Deborah Rodriguezová: Kavárnička v Kábulu

Bylo jasné afghánské ráno s modrým nebem, to ráno, které přimělo Jasmínu zastavit se a nastavit tvář slunci. Vracela se se svou mladší sestrou Lajlou od studny, jejich mozolnatá chodidla si už dávno zvykla na chůzi po vyšlapané cestě, která se tu táhla od nepaměti. Malinké ulity, jež zdobily Jasmíniny dlouhé černé šaty, při každém kroku chřestily. Zadívala se ke sněhem pokrytým horských vrcholkům na severu a pomodlila se, aby tahle zima – inšá’alláh, dá-li Bůh – nebyla tak krutá jako ta předchozí. Tehdy zavládl nemilosrdný mráz, povraždil kozy, rozpraskal zemi a pohřbil jakoukoliv naději na dobrou úrodu pšenice. Ještě jedna taková zima, a hrozil by jim hladomor.

Její tajemství, to, jež nosila v břiše, to, které mohla skrývat už jen měsíc nebo dva, způsobilo, že se jí udělalo špatně od žaludku. Klopýtla o kámen, její tělo nemělo jistotu a sílu, kterou vládlo, když pracovalo jen za jednoho. Málem vylila vodu z kuzy, hliněného hrnce, jejž nesla na rameni.

„Jasmíno, dávej pozor! Jdeš jako trojnohý osel,“ houkla na ni Lajla, která zápasila s vlastní kuzou, jež byla skoro větší než ona sama. Lajla měla celé ráno dobrou náladu. Nedorostla ještě do věku, kdy by musela nosit burku jako Jasmína, a její černé vlasy se leskly na slunci.

Když došly na strýcův pozemek, opatrně položily kuzy v kuchyni a zamířily do hlavního domu. Před ním parkovalo neznámé černé SUV s tónovanými skly a Lajla se k němu s radostným výkřikem rozběhla.

„Hele, Jasmíno! Koukej na ten landawar!“ hulákala Lajla. „Je větší než náš dům!“

Jasmína však věděla, že nikdo v Núristánu si nemůže takové auto dovolit, muselo přijet z města – a z města nikdy nic dobrého nevzešlo. Taková auta vlastnili obchodníci se zbraněmi nebo s drogami. Pokaždé když se tu podobná auta objevila, pohřešovalo se následující den pár dívek.

Jasmína se snažila smát s Lajlou, ale svíralo se jí srdce. Na čele jí vyrašily velké krůpěje potu a znovu se jí zvedl žaludek, i když tentokrát za to mohl spíš strach než miminko, jež v ní rostlo. Zůstala stát u dveří do místnosti, v níž její strýc mluvil se starším mužem ve světle hnědém šalwar kamízu. Strýc vypadal vyděšeně. Vyndal z kapsy malou látkovou peněženku a muži ji nabídl.

„Tohle je bakšiš, peníze vhodné pro žebráky,“ ohradil se jízlivě muž a uhodil strýce do ruky, až mu peněženka spadla na podlahu.

Neslyšela, co říkal dál, vnímala jen tlukot svého srdce a představovala si strýce prosícího o milost. Ztěžka se opřela o zeď a zhluboka vydechla. To, co udělal, mu nemohla mít za zlé. Po poslední kruté zimě je stěží všechny uživil. Když totiž Jasmínina manžela, muže, kterého znala od dětství a za něhož se v patnácti letech provdala, zabili, neměla s Lajlou kam jít. Tradice strýce přiměla vzít je k sobě, a tak si půjčil peníze od zlodějů. Věděla, co přijde. Nebude ji moct chránit, protože není v jeho silách splatit dluhy.

„Vezměte si mé kozy!“ vyhrkl strýc. „Vezměte si můj dům,“ žadonil a padl na kolena. „Ale neberte mi Jasmínu. Je to, jako bych ji prodával. Prodal byste své oči? Své srdce?“ Na okamžik se zarazil, aby se nadechl a srovnal si myšlenky. „Mimoto,“ pokračoval a zvedl pohled k ledovým očím muže tyčícího se nad ním, „mé kozy mají na trhu větší cenu než ona. Byla už vdaná.“

„Ano, už to není dívka,“ opáčil muž. „Měl bych si odvézt tu malou.“ Otočil se k Lajle, která teď stála vedle Jasmíny. Černýma očima do ní vypaloval díru.

