že ve společnosti Tomas bavil lidi a já jsem mlčela. Teď jsme si role vyměnili, já se snažím hovořit a on dělá psychologa. A je v tom mnohem lepší,“ říkala v interview jeho manželka. Ta mu roku 1996 pomáhala se sbírkou básní a haiku Sorgegondolen (Smuteční gondola), první, kterou autor po mrtvici vydal. 

Když roku 2011 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, udělující Švédská akademie na svých webových stránkách uspořádala anketu, podle níž 88 procent čtenářů o Tranströmerovi před vyhlášením ceny neslyšelo. Zčásti to platilo i o Češích, přestože sám autor v říjnu 1969 navštívil Prahu a krátce po revoluci několik jeho básní otiskl časopis Světová literatura. Další se objevily v antologii švédské poezie, vydané Nadačním fondem Festivalu spisovatelů v roce 1999.

Po udělení Nobelovy ceny časopis Host přinesl ukázku z Tranströmerových pamětí nazvaných Minnena ser mig (Vzpomínky mě vidí) a konečně zkraje roku 2015 nakladatelství Dauphin připravilo první výbor z autorova díla nazvaný Přijde smrt a vezme ti míru.

Známější byl Tranströmer na Slovensku, kam roku 1998 přijel coby laureát Ceny Jána Smreka, aby toto ocenění na básnickém festivalu v Bratislavě předal Ludvíku Kunderovi. Roku 1996 Tranströmerovi slovensky vyšel soubor Básne pre živých a mŕtvych, o pět let později následovaly sebrané básně Medzi allegrom a lamentom.

Tranströmer, již od 80. let považovaný za nejvýraznějšího švédského básníka, se věnoval i próze a překládání. Jeho vlastní texty ale byly přeloženy do více než šedesáti jazyků. Za oblibu v anglicky mluvícím světě vděčí Tranströmer překladateli Robertu Blyovi, který jej začal již v 60. letech překládat a tisknout v revue The Sixties. „Vždy jsem z těch básní měl pocit, že Tranströmer je víc než kdokoliv jiný napojen na nějakou tichou energii ve středu kosmu,“ napsal tehdy Bly. Vztah autora a jeho překladatele mapuje korespondence, jíž roku 2001 pod názvem Air Mail vydalo nakladatelství Graywolf Press.

Literárnímu kritikovi Niklasi Schiölerovi, který o básníkovi roku 1999 vydal často citovanou analytickou práci, přišlo, jako by Tranströmer psal jakýmsi alternativním jazykem, schopným zachytit člověka v jeho celistvosti lépe než běžná řeč. „Dává nám nahlédnout skryté stránky lidské existence,“ tvrdil Schiöler.

Jiní kritici označovali Tranströmera za básníka samoty, což autor odmítal, stejně jako nálepku takzvaného mystika. „Mystik je někdo, kdo spatřil tvář Boží. Já jsem zahlédl jen jeho siluetu,“ uvedl Tranströmer v interview, které poskytl roku 1972 švédským novinám.

V pamětech Tranströmer svůj život přirovnal k paprsku světla. „Při podrobnějším pozorování nabývá světelný proužek tvaru komety, s hlavou a ocasem. Nejjasnější část, hlava, je dětství a dospívání. Samo nejhutnější jádro je velmi rané dětství, kdy se určují důležité rysy našeho života,“ napsal autor v době, kdy už se dle svých slov nacházel „v delší části komety, ocasu, který je řidší, ale také širší“.

Tomas Tranströmer se narodil ve Stockholmu v dubnu 1931. Otec rodinu opustil, dítě tak vyrůstalo jen s matkou. Roku 1944 si Tranströmer jako komparzista zahrál ve filmu Štvanice, k němuž scénář napsal tehdy začínající filmař Ingmar Bergman. Roku 1954 debutoval Tranströmer sbírkou nazvanou Sedmnáct básní. Dva roky nato vystudoval psychologii a v sedmadvaceti se oženil s o osm let mladší zdravotní sestrou Monicou.

Svůj čas Tranströmer dlouho dělil mezi psaní a psychologii, v 60. letech pracoval s mladistvými delikventy. V pamětech vzpomínal, jak těžké bylo získat si u chlapců respekt. Zmínil ale také mladíka, který se s ním spojil šestatřicet let poté, co mu Tranströmer v obtížném období pomohl.

Z jeho básnických sbírek kritici nejčastěji vyzdvihovali díla Klanger och spar (Zvuky a písně) a nostalgickou Östersjöar (Balt). Do té autor promítl svůj vztah k švédskému ostrovu Runmarö, kde trávil čas už v dětství. I v pozdějších letech se prý ze všeho nejraději procházel lesy na ostrově – a když se vracel, míval po kapsách spoustu papírů popsaných verši.

Tranströmer byl dále členem švédské Biblické komise, pro níž pracoval na překladech Starého zákona. Ve volném čase se také věnoval entomologii. Roku 2012 Švédské muzeum přírodní historie uspořádalo výstavu jeho sbírky hmyzu. A po vydání výběru svých básní autor spočítal, že ve více než pětině ze 168 textů, které považuje za své nejlepší, píše právě o hmyzu.