„Ne, hádždži,“ žadonil strýc oslovením používaným pro takovéhle muže. „Prosím vás. Je příliš mladá. Je to ještě dítě.“

Jasmína ucítila, jak ji sestra vzala za ruku a pevně ji tiskla.

„Jestli mi peníze, které mi dlužíš, nevydělá tahle, vrátím se pro tu malou, až roztají sněhy. Jdeme,“ přikázal Jasmíně.

Strýc vstal, podíval se na Jasmínu a usilovně k sobě tiskl rty, aby se z něj nevydraly nadávky a kletby. Oprášil si kolena a doprovodil ji k autu. Řekl jí, aby se nebála, ale na jeho tváři jasně viděla to, co její srdce už dávno vědělo. Odvezou ji z jejího domova v Núristánu po rozbitých, kamenitých cestách na jihozápad do Kábulu a prodají ji tomu, kdo nabídne nejvíc. Stane se jeho třetí, možná čtvrtou ženou nebo hůř, otrokyní, případně ještě hůř – přinutí ji k prostituci.

U zadních dveří auta stál na Afghánce neobvykle vysoký muž s černým plnovousem a hluboko posazenýma očima. Další seděl za volantem.

Jasmína se chtěla prát, kopat, křičet, utíkat, ale věděla, že když se bude bránit, odvedou Lajlu. „Můžu si vzít své věci?“ zeptala se místo toho. „Šaty na převlečení?“

„Do auta!“ zařval na ni muž a hrubě ji strčil do ramene. Vydala se k němu, pak se zarazila, otočila se a objala strýce. Zašeptal jí do ucha báseň, kterou jí matka recitovávala, když byla malá:

Kulatý měsíc vytvarovala Boží pravice.
Srpek potom Jeho levice.
Ale mou nehynoucí lásku k tobě
stvořilo Boží srdce.

Poslední verš vyslovila s námahou spolu s ním, v krku jí vyrostl knedlík. Pak třikrát políbila Lajlu, každý polibek slanější než ten předchozí – od slz, jež se jí koulely po tvářích. „Budeš mít úžasný život, maličká. A teď mi věnuj jeden z těch svých úsměvů, bude to pro mě dárek na rozloučenou,“ vyzvala ji. Dívka se však sama rozplakala, bála se, že Jasmínu už nikdy neuvidí, a uvědomovala si, že je další na řadě. Vytáhla z kapsy růženec, vložila ho Jasmíně do dlaně, pevně ji objala svýma malýma rukama a nechtěla ji pustit.

„To by stačilo,“ procedil muž přes zahnědlé zuby. „Do auta.“

Jasmína si rychle strčila růženec do kapsy, podkasala si dlouhé šaty a nasedla do auta. Lajla se rozběhla do kuchyně. „Počkejte ještě!“ zavolala. Jasmína věděla, že chce chrstnout vodu na auto.

Podle tradice se tím zajistilo, že se dotyčný člověk jednoho dne bezpečně vrátí. Jasmína však tušila, že ona se nikdy nevrátí, narovnala se v ramenou a přinutila se dívat přímo před sebe. Seděla vzpřímeně, když starý muž nastoupil na přední sedadlo vedle řidiče, mladík se usadil vedle ní a zabouchl dveře. SUV se v oblaku prachu rozjelo pryč.

Když Lajla vyběhla s vodou, kterou chtěla vylít na auto, byli už dávno pryč. Viděla jen černou tečku na cestě vinoucí se z kopce do dáli.

Kábulská kavárna praskala ve švech štamgasty – ztracenými existencemi, misionáři a žoldáky, Afghánci a cizinci – a Sunny stála jako obvykle za pultem. Pátrala pohledem po svém panství, těšilo ji, jak obchod kvete, i všechen ten ruch, to, jak místnost pulzuje životem. Tohle útočiště bylo jen její, uprostřed válečné zóny, v jedné z nejnebezpečnějších oblastí na světě. Po vší té smůle a spoustě špatných rozhodnutí našla konečně v osmatřiceti letech domov. Kavárna jí byla vším a neměla v úmyslu ji nikdy opustit.

Kábul pro ni představoval dokonalé místo. Nic tu nemělo pevné kořeny, všechno bylo proto možné a stát se mohlo cokoliv. V tu chvíli vešlo dovnitř pět mužů v černém, oči schované za brýlemi Foster Grants, na ramenou se jim houpaly samopaly a v pouzdrech u pasu měli zastrčené pistole. Už hodně dlouho neviděla tak pohledné muže. V jiné zemi by jejich přítomnost znamenala potíže. Ona však věděla, že tady je to pět vysokých latte a talířek biscotti.

„Ahoj, hoši,“ pozdravila je s lehkou jižanskou kadencí, které se ani po všech těch letech nedokázala zbavit. „Jestli chcete menu, budete mi muset odevzdat zbraně, přesně jak se píše na ceduli.“ Kývla ke dveřím, kde na tabuli stálo: ZBRANĚ PROSÍM ODLOŽTE U VCHODU.

Jeden z mužů se silným východoevropským přízvukem se s ní začal dohadovat a všechny oči v kavárně se k nim otočily. Sunny vykouzlila svůj největší úsměv a ujistila ho, že zbraně budou v naprostém bezpečí. „Mimoto,“ sdělila mu, „máte zbraň, nedostanete menu. Chcete jíst? Odložte je.“

Váhavě jí odevzdali své zbraně a Sunny je poté předala Bašíru Hádímu, svému baristovi, který je uložil do zadní místnosti, kde je skladovali spolu s mopy a košťaty. Sundali si kožené bundy a šály a Sunny je pověsila na věšák.

Za pultem se sešla s Bašírem Hádím. „Mám nějaké zařizování. Budu co nejdřív zpátky,“ vysvětlila a sundala si zástěru.

„Půjdu s vámi,“ nabídl se jako vždy.

„To není potřeba,“ ujistila ho. Moc dobře věděla, co bude následovat.

„Zkontrolujte, že jste zamkla dveře. Neotvírejte okýnka. Slibte mi, že pro lásku boží nepojedete se staženou střechou! Vyhněte se zátarasům. Nezastavujte, když to nebude nutné. Nejezděte postranními ani zadními uličkami.“

„Už jsem poprosila Ahmeda, aby mi vyzvedl v postranní ulici auto a přivezl mi ho přede dveře.“

„Vím, že vám to nemusím připomínat –“

„Ale stejně to děláš,“ usmála se Sunny.

„Neměla byste řídit a neměla byste jezdit sama. Zavolejte mi, až se tam dostanete.“

„Jako vždycky.“ Bezmyšlenkovitě sevřela mobil, který se jí houpal na rudé pletené šňůrce na krku. O spoustu telefonů přišla, když je ještě odkládala na pult.

Dnes měla Sunny doručit květiny nově zvolené šéfce ministerstva pro ženské otázky. Ačkoliv se už setkaly v kavárně, formální návštěva upevní důležitý vztah, který je pro ženu provozující v Kábulu obchod nezbytný. Sunny si oblékla kabát, z věšáku za pultem sundala čádor a zakryla si dlouhé, hnědé vlnité vlasy. Pečlivě si kolem krku a ramen ovinula hedvábnou látku a předstírala, že je to luxusní, módní štóla, kterou nosí, protože chce.

„Salámu alajkum,“ pozdravila Ahmeda, kavárenského čokidora – strážce, když vycházela ven předními dveřmi, jež jí přidržel.

„Dohlédni na tu partičku vevnitř, ano?“

„Wa alajkum as-salám,“ odvětil Ahmed. Stejně jako většina afghánských mužů i on byl malý a samopal, který měl pověšený na rameni, nejspíš vážil víc než on. Vypadal s ním jako vojáček na hraní, vlasy ulíznuté dozadu celkový dojem jen umocňovaly.

Sunny se usmála, došlo jí, kam mizí všechen gel, který nechávala na záchodech v kavárně. V rychlosti odbyla v darí zdvořilostní fráze: Jak se máš, Ahmede? A jak se daří sestře v Německu? A všem ostatním žijícím příbuzným? Pak se optala na jejich zdraví. V Kábulu je jiné chování považováno za neslušnost. Ahmed žil v souladu s tradicemi a dodržoval veškerá pravidla – jak ta psaná v Koránu, tak ta tradovaná ústně –, pro něj měla veliký význam. Získal si její respekt. Nedokázala ani spočítat, kolikrát se postaral o bezpečí její i jejích zákazníků.